Co vás vedlo k myšlence nechat si postavit hausbót?
Bydlím v rodinném domě kousek za Prahou, měla jsem potřebu návratu do města, za kulturou. Kdykoli za ní vyrazím, řeším, jak se pak dostanu domů. Tedy mít kde přespat v centru, to bylo jedním z důvodů. Dalším bylo samozřejmě to, že jsem po hausbótu vždycky toužila.
Když se člověk rozhodne pro stavbu hausbótu, co všechno musí dodržet?
Má to spoustu omezení, musí se to nastudovat. A hlavně byste se neměli vody bát. Věnovala jsem tomu hodně přípravného času. Musela jsem si udělat kapitánské zkoušky, protože plovoucí zařízení musí ovládat kapitán. Povolení stavby se zařizuje u Státní plavební správy. Je to něco jako stavební povolení stavby domu. Také je nutné respektovat, že loď se prostě chová jinak než dům, musí mít nějaké dno, kam se dají technologie, případně zavěsí motor. Dále je důležité řešit přístup z břehu, přípojné body, váhu tělesa i jeho rozměry. Především šířku, a to kvůli transportu, a tedy standardním šířkám silnic u nás. Já jsem šířku lehce překročila a taky jsme při transportu „lehce uvízli" v tunelu.
Není obvyklé, že má hausbót na vnějším plášti umělecké dílo.
Já když stavím domy, tak se snažím myslet na to, kam v závěru lidé dají umění. Většinou proto navrhuji strohé interiéry, aby v nich nakonec mohli vyniknout jejich obyvatelé a jejich příběhy. Jenže v praxi, když klient dostaví, tak už na umění většinou nemá peníze. A tak jsem to tady u sebe chtěla povýšit, aby umění bylo tím hlavním nosným tématem celého mého příběhu. Jasnou volbou bylo dát volnou ruku mé sestře, dvojčeti Báře. Vzhledem k tomu, jak dobře mě zná, nemusím vysvětlovat, co chci a cítím, přitom je to vcelku osobní zpověď. Obrazy na fasádě jsou tak součástí mé architektury od začátku, je to koncept, kdy je vidět, že umění úzce souvisí s architekturou, aby se na to nezapomínalo.
Umění tu není jen zvenku, ale i uvnitř.
V obývací části mám na poličce minimodely soch, které dělal manžel Báry, tedy můj švagr Lukáš Rittstein. Radost mi tu dělají modýlky jak ze série Dálnice, které pak byly na Expu 2015 v Miláně, tak ze série Les, ta zas byla inspirována návštěvou Papuy Nové Guiney a je např. ve Veletržním paláci v Praze. Jsou tu i díla ze série Čisté nebe – do té patří třeba socha Spolu, což jsou autentické brýle mé babičky a mého dědečka, které spolu stále komunikují a pořád na sebe vidí. Tato skutečná socha v několikametrové velikosti stojí před Domem umění v Ostravě.
Když se zaměříme na bydlení na hausbótu, je to jako plnohodnotný byt?
Ano, v kuchyni je všechno, co člověk potřebuje (sporák, dřez, trouba, lednice, mikrovlnka atd…), v koupelně umyvadlo, sprcha a záchod, v technické místnosti čistička, bojler i pračka se sušičkou. Topím podlahovým topením, kamínka jsou tu spíš na ozdobu, kvůli atmosféře na Vánoce. Já nejsem žádný pyroman a myslím, že kdo má rád vodu, nemusí až tak oheň. Já budu radši hledět na vodní hladinu.
V koupelně jsou sprcha a popartové dlaždičky.
No umění přece. Našla jsem si řadu, kterou navrhl Roy Lichtenstein, líbily se mi ta hravost, lehkost, trocha anarchie a taky zelená a žlutá barva.
Žlutá a zelená se pojí i v obýváku.
Doplnila jsem v této barevnosti židle a sedačku, kávovar, vázičky i mísy, dokonce i sklenice na prosecco. V obýváku může přespat návštěva, protože ložnice je jen pro dva, s úložnou skříní. Původní koncept byl, že to bude všechno z plexi a podsvícené barvami podle nálady. Takový jsem chtěla i zvonek s tím, že když by na něm svítila černá jako „deprese“, tak by nikdo nesměl vstoupit. Ale pak jsem se rozhodla pro tu zelenou a žlutou, protože jsou to takové barvy naděje a hezky se doplňují s černobílými kresbami od Báry na venkovním plášti lodi.
Bude na terase zahrádka?
Jasně. Už se těším, až si tam zasadím kvetoucí kytky, a i na rajčátka a bylinky dojde. Taky plánuji, že tam pod moskytiérou budu spát, jako ve stanu. Inu, když chata na vodě, tak se vším, co k tomu patří.
