Děj se možná někomu bude zdát na začátku prostý ale od chvíle, kdy Ellen Page odhodí brýle a místo objjíždění okresních soutěží královen krásy začne trénovat jízdu na kolečkových bruslích, je vám jasné, že ještě nastane plno zvratů. Zhrzená kamarádka, pošlapané maminčiny ideály, nešťastné lásky, ztráta sebevědomí, nabyté sebevědomí a urovnání všech vztahů během finálního derby, ve kterém si to bývalí outsideři rozdají s favority.
Vyfič je archaické zhruba jako filmy, na kterých Drew Barrymore vyrůstala. Je to ale velmi dobře promyšlený záměr. Zatímco po ulicích se prohánějí nová auta a na monitorech občas problikne YouTube, celkový záměr má nejblíž k sedmdesátým letům. Pestré oblečení, dobová hudba, klasické brusle se čtyřmi kolečky, kategorická absence mobilních telefonů a bezchybná zapadákovitost hrdinčina rodného městečka poblíž Austinu v Texasu. Právě díky dobové neukotvenosti je Vyfič nostalgickým návratem do dob, kdy tenhle žánr rok od roku vzkvétal. A Ellen Page konkurenci nic nedaruje.
Je to primitivní, průhledné, ale Drew Barrymore to servíruje jako srdce na dlani a ždíme svůj herecký tým na nejvyšší obrátky nejen na kluzišti. A ještě si sama střihne komediální roličku, pro níž by kterákoliv herečka v Hollywoodu zabíjela. Holky, se kterými hlavní hrdinka jezdí, a jež by často mohly být jejími matkami, byť velmi mladými, svojí škatulku zvládají na jedničku a zahanbit se nenechají ani chlapi. Dokonce i Jim Fallon, jindy na celovečerní ploše spíše zoufalý, tu vystřihnul skvělého moderátora zápasů.
Celé je to tak dokonale sehrané, že máte instantní pocit něčeho povědomého, osvědčeného a oblíbeného. U Vyfič si budete připadat jako při opakovaném zhlédnutí oblíbeného filmu s patinou deset let starého snímku.
