Dobrý den, paní Brejchová, jak se máte?

„A víte, že dobře? Těším se na jaro, už nám přichází… A co že voláte?“

Zajímá nás, jak se vám daří…

„Ale prosím vás, už jsem stará, nikoho zajímat nemůžu. To jsou přece atraktivnější jiné herečky…“

Právě, že nejsou, paní Brejchová. Mohu se tedy na něco zeptat?

„Ptejte se a upozorňuji, že jsem několik let nedávala rozhovor. Važte si toho.“

Vážíme. Zajímá mě, tedy čtenáře Blesku, jaký je váš zdravotní stav. Prý už vám nosí v ešusu denně obědy a chodí k vám neustále pečovatelka, tak jste na tom špatně…

„Prosím vás, co to je za nesmysl? Ty obědy nosí k nám do domu, ale lidem, kteří jsou mnohem starší než já. Já si ještě ledničku skutečně otevřít umím. Stejně tak se dokážu postavit ke sporáku.“

Tak to je skvělé! A ta pečovatelka?

„Žádnou nemám. Umím se pořád umýt sama. Mám ale v domě jednu sousedku, která mi někdy pomůže v takových těch praktických řemeslných věcech. A také mně přinese čas od času oběd, když se jí něco opravdu povede a ví, že to mám ráda.“

Už pár let trpíte nedokrvováním mozku. Je to tři roky, co jsme spolu mluvili, a já se bála, že je to s vámi opravdu špatné. Teď jste veselá, vtipná, psychika se vám změnila…

„ Každý rok jezdím do Nemocnice Na Homolce na kontrolu. Vždycky v březnu. Teď mi pan profesor udělal velkou radost. Řekl mi, že jsem na tom líp než před rokem nebo i dvěma lety.“

Takže se uzdravujete?

„To ne. Víte, to nejde se z tohoto uzdravit. Není to ale horší, čehož jsem se já a všichni ostatní obávali. Je to ale díky Pánu Bohu stabilizované a já se skutečně cítím líp.“

Dokážete tedy vyrazit sama i na procházku?

„To se bojím, ale s doprovodem velice ráda.“

A co takhle kamera nebo jeviště?

„S tím jsem definitivně skončila. Víte, herec by měl umět odejít včas. A já to, myslím, zvládla. Nejhorší je ten čas neodhadnout a potom je ten pohled na stárnoucí herečky, takřka trosky, velmi smutný. Myslím, že je to vždycky velký trapas, když herečka neumí s noblesou a elegancí odejít. Proto říkám dceři: Terezo, kdyby mě někdy něco podobného napadlo, někde se ještě ukazovat, tak mně to, prosím tě, zakaž!“

A vám se po hraní vůbec nestýská? Naposledy jste se objevila před kamerou v roce 2007 v seriálu Vladimíra Drhy Velmi křehké vztahy…

„A víte, že vůbec ne? Nestýská. A proč taky. Odehrála jsem si přes sto rolí a myslím, že to byla díky režisérům a kolegům úžasná díla. Nepotřebuji dělat víc. Naopak, chci v klidu dožít svůj život, ne ve stresu.“

Co dcera Tereza Bodská, jaké máte teď vztahy?

„Teď ty nejbáječnější, jaké jsme kdy měly. Konečně si máme čas povídat a ona ráda a velmi pozorně poslouchá. Tuhle jsem zrovna vzpomínala, jak když jsem s Jiřinou Šejbalovou točila Vlčí jámu, Jiřina nám všem včetně kostymérky vařila.“

Tereza se tedy o vás stará…

„Ano. Vozí mě, kam potřebuju, na úřady nebo ke kadeřníkovi. Tuhle jsem, když jsme jeli z Homolky, měla radost, že je pan profesor se mnou spokojen, a dostala strašnou chuť na šunkové chlebíčky. Jiné nejím vůbec, ale šunkové zbožňuju. Všude byly ale s debrecínkou nebo ze salámem, šunka nikde. Ve Vršovicích, kde bydlím, jsme potom objely snad všechny lahůdky. Nic, anebo jeden šunkový, ale okoralý. Tak jsme si potom v jedné cukrárně počkaly půl hodinky a já si domů odvezla krabici s dvaceti chlebíčky. Terezka má se mnou trpělivost.“

Fotogalerie
6 fotografií