S mužem jste spolu už od školy, takže řadu let, to je úctyhodné…

„Je to hrozně dlouho, už by se to dalo nazvat téměř uměleckým kusem.“ (směje se)

Manžel je původem Syřan a prý připadala v úvahu i varianta, že byste se odstěhovali do jeho rodné vlasti.

„Těch variant jsme měli vždycky víc. Ale já jsem věděla, že odjezdem do Sýrie by byl s mým herectvím konec. To asi hrálo v jeho rozhodování také svou roli, i když si musel projít mnoha komplikacemi. Nedali mu občanství, a tudíž neměl povolení k práci. Takže se pro mě vlastně tak trochu obětoval. Naštěstí se to později zlepšilo a i on mohl dělat to, co má rád, tedy režírovat.“

Myslíte, že na tom, jak dlouho vám manželství vydrželo, má svůj podíl i fakt, že pocházíte z odlišných kultur?

„To si nemyslím. Spíš bych řekla, že nám hodně pomohlo, že jsem prvních sedm let byla v Ostravě a on v Praze. Takže jsme za sebou jen dojížděli a měli jsme jakési víkendové manželství. Díky tomu ten vztah zůstal dlouho takový „načechraný“. Jak se říká, že po sedmi letech přijde krize, tak my jsme teprve po sedmi letech spolu mohli začít každodenně žít. O krizi tedy nemohla být ani řeč. Tak to je podle mě jedna z věcí, která hrála v náš prospěch. I když těch sedm let byl takový mezník, déle by to určitě takhle udržovat nešlo.“

Už jste zmínila dceru Marthu, která se vydala ve vašich šlépějích a dnes je z ní také velmi úspěšná herečka. Podporovala jste ji v tom od začátku?

„Abych byla upřímná, tak ze začátku vůbec ne. Vždycky jsem si přála, abychom měli v rodině doktora, co by nás na stará kolena léčil, což jsem svým dětem trochu sobecky podsouvala. (směje se) Ona se ale po základní škole rozhodla jít na konzervatoř, což jsme se jí s mužem snažili vymluvit, chtěli jsme, aby šla aspoň na gymnázium a pak třeba na DAMU. A doufali jsme, že si to třeba rozmyslí. Navíc jsem znala úskalí této profese, hodně v ní záleží na štěstí a náhodě. Ani sebevětší snaha nemusí být korunována úspěchem. Nerozmyslela si to a naštěstí jí okolnosti hrály do karet.“

Když je řeč o kartách – zaujalo mě, že jste před pár lety vystudovala další vysokou školu, obor esoterika.

„Na Univerzitě nového věku. Ono to slovo esoterika zní divně, jakoby šlo o nějaké čáry. Tak to ale vůbec není, měli jsme přednášky na spoustu témat. O feng shui, o symbolech, o bylinkách… Mě tyhle věci vždycky zajímaly a lákaly, tak jsem začala takhle víkendově studovat a nakonec jsem vydržela sedm let.“

V bylinkách se prý opravdu vyznáte. Věříte jim víc, než klasické medicíně?

„Já to spíš ráda kombinuju. Snažím se ale vyhýbat situacím, kdy bych si při každém bolení hlavy vzala prášek. Tyhle věci řeším jinak a snažím se tak pomáhat i svým blízkým. A nutno říct, že po těch letech už na mě občas i dají.“ (směje se)

V minulosti jste byla vážně nemocná, léčila jste se bylinkami i tehdy? A myslíte, že to mělo na vaše uzdravení vliv?

„Léčila a jsem přesvědčená, že vliv to mělo velký. Samozřejmě jsem podstupovala i standardní léčbu, ale kromě toho jsem byla i v péči alternativních lékařů.“

Stala jste se jednou z tváří Avon pochodu, který bojuje za prevenci rakoviny prsu. Sama jste si touto nemocí prošla, obrací se na vás hodně žen se stejnou diagnózou? A myslíte si, že je správné, aby se známé tváře takhle angažovaly?

„Určitě ano. Já se stala tváří Avonu dokonce ještě předtím, než jsem onemocněla. Sama jsem prevenci vždy poctivě dodržovala, nic jsem nezanedbala. Bohužel se ale tato choroba nevyhnula ani mně. Ale nechodit na pravidelné prohlídky, to je podle mě velká hloupost. Spousta žen to ale nedělá a my, co se takto angažujeme, se vlastně snažíme šířit osvětu o tom, že je to nutné. Řekla bych, že to má pozitivní efekt.“

Vy jste ještě dlouho poté, co u vás nemoc propukla, pracovala…

„Točila jsem Rodinná pouta, a ačkoliv to lidi na place věděli, všichni drželi basu a nikdo to nevynesl ven, takže nic neuniklo do médií. Provalilo se to nedopatřením až asi po tři čtvrtě roce, kdy už jsem ale měla léčbu i operaci za sebou a i psychicky už jsem na tom byla lépe. Když už to bylo venku, rozhodla jsem se o tom otevřeně promluvit s tím, že to snad někomu pomůže.“

Mě fascinuje, že jste takovou dobu stále natáčela. To je obdivuhodné.

„Točila jsem, dokonce jsem odehrála pár představení v divadle. Všichni byli bezvadní a hrozně mi vycházeli vstříc, dávali mi termíny, kdy věděli, že mi nebude špatně. Víte, ona ta práce podle mě vlastně může lidem v podobné situaci pomoct. Člověk, když je doma, tak myslí jen na to jedno, kdežto při práci mezi lidmi se od všeho na nějakou dobu odpoutá a cítí se líp. Mně to pomohlo určitě.“