Možná není symboličtějšího místa, kde se tak mohlo stát. Blízcí se loučili s Aloisem Abrahamem (65†), člověkem, který nedokázal projít kolem zvířete v nouzi bez povšimnutí. Pokud mohl své poslední rozloučení sledovat tam nahoře, určitě by se usmíval.
Miloval kočky, psy i všechno živé. „Když na silnici uviděl zvíře sražené autem, nezajímal se o to, zda spěchá, zda je cesta rušná nebo zda už mu není pomoci. Zastavil,“ líčila jeho manželka Zdeňka. Pokud bylo možné zvíře zachránit, zajistil převoz k veterináři. Pokud už mělo svůj život za sebou, postaral se alespoň o to, aby jeho poslední cesta byla důstojná. Vozil s sebou dokonce pytel, aby mohl zvířátko z cesty odnést a pochovat. „Takový byl Lojza,“ podotkla smutně manželka, která s ním jeho životní lásku ke zvířatům sdílela.
Jejich společný život byl plný kočičích tlapek, chlupů, starostí i radosti. „Nikdy jsme nebyli na dovolené. Věnovali jsme se opuštěným tvorům a byli jsme šťastní,“ vzpomínala žena. Nebyla to povinnost. Byl to jejich způsob života.
Poděkování za pomoc
Postupně se z manželů stali opravdoví „kočkaři“. „Děkujeme za každé zvíře, u kterého jste zastavil. Za každou kočku, kterou jste nakrmil. Za každého tvora, kterému jste pomohl důstojně odejít. Za to, že jste nikdy neprošel kolem lhostejně. Taky děkujeme paní Zdence, že v jednom z nejtěžších okamžiků svého života myslela na ty, na které by myslel i její muž,“ vzkázala Renata Świerczek ze Spolku na ochranu koček a psů Jablunkovsko, kam putovala finanční pomoc.
Za penize kocickam velky dik, manzelce hodne sil.
