Hrajete jednu z hlavních rolí v seriálu Doktoři z Počátků. Máte s postavou Jozefky něco společného?
„Tak určitě vzhled. (směje se) Ale jinak se to dá těžko posoudit. Samozřejmě, když hrajete jakoukoliv postavu, tak většinou nějaké společné rysy najdete. Někdy je ale možná zajímavější, když je herec nenajde, když musí hrát někoho, komu se absolutně nepodobá. To nás herce na herectví baví – že si můžeme před kamerou vyzkoušet věci, které bychom v normálním životě nezažili.“
Předpokládám, že lidé na ulici si vás ale s vaší postavou často spojují.
„Máte pravdu, to se skutečně děje. Když hrajete v takhle dlouhodobém projektu a divákům vstupujete několikrát týdně až do obýváku, mají pak pocit, že vás vlastně znají. Takže mě na ulici lidé oslovují často. A většinou mi říkají Jozefko.“ (směje se)
Dnes je u nás tento typ seriálu běžný, ale vy jste hrála v tom úplně prvním – v Rodinných poutech. Tušila jste tehdy, do čeho jdete?
„Vůbec ne. Dostala jsem tehdy nabídku a jela jsem se podívat do ateliérů, kde se měl seriál natáčet. Tam jsem se seznámila s celým týmem a zjistila jsem, že jsou to všechno hrozně mladí lidé. Bylo to celkem dobrodružné, protože jsme nikdo pořádně netušili, do čeho jdeme. Počítali jsme, že budeme točit tak půl roku, maximálně rok. A nakonec těch roků bylo šest!“
Bavilo vás to od začátku? Přece jen je to asi úplně jiný styl práce, než jaký jste do té doby zažila.
„Musela jsem si zvykat. Je to úplně jiné tempo a hlavně hrozný fofr s texty. Musíte se naučit třeba třicet stránek textu denně, někdy dokonce ještě víc. Takže celý den natáčíte, pak přijedete večer domů a tam do sebe ještě musíte natlouct texty na druhý den. Někdy už to jde dost ztuha, protože mozek je po celém dni unavený. Ale má to i světlejší stránku, hrozně se tím vytrénuje krátkodobá paměť.“
Zní to docela náročně. Neměla jste někdy chuť se na celé herectví vykašlat?
„Měla jsem takové období, tak okolo padesátky. Začala jsem si říkat, že bych chtěla zkusit něco úplně jiného. Začalo mi vadit, že je moje práce taková nehmatatelná, že nic nevytvářím. A taky to, jak je herec závislý na spoustě jiných lidí. Na tom, kdo ho obsadí, kdo ho režíruje… Tohle všechno na mě dolehlo a zatoužila jsem po změně, chtěla jsem si o svém životě a práci rozhodovat sama. Tak jsem odešla z vynikajícího angažmá v divadle Ypsilon, kde jsem byla čtvrt století a vlastně mi tam nic nechybělo. Ale ten pocit, že musím něco změnit, byl neodbytný.“
A co jste chtěla dělat?
„Měla jsem spoustu nápadů. Chtěla jsem procestovat svět nebo si udělat masérský kurz nebo třeba začít psát. Těch plánů bylo. Jenže po půl roce od mé výpovědi přišla nabídka právě z Rodinných pout a bylo po všem. Ale to období si pamatuju velmi intenzivně, snad víc jak rok jsem se zaobírala myšlenkou, že bych chtěla kompletně změnit svůj život.“
Syndrom vyhoření se asi nevyhýbá žádné profesi.
„To určitě ne. Zvlášť, když jedete dlouhá léta v takovém zápřahu. My herci jsme navíc v některých věcech dost infantilní, vůbec třeba nevnímáme roční období. Nedělíme rok na jaro, léto, podzim a zimu, ale na období před premiérou, po premiéře a tak dále. Čas pro nás prostě plyne trochu jinak a pak se najednou zastavíte a uvědomíte si, kolik už uběhlo let a přijde ta únava materiálu.“
Od té doby už se vám podobné myšlenky vyhýbají?
„Zatím ano. Asi mi i hodně pomohlo, že jsem na volné noze, to mi dalo aspoň trochu pocit, že o tom, jestli budu nebo nebudu pracovat, rozhoduju já sama.“
Co vás vůbec k herectví přivedlo? V rodině jste žádné herce neměla, pokud vím.
„To je fakt, neměla. Ale nějak jsem k tomu inklinovala od malička.“
Jakože jste byla malý exhibicionista, co se rád předváděl?
„Já jsem takový stydlín exhibicionista. Předvádím se ráda, ale jen před lidmi, které znám.“
To musí pak v divadle být trochu problém, ne? Tam většinu hlediště neznáte.
„Právě naopak. Já jsem stydlivá třeba ve společnosti. Ale jakmile vylezu na jeviště a posvítí se na mě, tak to ze mě úplně spadne. Ale že bych se potřebovala předvádět za všech okolností, jako třeba Jirka Lábus, to v sobě nemám.“
Co na vaši volbu říkali rodiče?
„Dělali si ze mě pořád legraci, nebrali to vážně, mysleli, že mě to časem přejde. Že je to vážné, pochopili, až když jsem si podala přihlášku na DAMU. Můj bratr chodil na práva a pořád si ze mě utahoval, že studuju kotrmelcovou školu. Naši měli strach asi hlavně z toho, jestli mám na tuhle profesi povahu. Jestli v tom, z jejich pohledu, tvrdém světě, dokážu prorazit.“
Dokázala jste. Hned po škole jste začala hrát v ostravském divadle, což s sebou ale neslo jisté nepříjemnosti…
„Ano, po roce jsem totiž přišla do jiného stavu, porodila jsem syna, ale manžel byl pracovně vázaný v Praze. Takže jsem v Ostravě zůstala se synem sama, měla jsem naštěstí úžasnou hospodyni, která se mi o něj starala, když bylo potřeba. Jenže tehdy bylo v Ostravě opravdu strašné ovzduší a syn Filip měl kvůli tomu hrozné problémy s průduškami. Takže mi nakonec doktor poradil, že by měl změnit prostředí.“
Jenže vy jste měla v Ostravě stále pracovní povinnosti…
„Právě. Moje maminka šla v té době zrovna do penze, takže se nakonec Filip přestěhoval k ní do Hradce. Byly to ale krušné časy, odjel, když mu bylo dva a půl roku a zpátky pohromadě jsme začali žít až v jeho pěti. Dva a půl roku jsem za ním jen dojížděla. Každou volnou chvíli jsem překonávala tyhle velké vzdálenosti, ale stejně to nebylo ono. A všechny peníze jsem dávala za telefon, volali jsme si pořád, zpívali jsme si spolu a tak.“
A manžel byl pořád v Praze?
„Ano, muž také takhle pendloval. Bylo to náročné a syn mi strašně chyběl. Věděla jsem, že tu situaci musím nějak vyřešit, že to takhle nejde. Takže jsem z divadla nakonec odešla a přesídlila jsem do Prahy, kde jsme konečně začali žít jako normální rodina. Když se pak narodila dcera Martha, byla jsem moc ráda, že už to bylo za úplně jiných okolností.“
