19°C
Poslední dobou jste zmizel z televizní obrazovky, jak to?
„To si nemyslím, před dvěma týdny jsem moderoval přímý přenos, zítra moderuju hudební ceny Anděl. Příští měsíc další přímý přenos charitativního večera Taťány Kuchařové…“
Ale přesto… Jednu dobu byl Leoš Mareš všude, teď mi přijde, že se po vás tak trochu slehla zem.
„Vy novináři máte asi na každýho jinej metr. Třeba někteří mí kolegové nejsou na obrazovce dva roky a nikdo to neřeší, zatímco já jsem hned zmizel. Vemte si to – předchozí SuperStar, kterou jsem moderoval, končila v červnu a Hlas Česko Slovenska začínal v únoru. Prostě úplně normální přestávka, podle mě navíc vítaná. Ale v novinách je to interpretovaný, jako že nemám práci. Přitom já si dávám pauzy, abych nebyl v televizi, jak říkáte, pořád.“
Co v těch pauzách děláte?
„Mám různý jednorázový akce, na který jinak není čas. Kdybych dělal formát typu SuperStar, tak se nikdy nedostanu například k cenám Anděl, který moderuju zítra. Je to skvělý.“
Se SuperStar jste byl několik let svázaný, nechybí vám?
„SuperStar v dobách své největší slávy vznikla bez mýho moderování. Já přišel až ve třetím ročníku. Vlastně jsem ten pořad zdědil. A když se lidí zeptáte na nejlepší ročník, řeknou, že to byl ten první. A tam jsem nebyl.“
Stejně si ale každý při slově SuperStar vybaví vás.
„To máte něco jako se Slavíkem. Toho jsem moderoval všehovšudy třikrát, naposledy v roce 2007, a stejně se každý rok píše, že Marešovi vyfoukli Slavíka. Jako by to byla nějaká moje show, kterou vlastním.“
Cítíte se tedy pořád být moderátorskou jedničkou?
„Já si hlavně myslím, že žádnej oficiální žebříček neexistuje. Asi jsem spíš dělal show, který byly nejvíc vidět. Ale jinak je nás tady na podobný úrovni několik. Cítím se být mezi nejlepšími dvaceti.“
Víc moderátorů tady snad ani nemáme, ne?
„To ne, no. (směje se) Myslím si, že jsem nejlepší televizní moderátor na Praze 4. Tam totiž bydlím. Tam jsem jednička.“
Pořád objíždíte diskotéky, nebo to už není pro vás?
„Pořád, já to zbožňuju! Dělám to odjakživa, teď to bude devatenáct let.“
Vás to vážně baví? Neděláte to pro peníze?
„Peníze jsou úplně marginální záležitost. Já jsem měl kluby vždycky rád, baví mě mixovat muziku, pouštět lidem písničky, snažit se odhadnout, na co mají zrovna chuť. Když vystupuju, tak nehraju jenom největší současný hity, jako každej, ale i vychytávky. Teď jsem byl třeba v Břeclavi na diskotéce a zahrál jsem Když jsem šel z Hradišťa. Což je, přiznejme si, nestandardní. Ale znělo to dobře. No a hlavně tam mívám vystoupení se svýma písničkama.“
Vy ještě zpíváte?
„Jasně. Hodně lidí si myslí, že to už je úplně pasé. Ale já přitom minimálně dvakrát týdně hraju svoje věci.“
Máte i nějaké novinky?
„To vůbec, ani je neplánuju. Beru to jako dědictví z minulosti. Přirovnal bych to k Sagvanovi Tofimu. Dávej ber nebo Večírek jsou bez diskuze obrovský hity. A já kdybych viděl na akci tohohle typu Sagvana, tak bych chtěl, aby je zazpíval. A u mě je to něco podobnýho.“
Jste při tom v kožichu?
„To zase ne. Písničky zůstaly, ale kostýmy se změnily. Je pravda, že jednu chvíli jsem na svoje songy rezignoval a jenom jsem hrál. A musím říct, že lidi byli zklamaní. Takže dám na začátku tři čtyři písničky a pak až hraju. Prostě mě to baví. Je to easy práce, zábava. Třeba zítra po Andělech půjdou všichni na afterpárty a já to odmoderuju, skončím před půlnocí, sednu do auta a jedu na diskotéku do Turnova."
Na svou hudební kariéru tedy vzpomínáte v dobrém?
„To přišlo v době, kdy jsem po něčem takovým hrozně toužil, ale ani jsem se neodvažoval na to pomyslet. Za hudebníka jsem se nikdy nepovažoval, a to platí dodnes. Spíš jsem chtěl při živým vystupování bavit lidi a tohle mi pomohlo. Někdy prostě není co moderovat. Jste na akci, nic se neděje, a přesto by to něco chtělo. Tak to tam vrznu.“
Kdybyste vydal něco nového, třeba byste příští rok na Andělech zabodoval i jinak než jako moderátor.
„To pochybuju. Byly to tři sezony, skončil jsem v roce 2003 a svou inspiraci jsem v tomhle směru vyčerpal. Dneska tak hraju deset a víc let starý hity. Má to navíc přidanou hodnotu. Před těmi lety se mi
odborná veřejnost dost pošklebovala, že mě poslouchají třináctiletý holky, jenže těmhle třináctiletejm holkám je dneska třiadvacet a všechny si to pamatujou. Dorostlo mě to, což je všechno super.“ (směje se)
Považoval jste se někdy za zpěváka?
„Já jsem byl vždycky moderátor. Ale lidi mě jako moderátora vůbec neznali, byl jsem pro ně zpěvák. Což je dost absurdní situace. Něco, jako kdyby Karel Gott byl pro lidi známej jako malíř.“
Je něco, co byste nikdy nemoderoval?
„Nikdy bych nedělal politickou akci. I když mi to nabízeli.“
Která strana?
„Mám pocit, že za ty roky to bylo tak nějak napříč.“
Vážně? Řekla bych, že do portfolia KSČM se příliš nehodíte…
„No, ti možná ne. Ale to je zas vtipná historka… V roce 92 jsem ještě nemoderoval, ale závodně jsem tancoval latinu. A moje první vystoupení za honorář, což tehdy byly dva chlebíčky a dvě limonády, bylo na plese komunistů. Já to vůbec nevěděl, bylo mi šestnáct a neřešil jsem to. Ale pozval jsem tátu, nad pódiem ty obrovský třešně, já tam vykrucoval tu svoji čaču… Jeho reakce pak byla jen: Cos mi to udělal?“
Tančil jste dlouho?
„Asi dva roky. Dodnes to považuju za stinnou kapitolu svýho života, která obsahovala například make-upování prsou. Asi abych vypadal jako Španěl.“
Moderujete už skoro dvacet let. Nevyčerpá se člověk za takovou dobu?
„Já mám pocit, že díky těm pauzám vždycky dočerpám energii. Nabírám inspiraci na další věci. Ale těžko říct, jestli už jsem se nevyčerpal. Vím, že
mě to pořád baví, a jestli to bude bavit i lidi, to se uvidí.“
Konkurenci určitě máte, jednu si dokonce sám vychováváte. V rádiu s vámi moderuje váš syn Jakub. Jak to vzniklo?
„V tomhle nápadu jsem trochu vykradl sám sebe. Když jsem v roce 1998 začínal jako dvadvacetiletej moderátůrek, měl jsem osmiletou sestru a začal jsem s ní vysílat. Trvalo to půl roku a setkalo se to s velikým ohlasem. No a pak jsem jednou měl na starosti syna a neměl jsem hlídání, tak se mnou Kuba musel do rádia. Dal jsem ho na mikrofon, ale ze začátku fakt nechtěl. Když se objevil mikrofon, utíkal. Což mi na jednu stranu přišlo sympatický, protože já nemám rád příliš exhibicionistický děti. Takový bych praštil. Kdyby byl Kuba frackovitej, tak bych ho v éteru nesnesl.“
Teď už ho to baví?
„Baví, ale je to normální dítě, radši by byl s kamarádama na hřišti. Bere to jako práci, dostává za to honorář.“
Vážně?
„Jasně, on by to jinak nedělal. Musel jsem ho namotivovat.“
To mu jako platíte?
„Platím mu ve stavebnicích LEGO. Ví, že musí jít na určitej počet vysílání a pak dostane LEGO. On tam fakt chodí pro honorář. Zadarmo by to nedělal. Mně to ale přišlo fér. Já děti nerozmazluju, dárky dostávají opravdu jen k Vánocům, narozeninám… Ale tohle je pro něj prostě zaměstnání a za to si zaslouží odměnu.“
Chce jít ve vašich šlépějích?
„Vůbec. To vydrží tak rok, pak se ta dětská roztomilost podle mě ztrácí. To už mám vyzkoušený se ségrou.“
Pak máte v zásobě ještě Matěje
„To je pravda. Ten už byl v ranní show asi čtyřikrát, ale hrozně se stydí. To je vždycky: Řekni něco! A nic, mlčí jak zařezanej. Pak když vyjdeme ven, tak tu pusu nezavře. Ale ve studiu jen sedí a hledí.“
Ranní show prý vzniká na místě, bez scénáře…
„My jsme si s Patrikem Hezuckým nepsali scénář nikdy. Nějak to tak vršíme na sebe, jako když se bavíme normálně v baru.“
Nestává se tak ale občas, že máte hluchá místa?
„Jasně. Zrovna nedávno jsme měli vstup, kdy jsme na sebe jen tak koukali. Probíhalo to asi takhle: No, tak bylo to dobrý? Pak vteřina ticha. A Patrik: No, bylo to dobrý! Vteřina ticha. A já: Nebylo to špatný? Tři vteřiny ticha. Pak jsme začali zpívat Co jste hasiči a nějak se to zachránilo. Hledáme pointu za každou cenu. Většinou ji najdem, ale někdy taky ne.“
Když se vrátíme k Andělům, kdy vy jste největší anděl?
„Když mám kolem sebe lidi, na kterých mi záleží a mám je rád, tak jsem miláček. Starám se o ně… To je pak Leoš anděl.“
Zdá se ale, že jinak jste poměrně vznětlivý.
„To jsem strašně. Mě hrozně vytočí každá nespravedlnost, bezmoc nebo křivda. Například jsem byl na křtu CD a sám vím, jak lidi nesnáší, když je někdo postříká šampaňským. Takže to prostě nedělám. Snažil jsem se ho odbouchnout nějak rozumně, ale vtom z první řady vyskočil kluk, vytrhl mi láhev a všechny postříkal. To jsem měl takovej vztek, že bych toho frajera trefil. V takových situacích jsem nepříčetnej.“
Vy obecně nejdete pro ránu daleko. Pral jste se jako kluk hodně?
„Já jsem vždycky dostával.“
A dneska?
„Jak se říká – odpíraného největší krajíc. Já násilí nesnáším. Když se něco kolem mě semele, tak radši preventivně mizím. Ale tak nějak… občas se nachomejtnu. Když dojde na nějakou nespravedlnost, tak se to snažím řešit.“
Vy jste vlastně takový komiksový hrdina.
„Tak to úplně není. Ale to máte třeba další příklad… Byl jsem na diskotéce a tam jeden chlap terorizoval tři sta lidí v podniku…“
… jak to dělal?
„Stoupnul si k aparátu, kterej pouštěl písničky, právem silnějšího si ho přivlastnil a hrál pořád dokola jeden song. Ale pořád! Já jsem tam byl čtyřicet minut a pořád hrálo to samý. Lidi byli zhnusení, odcházeli… Servírka mi řekla, že už to trvá dvě hodiny. Byl to ale velkej chlap a nikdo se mu neodvážil nic říct. Tak Leoš, alias Mirek Dušín, se to jal řešit. Celou dobu jsem si říkal, že mu to podám slušně. Přišel jsem za ním a řekl jsem mu, že tady všem kazí večer a ať jde do prdele.“ (směje se)
Zabralo to?
„Od něj se pak ozvalo jenom: Cože? No a už to jelo…"
Nedávno jste se popral i s manželem své partnerky Petry Faltýnové…
„To je zase jinej případ. My jsme se totiž potkali poprvé. Jak řekl Jan Kraus – ono to mělo takový romantický pohnutky. Dva muži, jedna žena… Tam si není moc co říct.“
No vy jste si taky prý nic neřekli…
„Vůbec. My jsme se viděli, dali jsme si do huby a byl klid. Pak jenom proběhl ranní telefonát, kdy mi řekl: Hele, postavil ses k tomu čelem, je to vyřešený, už se to nebude opakovat. Asi se to muselo stát.“
