7°C
Patříte mezi milovníky Vánoc, nebo vám tohle období přináší spíš stres? Ale když se kouknu kolem sebe, je mi odpověď celkem jasná.
ŠTEFAN: „Stres? To vůbec ne. Umím si to zařídit tak, abych se stresu vyhnul. Každý rok si udělám seznam, sepíšu jména, komu je potřeba nakoupit dárky, a pak se domluvím s Hankou a buď spolu vyrazíme na nákupy, nebo objednávám přes internet. Toho poslední léta využívám hodně, je to ohromně praktické. Pro mě je vlastně trochu smutný až 24. prosinec, kdy se to všechno rozbalí, zbude jen hromada smetí a je po všem. V tu chvíli z mého pohledu Vánoce končí. Proto rád zdobím byt už měsíc dopředu, abych si tu atmosféru stihnul pořádně užít.“
HANA: „Já Vánoce zbožňuju, ale co se týče výzdoby, v tom se se Štefanem trochu rozcházíme. Jsem od svých rodičů zvyklá zdobit stromeček až 24. prosince dopoledne. Ale musím uznat, že nebýt jeho, zažívám před Vánoci opravdu stres. Neumím totiž moc nakupovat dárky. Proto jsem strašně ráda, že Štefan to dělá rád a navíc umí nakupovat hrozně rychle. Mně samotné to zabere spoustu času, nejsem typ člověka, co přijde a hned něco koupí. Všechno si musím pořádně prohlídnout, nechat si to odložit, důkladně promyslet a pak se případně vrátit. Což je časově dost náročné.“
Takže za vás v tomhle rozhoduje manžel?
HANA: „No, zaplať pánbůh za to, že to dělá rád!“
ŠTEFAN: „Já taky často porovnávám ceny. Něco třeba seženu v obchodě a přijde mi to šíleně drahé. Tak si to pak zkusím najít na internetu a často tu samou věc seženu o půlku levnější. No a hned ji koupím, neváhám. Navíc vám vše dovezou až domů, prostě je to ideální varianta nákupů.“
Jak probíhají vaše svátky? Nemusíte někdy ještě pracovat?
HANA: „Letos mám poslední koncert 22. prosince, což je trošičku na hraně. Ale pak už si budeme jen užívat. Letos jedeme do Košic za Štefanovými bratry a maminkou, takže to bude určitě krásné. Máme moc rádi velké rodiny.“
Každý rok slavíte v rodinném kruhu, nebo jste někdy byli i sami spolu?
ŠTEFAN: „Loni jsme byli sami dva, protože Hanka měla úraz ruky, takže jsme zůstali v Praze. Ale taky to bylo hezké, ne že ne. Nicméně ta velká rodina má prostě své kouzlo. Oni už se na ty Vánoce připravují teď, volali, jestli Hanka uvaří zelňačku a svíčkovou… No už se na to moc těším, jak se budou všichni radovat z dárků, které pod stromečkem najdou. Ale oni taky zdobí stromeček až čtyřiadvacátého.“
HANA: „To většina lidí. (směje se) Mě letos mrzí jediná věc, a to, že moje sestra zůstává s rodinou v Praze. Takže ji vlastně přes svátky neuvidím. Ale nedá se nic dělat, prostě si pak uděláme ještě jeden Štědrý den.“ (směje se)
Kdo má u vás na starosti takovou tu předvánoční přípravu? Mám na mysli třeba velký úklid, kdy všichni před Vánoci začnou cídit každý kout, nebo pečení cukroví…
HANA: „To my neděláme. Tím, že mám každý den až skoro do Vánoc koncert, to ani není časově možné. Ale co se týče pečení, to už si teď v diáři dělám puntíky, kdy stihnu napéct vanilkové rohlíčky, to musí být! Štefanova maminka je má moc ráda, tak aspoň z jedné dávky je musím stihnout. Už jen proto, jak pak celý byt voní.“
Co štědrovečerní menu? Držíte se klasiky, nebo máte nějaké své speciality?
HANA: „My máme hned několik klasik. Samozřejmě českou, ale pak taky slovenskou a maďarskou, protože Štefanova maminka je Maďarka. Takže máme takový mix toho všeho.“
ŠTEFAN: Ale jako hlavní chod je tradiční kapr a bramborový salát. Polévka je maďarská zelňačka od Hanky, pálivá a skvělá.“
A co koledy? Zrovna u vás dvou předpokládám, že po vás bude rodina vyžadovat, abyste zpívali.
HANA: „To ne! Představte si, že by po vás někdo chtěl, abyste na Štědrý večer vzala diktafon a udělala rozhovor. Zpěv je naše povolání a na Vánoce se pracovat nemá. Takže si koledy samozřejmě pouštíme, ale nezpíváme.“
Vidíte a já myslela, že to od vás bude každý chtít.
ŠTEFAN: „Chtít můžou, ale nedočkají se.“ (směje se)
Vyšlo vám to někdy tak, že jste slavili Vánoce v zahraničí?
ŠTEFAN: „Ano, v Houstonu. Bylo tam dvaadvacet stupňů, na terase jsme krmili kočky…“
HANA: „Já jsem za Štefanem dorazila před Štědrým dnem, v hotelovém pokoji už byl ozdobený fíkus… Taky jsme si to užili.“
ŠTEFAN: „Užili, ale má to přece jen jinou atmosféru. Navíc v Americe se dárky dávají až pětadvacátého ráno. A hned ten den začínají ve všech obchodech obrovské slevy. Takže jsme se taky domluvili, že vyrazíme nakupovat. A Hanka si vybrala takové nádherné šaty.“
HANA: „Byly bledě zelené a dlouhé.“
ŠTEFAN: „No krásné. Jenže jsme přišli do hotelu, Hanka si je zkoušela a zjistila, že u spodního lemu v obchodě zapomněli oddělat ten plastový kód. Jenže já už se tam nechtěl vracet.“
HANA: „Štefan se holedbal, že ho zvládne sundat sám.“
To by taky mohlo být po šatech…
HANA: „Bylo.“
ŠTEFAN: „Bylo, protože v pouzdru toho kódu byl inkoust a ten se začal po šatech rozlévat…“
No teda, to jste musela trpět!
HANA: „Byla jsem nešťastná! Ale naštěstí se daly zachránit. Dala jsem je pak v Praze švadlence a ta si s nimi poradila, takže mi spadl kámen ze srdce. Ale ještě mi takhle Štefan zatopil jednou. To bylo taky v Houstonu, on pozval na Vánoce celé divadlo, asi dvacet lidí. A já musela připravit pro všechny večeři. Jenže hotelová kuchyň není na takové vaření samozřejmě vybavená. Nakonec jsem vytáhla z lednice tu velkou plastovou přihrádku na ovoce a zeleninu a v tom jsem dělala salát. Ale já vařím ráda, když nemusím každý den. Nakonec to bylo velmi krásné.“
Jste spolu už řadu let, ale vybavíte si první společné Vánoce?
ŠTEFAN: „No jistě! Vybavuju si i ty »předspolečné«. Ty byly trošku smutné, protože jsme se teprve začali poznávat a já pak odjel za rodinou na Slovensko a Hanka zůstala v Praze sama. Vzpomínám si, že jí pak moje maminka volala a říkala: Jestli jste smutná, tak přijeďte za námi do Košic, čekáme vás!“
HANA: „Ano, to bylo moc hezké. Ale bylo to ještě v podstatě v době před namlouváním. To jsem vlastně ještě netušila, že nějaké namlouvání bude. I když Štefan už asi ano.“ (směje se)
A jela jste?
HANA: „Ne, nejela.“
ŠTEFAN:„My si pak udělali takové druhé Vánoce na Silvestra. Hanka vždy pořádala silvestrovskou oslavu už 30. prosince, kde byla spousta úžasných lidí a kam jsem byl taky pozvaný. Takže to považuju za naše první společné svátky.“
Jak jste slavili Vánoce v dětství? Pamatujete si na ně?
ŠTEFAN: „No jistě! To bylo moc hezké. Hrozně jsme se těšili na Ježíška, třiadvacátého tatínek vždycky sehnal stromek a na Štědrý den jsme museli zůstat s mámou v kuchyni, zatímco táta zdobil a pak vždy něco zacinkalo a my jsme se vrhli na dárky. Když už jsme byli starší a už jsme věděli, že Ježíšek není, tak jsme ty dárky začali hledat. A vždycky jsme byli úspěšní! Jeden rok nám dokonce rodiče zapomněli dát hodinky, o kterých jsme věděli. Tak jsme s bráchou řešili, jak jim o ně říct. Nakonec jsme přiznali, že jsme je našli. Máma si už vůbec nepamatovala, kam je dala, takže jsme jí tu skrýš museli ukázat, hodinky jsme dostali a všechno dobře dopadlo.“ (směje se)
To z vás museli mít rodiče radost!
HANA: „Tři synové, to je nadělení! (směje se) Co se týče mých dětských Vánoc, jsou to v mé hlavě pořád ty nejkrásnější na světě. Dodržovali jsme všechny staré zvyky – lili jsme olovo, pouštěli skořápky… Všechno u nás vonělo, protože maminka skvěle a hodně pekla. Ještě je mám spojené s ledovými fialkami, které jsme vždy měli ve váze. A taky jsme dodržovali tradici, že na štědrovečerní tabuli musí být při večeři vše nachystané, protože od stolu už se nesmí vstávat. Ani kdyby někdo zvonil, protože to by přineslo smůlu. Prostíralo se i pro lidi, kteří už s námi nebyli.“
Taky jste hledala dárky?
Hana: „To bych neudělala!“
ŠTEFAN: „My ale, kdybychom si je nenašli, tak je dodnes nedostaneme. Protože máma na ně zapomněla a zůstaly by schované. Bůhví, kolik jich takhle zůstalo neodhaleno.“ (směje se)
Je nějaký dárek, který vám utkvěl v paměti?
ŠTEFAN: „U mě je to jednoznačně James Bond auto. Šly mu otvírat dveře, sundat kola… Bylo prostě úžasné, na ty Vánoce nikdy nezapomenu.“
HANA: „Mně takhle zásadně utkvěly Vánoce, kdy jsme se sestřičkou dostaly od maminky první parfém. To bylo něco! Byly jsme malé holky, ale ten pocit důležitosti jsme měly ohromný! (směje se) Dodnes si pamatuju, že byl levandulový.“
Jak to řešíte dnes s dárky jeden pro druhého? Překvapujete se, nebo se předem domlouváte?
HANA: „Vždycky si dáme třeba jednu drobnost jako překvapení, ale jinak se spíš domlouváme. A to proto, že jsem kdysi koupila dárek a tak zklamaného Štefana jsem snad v životě neviděla! Byl to cvičící stroj.“ (směje se)
ŠTEFAN: „To je taky dárek! To už snad raději nic!“ (směje se)
HANA: „No a letos…“
ŠTEFAN: „Letos už jsme si vlastně dárek nadělili! Koupili jsme si letenky do New Yorku a v únoru letíme.“
HANA: „Na týden. Já už se tak těším!“
