Věnujete se naplno charitě, a přesto v mnoha lidech budíte dost negativní emoce. Mnozí si o vás myslí, že vlastně nic neděláte a jen žijete z peněz po Karlu Svobodovi.

„No jo, zřejmě si ti lidé myslí, že mi někdo nadělil roh hojnosti a já ho vždycky jen doma nahnu a vysypou se na mě peníze. To je ale nesmysl. Už ale tyhle věci neřeším. Dřív jsem měla tendenci zkoušet své odpůrce přesvědčit, ale nemá to cenu. Ti lidi v sobě prostě mají nějakou závist a zášť a to nezměním.“

Finančně zajištěná ale určitě jste. Charitou byste přece rodinu neuživila.

„To určitě ne. Ale řeknu vám to takhle – kdyby můj první muž byl hudebním skladatelem v Hollywoodu, tak bych byla finančně zajištěná. Zřejmě i na několik generací dopředu. To by bylo perfektní. Ale tak to v mém případě opravdu není. Navíc v dnešní době, kdy si každý druhý hudbu stahuje a vypaluje, spousta autorských honorářů zmizela. Duševní vlastnictví tady není chráněné tak, jak by mělo. Ale ať si každý myslí, co chce. Už jsem se smířila s tím, že prostě lidi hodně polarizuju.“

To ano. Buď vás obdivují, nebo nenávidí. Tušíte, čím to je?

„Myslím si, že je to tím, že jsem se v životě postupně vyrovnala se spoustou věcí. Byla mi prostě do vínku naštěstí dána velká vnitřní síla a to asi některým lidem vadí. Zřejmě bych jim byla sympatičtější, kdyby mě ty události zlomily.“

Obdivuji, že vás nezlomí třeba časté návštěvy dětských onkologických oddělení.

„To je velmi náročné. Pokaždé vás to dostane do takového mikrosvěta, kde jste obklopeni příběhy lidí, kteří prochází jakýmsi vymítáním čerta ďáblem. Navíc mi samozřejmě některé děti připomínají to moje…“

Právě, obzvlášť pro vás, která jste přišla o dceru kvůli leukemii, to musí být jako sypání soli do rány.

„Jasně, někdy mě to dostane. V těchhle věcech jsem dost emotivní, tím víc, čím starší. Dneska je ale u leukemie šance na uzdravení sedmdesát procent, to je skvělé. Když v roce 1998 onemocněla Klárka, bylo to podstatně míň. Možná že kdyby se to stalo dnes, všechno by bylo jinak… Ale takhle nad tím člověk nesmí přemýšlet.“ 

Jak už jste řekla – prošla jste několika životními tragédiemi…

„Ale víte co – jsou třeba lidi, kterým se celá rodina zabila v autě. Já přece nejsem jediná, kdo v životě dostal takové kopance. Jde pak jen o to, jak se s tím člověk srovná. Já jsem si prostě uvědomovala, že ať se mi stalo cokoliv, tak musím fungovat. Že po smrti dcery můžu začít pomáhat ostatním a po ztrátě manžela se musím postarat o svého malého syna. Nemohla jsem se nadobro sesypat.“ 

Vyhrabat se z toho ale muselo dát pořádně zabrat.

„Jasně že jsem měla vzlety a pády, nebylo to jednoduché.“

Přesto jste před patnácti lety zvolila ne zrovna psychicky jednoduchou cestu s vlastní nadací Kapka naděje.

„Je pravda, že to je náročné, mám spoustu manažerské, marketingové a produkční práce. Organizuji spoustu akcí a u toho si občas vážně sáhnu až na dno. Na druhou stranu mě to ale baví a mám to ráda. Teď například připravujeme koncert, který poběží v červnu na televizi Prima, celé se to jmenuje Znovuzrození a musím říct, že jsem si tím na sebe upletla pořádný bič. Poprvé tam totiž proběhne setkání dárců a příjemců kostní dřeně, tedy vyléčených dětí a jejich dospělých zachránců. A aby to bylo symbolické, chtěla jsem tam mít i  účinkující v seskupení celých rodin. Ti budou zpívat skladby Karla Svobody.“

Kdo třeba?

„Tři sestry, Vašek Noid Bárta, rodina Báry Basikové, Michal David dorazí se svým vnukem a ten zazpívá s Kájou Vágnerem, nejmladším členem Vágnerovic rodiny, a s nimi vystoupí i můj Jakub. Bude tam rodina Gottových, Tereza Mátlová s dcerou a spousta dalších.“

Ještě bych se vrátila ke chvílím, kdy vám v životě bylo nejhůř. Vyhledala jste tehdy nějakou pomoc?

„Když nám umřelo dítě, tak nám byla nabídnuta, mně i Karlovi. Ale nevyužili jsme toho, Karel se tomu hrozně bránil. Neměl psychology a psychiatry rád, byl stará generace a přišlo mu to jako ostuda. Říkal, že přece nejsme žádní blázni a dostaneme se z toho sami. Takže mi nezbylo nic jiného, než se z toho vysekat prací. K psychologovi jsem začala chodit až mnohem později.“

Kdy?

„Než jsem se rozvedla s Patrikem. Tehdy jsem si konečně udělala pořádek ve skříních, obrazně řečeno. Pochopila jsem samu sebe, hodně mi to pomohlo, abych to nefunkční manželství zvládla ukončit, protože já se rozvodu prostě bála. Dneska mám výborného psychologa, stali se z nás přátelé.“ 

Jak vás ty, jak říkáte, kopance, změnily?

„Hodně. Neřeším žádné malichernosti, jsem daleko přátelštější ke svým opravdovým přátelům, naopak známé už neberu tak vážně. Jsem prostě vyrovnaná, žiju úplně obyčejný život, s rodinou hodně sportujeme, rádi chodíme do přírody, jezdíme na čundry, spíme pod širákem… K tomu všemu mě přivedl můj partner Pepa. Je úžasný, nemám s ním žádné obavy, protože vím, že kdyby nastala krizová situace, umí ji vyřešit. A hlavně tohle všechno učí Kubu, naposledy s ním třeba stavěl u známých garážová vrata z nějakých prken a moc ho to bavilo. A to je přece hrozně hezké.“ 

Nezměnilo vás to ale taky hodně jako matku? Nejste úzkostlivější?

„Když se Jakub narodil, tak jsem totálně panikařila. Dneska už je to lepší, i když ty myšlenky a pochybnosti ve mně hlodají pořád. Ale snažím se na to nemyslet, nepřivolávat to, nechávám ho dělat normální klukovské věci. Nechci ho držet ve skleníku, vím, jaké to je, sama jsem to v dětství zažila.“

Vaši se o vás tak báli?

„Hodně, protože máma si prošla stejnou zkušeností jako já, také jí umřelo dítě, můj starší brácha umřel těsně po porodu. Takže se naši strašně strachovali a nenechali mě dělat žádný sport, nemohla jsem lézt na stromy, prostě nic z těch normálních věcí, co děti dělají. Dost mě to omezovalo a Kubovi to dělat nechci.“

Kdy jste mu řekla o sestře a tátovi?

„Když mu bylo šest a šel do první třídy. Chtěla jsem, aby se to dozvěděl ode mě, a ne od někoho cizího. Takže ví, kdo je jeho táta, ačkoliv mu byly teprve dva roky, když o něj přišel, a vzpomíná na něj díky tomu, že o něm mluvím a vždycky jsem mluvila.“

Má teď Jakub ten otcovský vzor v Pepovi?

„Má, rozhodně. Tak je to mezi nimi nastavené.“ 

Vy o Pepovi vůbec hrozně hezky mluvíte.

„U něj totiž poprvé po letech cítím, že je osobností a egem roven Karlovi, i když je dělí téměř padesát let. Mnozí si o mně možná myslí, že jsem se pomátla, ale to je mi upřímně jedno. Je to prostě tak. Je to člověk se zdravou myslí, správným egem a je to opravdový chlap. A takoví dneska ve společnosti dost chybí, chlapi se jaksi poženšťují.“

Vás s Pepou dělí šestnáct let, napadlo vás na začátku, že by z toho mohl být trvalý vztah?

„Ne, vůbec. Já jsem o tom vlastně nepřemýšlela, nespřádala jsem žádné plány, co by kdyby. To spíš spřádalo okolí. Spoustě lidí bylo samozřejmě od první chvíle jasné, že nám to nevydrží. Teď, po dvou letech, už se mi ale párkrát stalo, že mi tihle pochybovači řekli: Hele, nevěřili jsme tomu, ale dobrý!“ 

Ale s názory, že to nemůže vydržet, se určitě setkáváte pořád.

„No jasně. Dobří jsou ještě takoví ti, co zase říkají: Užij si to, je to na chvilku. Ale my si s Pepou prostě hrozně rozumíme, v  mnoha názorech je dokonce rozumnější než já. A v některých samozřejmě naopak. Myslím si, že lidi, co jsou mi blízcí, by mi hlavně měli přát, že jsem šťastná. Je mladší, no a co. Byla jsem vdaná za chlapa, který je skoro stejně starý jako já, a stejně jsme se rozvedli. Věk nic nezaručuje.“

Vás samotnou nikdy pochybnosti nepřepadnou? Když se podíváte do budoucna…

„Tak samozřejmě, že někdy panikařím jakožto ženská, to je normální. Ale neřeším to před ním, nemluvím o tom, to by byla velká chyba. On mě vnímá jinak.“ 

Poznali jste se za kuriózních okolností – Pepa je syn vaší nejlepší kamarádky. Co ona na to?

„Rok se mnou nemluvila, bylo to překvapení pro všechny zúčastněné. I pro mě. (směje se) Dopadlo to ale tak, jak to dopadlo, a dneska už je všechno v pořádku. Pepova máma pro mě vždycky byla velice blízkou přítelkyní.“  

Co svatba? Říká se do třetice všeho dobrého a už loni se psalo o zásnubách…

„Novináři už mě skoro vdali, dokonce mi vymysleli i zásnubní prsten, přitom to byl prstýnek po mé mámě. (směje se) Ale co bude, to nevím, neplánuju.“ 

Ale není to tak, že už byste se vdávat nechtěla?

„To ne. Podle mě ženský, co tvrdí, že se vdávat nechtějí, tak pěkně kecaj.“ (směje se) 

A co další dítě? To Pepa, předpokládám, chtít bude.

„To je stejné jako s tou svatbou. Neřeším to. Co bude, bude.“

OČIMA AUTORKY

Vždycky se mi líbil její hluboký, pro ženu netypický hlas. Když jsem Vendulu Svobodovou teď měla šanci trochu poznat, musím říct, že k ní sedí. Přišla dáma v sukni a na podpatcích s ukázkovou figurou, ale když se měla rozhodnout, jestli jít do nové moderní restaurace, nebo do obyčejné hospody, zvolila ihned druhou možnost. Má smysl pro humor, který se u žen taky často nevyskytuje, nic ji nerozhodí, působí, že nic nepředstírá a je prostě svá. Skoro bych řekla, že navenek je to krásná ženská a uvnitř poloviční chlap. A to se mi líbí.

Fotogalerie

9 fotografií

Vendula v poslední době vypadá skvěle.

Autor: profimedia.cz