Normálně by taková otázka zněla hloupě, ale dnes mi vzhledem k okolnostem přijde namístě. Jak se vám daří?

„Už jsem v pořádku, dokonce jsem před pár dny zase začal pracovat. Jediný problém je, že se bohužel stále hůř domluvím. Ale i to je každým dnem lepší a lepší. Na začátku jsem nemluvil vůbec. Teď už mluvím normálně, i když jen tehdy, když si to předem připravím. Jestli to potrvá týden, nebo měsíc, těžko říct.“

Od vaší mrtvice uběhlo téměř šest měsíců. Jaký pro vás ten půlrok byl?

„Jsem optimista, nic si nepřipouštím, podle mě to vlastně probíhalo všechno dobře. Vlastně i v ten den, kdy se mi to stalo, jsem si to vůbec neuvědomoval. Byl jsem na letišti, před odletem do USA, a ještě chvíli předtím, než to se mnou seklo, jsem tam normálně chodil a vyprávěl. Jen mezitím všichni odletěli a já tam pořád stál, což nebylo nic moc, vzhledem k tomu, že jsem byl vedoucí toho zájezdu. Zbytek skupiny si asi myslel, že jsem si jen někam odskočil a zase dorazím, a tak nastoupil do letadla. Já se tam místo toho motal, povídal si s lidma a celkově jsem byl mimo.“

Vybavíte si, jak vám ten den od rána bylo? Cítil jste se nějak jinak než obvykle?

„Ne, bylo mi dobře. I když ostatní pak říkali, že jsem tak úplně nevypadal. Nicméně jsem ráno vstal, udělal jsem všechno, co jsem měl, a nic nenasvědčovalo tomu, že je něco v nepořádku. Až na tom letišti mi pak najednou došlo, že je divný, že tam pořád zmateně chodím a někoho se na něco vyptávám. No a pak už to šlo rychle. Vlastně jsem ale měl štěstí v neštěstí, že jsem zkolaboval na veřejnosti. Kdybych byl třeba sám doma, asi by to nedopadlo dobře.“

Měl jste už dřív nějaké zdravotní problémy?

„Mám vyšší tlak, ale beru na to léky, takže jsem na sobě žádné obtíže nepozoroval. Pravdou ale je, že důvody mozkové mrtvice jsou obezita, cukrovka, na kterou mám taky náběh, sedavé zaměstnání, kouření…“

To všechno splňujete. Víte, já mám pocit, že ke svému zdraví přistupujete trochu ledabyle.

„To bych zase neřekl. Myslím, že spousta lidí má mnohem horší životní styl. Já se opravdu nijak nepřejídám, jím spíš míň a snažím se jíst i relativně zdravě. Třeba Pavel vypadá hůř než já! Sice kouřím, ale taky hodně málo, tak tři čtyři denně.“

Už je to vlastně podruhé, co jste utekl hrobníkovi z lopaty. Poprvé před lety při bungee jumpingu.

„To máte pravdu. Ale abych byl upřímný, na to si moc nevzpomínám, paměť je další věc, která mi ještě úplně neslouží. Vybavuju si jen, že jsem si po té nehodě všechno zařizoval sám, sám jsem si s rozbitou hlavou volal záchranku. Všichni okolo stáli zděšení, tak jsem si vše musel sám zorganizovat.“

Tehdy i dnes jste se velmi rychle zregeneroval. Myslíte, že za tím stojí i ta vaše optimistická povaha?

„Asi ano. Já jsem se vlastně asi nikdy kvůli ničemu nerozčiloval, nebyl jsem v depresi.“

Ani jednou během uplynulého půl roku jste nepropadl skepsi?

„Ne, musím říct, že ani jednou. Ale já to tak prostě mám obecně. S těmi problémy, co s mrtvicí souvisí, jsem počítal, lékař mě na ně upozorňoval. Ale taky říkal, že se to časem spraví, tak proč z toho být špatný? Už v nemocnici jsem se věnoval práci, rozhodně jsem se nelitoval.“

Počkejte, vy jste pracoval v nemocnici poté, co vás skolila mrtvice?

„Tak trošku, co mi dovolili. Už po týdnu jsem přemluvil Pavla, ať mi tam propašuje cigarety, něco na čtení, mobil a šunku. V nemocnici mi nechutnalo, ale asi to nebylo tím, že by špatně vařili, jen se mi nějak změnila chuť. Primář chtěl pak Pavla zabít.“ (směje se)

Než se Petr Novotný vrátí ke své práci v rádiu, bude to ještě chvíli trvat.
Než se Petr Novotný vrátí ke své práci v rádiu, bude to ještě chvíli trvat.
Autor: Blesk - Karel Kopáč

To se nedivím. Říkáte už několik měsíců, že se chcete vrátit do práce i před kameru, ale není to přece jen trochu brzy? Neměl byste se šetřit?

„Já už teď nikdy nebudu pracovat tolik, co dřív. Dělal jsem běžně čtrnáct hodin denně, to už nehrozí. Dám si pozor. Ale pracovat musím.“

A ten návrat před kameru plánujete nakdy?

„Zkouším pokračovat v televizní práci každý týden. Mám pořad na TV Relax a tvůrci se mě každý týden ptají, jestli bychom už mohli točit. A já to pokaždé zkusím. Ale zatím to nejde, ještě jsem se nerozmluvil. Doufám, že je to otázka dní. Hlavně bych ale už třeba v létě nebo nejpozději na podzim potřeboval zase odcestovat, to je taky součást mé práce, pořádám zájezdy. Lékaři ale zatím tvrdí, že bych neměl létat. Tak uvidíme. Buď to půjde, nebo ne.“

Jaké jsou tedy prognózy lékařů?

„Docela dobré. Já vlastně prožívám skvělou mrtvici, jestli se to tak dá říct. Kdybych nebyl konferenciér, tak je to úplně snové. Znám spoustu lidí, co tohle prodělali, a stále kulhají, mají motorické problémy, špatně ovládají ruku. Já nic. Jen ještě nemůžu dělat to, co dřív, protože nezvládám pointovat.“

To ale pro vás přece musí být stresující, vždyť vaše televizní kariéra byla postavena právě na vtipných historkách s pointou.

„Víte, to jen tak vypadá, ale já na tom nikdy zas tolik nelpěl. Rád hraju divadlo, to je něco jiného, k tomu bych se zase rád vrátil. Ale především pracuju ve své firmě, mám uměleckou agenturu. To je to, co mě vždycky především živilo.“

Ani v devadesátých letech, kdy jste byl jednou z hlavních tváří televizní obrazovky, jste se tím neuživil?

„Ne, i tehdy jsem pracoval na jiných věcech. V té době jsem toho měl hodně, tolik už bych pracovat nechtěl. Éra Novot už je za mnou a opakovat ji netoužím.“

Ještě před vaším onemocněním jste ale prý měl domluvenou práci s Vladimírem Železným.

„Ano, s tím jsme se domluvili na spoustě věcí pro televizi Barrandov. Proběhlo několik schůzek. No ale než jsem se stihnul oklepat, tak už je zase pryč.“

Tak teď váš klan v televizi reprezentuje alespoň syn Pavel.

„No jo, toho jsem po mrtvici přestal kritizovat, že u moderování špatně mluví. Ale já se z toho na rozdíl od něj aspoň časem dostanu.“ (směje se)

Petr Novotný už je natolik fyzicky fit, že zvládá i péči o vnoučata.
Petr Novotný už je natolik fyzicky fit, že zvládá i péči o vnoučata.
Autor: Blesk - Karel Kopáč

Sledujete Pavlův pořad na TV Nova?

„To my sledujeme všichni poctivě, nevynechali jsme ani jednou! A mně se to opravdu líbí. Ve snu by mě nenapadlo, že někoho, kdo takhle mluví, čeká taková kariéra. Napadlo by mě všechno, ale tohle fakt ne. Já mu dokonce k předloňským Vánocům dal logopeda. On se ale dost urazil. No a uběhlo pár měsíců a musel on shánět logopeda mně. Život je neuvěřitelnej.“ (směje se)

A jak často k logopedovi chodíte?

„Teď už jen jednou týdně, ale ze začátku dvakrát. Na tom mě ale zarazila jedna věc ze strany pojišťovny. Protože já, když jsem byl na vrcholu slávy, tak jsem svého času odváděl na zdravotní pojištění i sedmnáct tisíc korun měsíčně. A dodnes si platím zdravotní připojištění, takže myslím, že mám předplaceno dost. Přesto mi ale pojišťovna zaplatila jen jednoho logopeda týdně. Druhou hodinu už jsem si platil sám. To mi přijde fascinující.“

Kromě problémů s řečí jste ale zmínil i problémy s pamětí…

„Ty mám určitě, i když to nedávám moc najevo. Ale občas, když mi někdo vypráví něco z minulosti, tak mi jen běží hlavou: Pane jo, vždyť já vůbec nevím, o čem mluví! Ale to se taky srovná. Doufám.“

Vy se pořád tváříte, jako by vlastně o nic nešlo. Ale vaše manželka to asi nenesla tak lehce…

„To ano, to bylo horší. Manželka byla v tu dobu na chalupě, když jsem se chystal na operaci, jela zrovna zpět do Prahy po dálnici. Takže jí Pavel ani vše do detailů neříkal, aby ještě nedošlo k nějaké nehodě. Když jsem se pak ale probral, všem se ulevilo, už bylo vidět, že všechno bude dobrý. Ale chápu, že když ženě říkali věci typu »Když přežije tuhle noc, bude z nejhoršího venku«, tak že ji to rozhodilo. My s Pavlem nejsme citlivky, jsme spíš muži činu, takže on řešil hlavně to, aby se ke mně nedostali paparazzi. Protože já jsem vždycky ke každému vstřícný, všem vyhovím, ale v nemocnici jsem vážně chtěl mít klid. A opravdu se ke mně nikdo nedostal. Až na jednoho léčitele, který překonal všechny synovy nástrahy.“

Chtěl vás uzdravit virgulí?

„Zřejmě něco takového. Přitom já jsem zarytý racionalista, na tyhle věci prostě nevěřím. Ale takových alternativních léčitelů se ozvala spousta. Nejvtipnější bylo, když se Pavlovi ozval jeden náš známý, že jeho žena léčí pomocí čaker. Pavel ho nechtěl urazit, tak řekl: Děkuju, my se poradíme s rodinou a ozveme se! A on na to takovým ztišeným hlasem: Ale počkej, to ne! Ona už ho léčí! Nakonec mu Pavel ještě musel poděkovat.“ (směje se)

Ozývali se vám i fanoušci?

„Tolik mailů, co mi přišlo, jsem nedostal za posledních deset let! Byly to vesměs slova podpory. Snažil jsem se poctivě odpovídat, udělaly mi radost, takže všem děkuju!“

Očima autorky:

To, že má pár měsíců po mrtvici, byste na Petru Novotném rozhodně nepoznali. Přijal nás u sebe doma ochotně a s úsměvem, hned běžel uvařit kávu. Fotografovi se snažil maximálně vyhovět a na mé otázky odpovídal déle než hodinu. I když bylo po čase vidět, že je unavený a častěji hledal správná slova, ani na moment mi nedal najevo, že by se už radši na rozhovor vykašlal a šel si odpočinout. Je to prostě profík každým coulem a za všech okolností!

Fotogalerie
9 fotografií