Vztlakovou silou se rozumí síla způsobující nadnášení tělesa v kapalině i v plynu. Pokud se těleso nepohybuje, pak je nadnášeno takzvanou hydrostatickou (v plynech aerostatickou) silou. Její velikost není překvapivě ovlivněna hmotností tělesa či hloubkou ponoru. Vztlaková síla závisí na objemu ponořené části tělesa a na hustotě kapaliny (či plynu) do které je těleso ponořeno. Vzhledem k nízké hustotě je velikost vztlakové síly v plynech mnohem nižší než v kapalinách. Na základě vlivu vztlakové síly lze popsat plavbu lodí, či létání balónů. Pokud se těleso pohybuje, působí na něj mimo jiné také dynamická vztlaková síla, která závisí na velikosti odporu, který okolní prostředí tělesu klade.

Princip vztlakové síly popsal již ve 3. století před naším letopočtem řecký matematik a fyzik Archimédes. Král Hieron ve městě Syrakusy měl podezření, že zlatníci při výrobě nové koruny nepoužili všechno zlato, které měli. Archimédes, který dostal za úkol toto podezření ověřit, dospěl k řešení při koupání ve vaně. Uvědomil si, že z vany odtéká stejné množství vody jako je objem jeho ponořeného těla a to ho naplnilo takovým štěstím, že běhal po ulicích města nahý a volal „Heureka“ (objevil jsem). Dnes jeho poznatky nazýváme souhrnně Archimédův zákon.