První hřích: Krádež suku
Bylo mi asi 11 let. Bydlel jsem na Malvazinkách v Praze. Dole pod kopcem na Santošce byly takové malé potraviny, a tam jsem provedl svou první a poslední loupež. „Kdo něco ukradne, je hrdina.“ To v partě mladých kluků byla už pořádná výzva. Tak jsem tam vlezl a čmajznul sójový suk v hodnotě 1 Kčs. Ty potraviny už tam dávnou nejsou, proto jsem si vybral nejbližší obchod a šel jsem tam suk vrátit. Paní pokladní naštěstí seriál znala, a tak odpadly otázky typu: Proč? Na co? Tak jsem v klidu a bez problému tyčinku dal do regálu. A jak mě za to karma tenkrát potrestala? Nevím, jestli to bylo přesně v tomhle období, ale táta mi nechtěl koupit pionýrskou košili.
Druhý hřích: Podvod v kartách
Na střední škole v roce 1985 se o přestávce dělaly různé věci. Třeba házení mokrou houbou na tabuli po třídě, po které trefený smrděl jako tchoř, a nebo se hrál hazard. Primitivní karetní hra Mezi kozy byla tehdy velice populární. Jednou jsem už prohrával 50 korun. Totální osobní bankrot. Při hodině, když byly karty u mě v lavici, tak jsem si je namíchal ve svůj prospěch a vyhrál. Nakonec jsem o tu padesátku stejně přišel. Prohrál jsem ji v čáře. Karma. Teď jsem kluky pozval do hospody a vrátil jim ty peníze vyhrané podvodem. A navrch, abych si tu karmu úplně udobřil, jsem jim ještě šoupnul panáky. Kluci mi odpustili.
Třetí Hřích: Simona z Budapešti
Dvoudenní zájezd do Budapešti. Večer cimbálová muzika, k jídlu skvělý maďarský perkelt, spousta vína... A krásná Simona, holka, kterou jsem znal ze střední. To nemohlo skončit jinak. Po rychlé akci jsem se bez rozloučení vypakoval z pokoje. A druhý den už mi nestála za to se na ni podívat, natož jí něco říct.
Sehnal jsem si na Simonu kontakt. Když jí píšu mail a žádám o setkání, volím slova s rozmyslem a dávám si záležet na každém detailu, abych nevypadal jako magor, co na internetu obtěžuje holky. Odesílám. Den se nic neděje. Ještě jednou sepisuji už kratší zprávu. Pak to přišlo. Simona píše. Otvírám mail a tam stojí: „Ahoj Michale, tak nevím, jestli je to jen vtip, nebo seš blázen. Každopádně se mnou nepočítej!!! Tohle fakt není dobrý nápad. Pro mě teda určitě ne. Simona.“
Co jsem mohl čekat... Je zázrak, že se mi vůbec ozvala. Tak to napíšu aspoň do novin: „Simono, omlouvám se.“ A karma. Ta si mě tenkrát pěkně vychutnala. Šel jsem na dva roky na vojnu a dlouho jsem u žádné holky, jak dnes říkají teenageři, neskóroval.
Čtvrtý hřích: Kamarád Tomáš
Revoluční rok 1989 a já jako bažant sloužím u Pohraniční stráže v Chebu. Každou neděli jsme sváděli na místním vojenském hřišti fotbalové zápasy. Neunesl jsem tenkrát při jednom z nich své hráčské ego, sahající až do divize, kterou jsem v civilu hrál, a brutálně zfauloval svého kamaráda Tomáše.
Ano, byl tam tenkrát úmysl ho zranit a ublížit mu. Karma mě ten krát tvrdě vytrestala. Za měsíc jsem si zlomil zánártní kůstky a měl nohu osm neděl v sádře. A ještě jednou se mu musím omluvit. Za ten hrozný sestřih, který jsem mu způsobil těsně před odchodem do civilu.
Tomáš chtěl zarovnat ofinu a já se nabídl, že stříhat umím, že v civilu stříhám tátu. Byla to lež. Maximálně jsem ostříhal našeho trpasličího knírače a ten se pak týden schovával pod postelí. No, a jak jsem mu tu ofinu zarovnával a zarovnával, ona lezla nahoru a nahoru, a chudák Tom na konci vypadal jako hodně ošklivá Cher. Pak mě honil po kasárnách s nůžkama s tím, že mě zabije.
A karma mě zase dohnala. Hned asi za 14 dní jsem při oslavě odchodu do civilu dostal pěstí. Tome, tak se ti omlouvám a jsem rád, že i přes všechno to příkoří, které jsem ti způsobil, jsi zůstal mým kamarádem.
Pátý hřích: Fandíme Spartě
Od svatby v roce 2001, kdy jsme si s manželkou Dominikou řekli ano, jí tvrdím, že fandím Slavii. Věděl jsem, že tchán Petr je zapálený ortodoxní slávista, a tak jsem nechtěl v rámci rodinného krbu dělat dusno. Dnes kvůli svému seznamu hříchů musím doma uvést věci na pravou míru. Využil jsem situace, kdy jsme celá rodina byli u kamaráda Václava na návštěvě. Mezi řečí jsem se zmínil o článku, který připravuju a že pátý bod je...
A reakce manželky: „No, to kdybych tušila, tak si tě nikdy nevezmu. Ale že mě to netrklo, vždycky ty tvoje řeči u fotbalu a to neustálé ponoukání syna, aby křičel Sparta, do toho. Máš štěstí, že už máme děti! Rozvádět se teď už nebudu.“ Chvíli se ještě mračila a pak si chtě nechtě začala pomalu zvykat na milujícího manžela, ale bohužel sparťana. Snad si zvykne. Jak mě za tohle karma potrestá, je zatím ve hvězdách. Doufám, že to nebude už v neděli, až si to o mém přiznání přečte tchán.
..... Přeji Všem krásně prožité nedělní odpoledne a do nového týdne hodně sil, sluníčka a dobré nálady...zeppi
