Málokdo se může pochlubit, že jeho jméno pronikne do hovorové češtiny. Vám se to povedlo…

„Myslíte tím »Nedělej Zagorku«?“

Jasně, jak si tuhle frázičku vlastně vysvětlujete? Nedělej vlny?

(Usmívá se) „To je dobré vysvětlení. A nedávno jsem slyšela nové: »Nedělej ofuky!« Ale může to také znamenat: Neupejpej se! Jsem docela ráda, že jsem prorazila i v češtině.“

Jste držitelkou devíti Zlatých slavíků, platinové desky za prodej 10,5 milionu desek, zdá se, že jste docela slušně prorazila i v hudbě.

„Snad ano. Je to samozřejmě skvělý pocit, když jsem vlastně nejprodávanější českou zpěvačkou.“

Vy jste ale původně chtěla dobývat prkna, která znamenají svět.

„Ano, jako mladá holka jsem toužila po tom, stát se herečkou.  Souvisí to asi i s tím, že moje maminka byla múzicky hodně zaměřená a já jsem chtěla od dětství hrát divadlo. Potřebovala jsem se předvádět, bylo ve mně asi dost exhibicionismu.“

Co rozhodlo, že jste se nakonec vydala na dráhu zpěvačky populární hudby?

„Studovala jsem na brněnské JAMU, ve třetím ročníku jsem onemocněla a půl roku jsem ležela v nemocnici. Musela jsem přerušit školu. A tak jsem se začala víc věnovat zpěvu, zpívala jsem a zpívala, točila v ostravském rozhlase a najednou jsem byla pátá ve Zlatém slavíku. Za půl roku v podstatě od nuly.“

Vaše sláva stoupala až k zisku Zlatých slavíků, přesto jste určitě zažívala zlé chvíle. Diagnostikovali vám poruchu krvetvorby, musela jste po mnoho let absolvovat vždy po dvou měsících transfúze…

„O tomhle bych už nerada mluvila, bylo to těžké…“

Je pravda, že se o zlepšení vašeho zdravotního stavu hodně zasloužil léčitel?

„Hlavně mi pomohli lékaři. Je ale pravda, že Kateřina Brožová mi doporučila jednoho léčitele. Věřím bylinkám a tři roky jsem dennodenně pila asi sedm čajů, hodně mi to pomohlo. Ten léčitel ale bohužel před třemi lety zemřel...“

Nyní jste plná energie, po sedmi letech vydáváte novou desku Vyznání, proč taková pauza? Nebyli autoři, neměla jste náměty, nechtělo se vám do toho?

„Všechno dohromady. Dlouho jsem vydání desky oddalovala, až jsem konečně objevila písničky, které mě zaujaly. V létě v Malaze jsem slyšela nějaké francouzské šansony a strašně se mi líbily. Napadlo mě, že bych je chtěla udělat v češtině. Tam to všechno začalo.“

Vedle vašich dlouholetých autorů se na desce objevují písničky autorů značně odlišných žánrů, např. rapera Gipsyho, Márdiho z Vypsané Fixy či Jury Hradila z Tata Bojs. Nehrozil žánrový galimatyáš?

„Nemám ráda žánrové kotrmelce, tyhle písničky do sebe perfektně zapadají!“

Váš tradičně tichý projev střídá nečekaně razantní refrén třeba v Rande u zdi nářků. Tvrdou muziku ale asi jinak nemáte moc v lásce?

„To je omyl, rocková muzika se mi líbí, a třeba Metallicu mám velmi ráda! Tou písničkou jsem se trochu vrátila ke svým ostravským začátkům.“

V čem se vám líbily hudební nápady Gipsyho a dalších »nováčků«?

„Prostě mi napsali písničky, které mi sedí a zapadnou do stylu a nálady desky pocitových písniček o lásce.“

Láska hraje ve vašem životě asi velkou roli.

„Jako v životě každého z nás. A ve vztazích je to samozřejmě hlavně o lásce.“
 
Je pravda, že právě láska byla jedním z důvodů, že jste se po studiu v Brně a působení v ostravském rozhlase přestěhovala do Prahy?

„Ano, bylo to v roce 1969 a nestěhovala jsem se proto, že by se moje další kariéra neobešla bez Prahy.(usmívá se) Ale bez té lásky, kterou jsem tehdy měla. Osud to tak zařídil.“

V sedmdesátých letech jste už měla řadu hitů, stala se slavnou, pro muže to asi po vašem boku mohlo být složité…

„Pro některé muže je vždycky těžké srovnat se s tím, když je jeho partnerka populární a třeba vydělává víc než on.“

A na tom ztroskotaly některé vaše vztahy v té době?

„V podstatě všechny. Navíc jsem tehdy na vážné partnerství neměla vůbec čas.“

Šest let jste byla vdaná za Vlastimila Harapese a pak přišel muž vašeho života, Štefan Margita. Jestli se nepletu, 29. května 1992 jste se rozvedla, o den později se vdala za Štefana…

„Prostě to tak vyšlo. 30. května to byl úřední sňatek na tehdejším národním výboru. My jsme všechno směřovali k 6. červnu, kdy jsme se brali se Štefanem v kostele.“

Co Bůh spojí, člověk nerozpojí, přesto štěstí nepřijde ve vztahu automaticky…

„Pochopitelně, i když máte báječný, úžasný vztah, neznamená to ještě, že vám vydrží 22 let. Musíte o něj pečovat. Oba se o to v manželství snažíme.“

Dostala jste od Štefana květiny k výročí?

„Ano, nicméně my výročí nijak zvlášť neslavíme, jsou to jen čísla. Vždycky si jen řekneme: Máme fajn život, Bože, tak další rok spolu!“

Váš manžel je uznávaný operní tenor, vystupuje v Miláně i New Yorku, jezdíte na jeho zahraniční premiéry?

„Před dvěma měsíci jsem za ním byla v texaském Houstonu, na premiéře opery Richarda Wagnera Zlato Rýna, bylo to skvělé. Za 22 let jsem vynechala jedinou manželovu premiéru, bylo to tehdy ve Vídni a já jsem dostala strašnou chřipku. A bála jsem se, že by se Štefan nakazil a nemohl pak třeba vystoupit, tak jsem raději zůstala doma.“