Když vás člověk sleduje na hřišti, nevypadáte tak vysoký. Máte zvláštní shrbený styl.

„Je to tak, občas si ze mě někdo dělá legraci. Ale z toho si nic nedělám, prostě jsem to já.“

Trenér Trpišovský říká, že jste nejlepší ve hře zády k bráně. Když si pokryjete míč a ohnete se, nemáte od obránců pokopaný zadek?

„Občas mně dá někdo koňara do zadního stehenního svalu. Ale mám na tom postavenou hru, ty modřiny k tomu zkrátka patří.“

Jste ze Skalky, vesničky u Prostějova. Z Olomouce jste to měl blízko. Jak vám sedl život v daleké Praze?

„Už během hostování v Pardubicích jsem se naučil o sebe postarat. Uvařím si, vyperu, zametu, povysávám byt, to zvládám v pohodě.“

Vy si i vaříte?

„Jo, naposledy jsem třeba pekl kuře. S rýží.“

Opravdu? V březnu za vás maminka přebírala cenu pro sportovce roku olomouckého kraje a zmínila, že se vám nechce opouštět mama hotel.

„To stála na pódiu a vtipkovala. Byla to nadsázka!“

Žádná ženská ruka vám tu nepomáhá?

„Ne ne, jsem teď sám.“

V jednom rozhovoru jste už před časem zmínil, že nechcete peníze utrácet, ale investovat. Třeba do nemovitostí. Už jste pořídil v Praze byt?

„Kdepak, to ne. Bydlím v nájmu. Byt mám v Prostějově. K tomu rozumnému zacházení s penězi mě vede hlavně táta. Jako fotbalista můžu ze dne na den skončit, ostatně už mi to hrozilo. Když mi zdraví dovolí, budu vydělávat ještě deset let, rozhodně ne až do důchodu.“ 

Co kromě blízkých vám v Praze chybí?

„Takový ten klid vesnice. Dřív jsem doma trávil hodně času s kamarádama. Tady mám dva, kteří jsou z Moravy a žijí tu. Zatím jsem akorát dvakrát zašel na kafe do centra. A jednou tu byla mamka, to jsme byli na jídle. Jinak znám stadion a byt.“ 

Trefíte bez navigace?

„Ano, je to autem deset minut a bez zácpy, což jsem opravdu rád. Jinak tu jezdím leda s navigací.“

Jak často se dostanete domů?

„Dokud se nehrály poháry, tak to šlo často. Mám mámu, tátu i další příbuzné v Prostějově a blízkém okolí. Většinou si u jedné babičky dám oběd, u druhé kávu. Minulý týden jsem byl doma v úterý. Rád zajdu i na trénink kamarádů, to je vždycky fajn.“

Do vašeho životopisu patří i dvě těžká zranění, v sedmnácti jste si přetrhl křížový vaz v koleni a hned po návratu znovu.

„Půldruhého roku jsem nehrál. Bojoval jsem a nějak se ten návrat nakonec povedl. S lékařem jsem měl domluvu, že ho rok po operaci budu poslouchat. On mi to dávkoval, abych nešel do něčeho, kam mě to nepustí. Plnil jsem to. Docent Paša musel říct: Už můžeš běhat…“