Šéf vojenských špionů: V Hráčích přiznal, že ho po nepozorné chybě odhalila dcera!
Dlouhá léta pracoval v utajení, pohyboval se na kontrarozvědné linii zaměřené na Rusko a budoval síť agentů. Přesto ho nakonec doma neprozradila žádná tajná operace, ale obyčejná nepozornost. Ředitel Vojenského zpravodajství Petr Bartovský v pořadu Hráči popsal, jak ho „odhalila“ vlastní dcera...
Do Vojenského obranného zpravodajství se Bartovský podle svých slov dostal spíše náhodou. Když sloužil na velitelství pozemního vojska v Olomouci, oslovil ho příslušník tehdejší služby. „Jednoho dne za mnou přišel člověk v modré košili a modrých kalhotách a řekl mi: ‚Dívali jsme se do vaší osobní karty, pane kapitáne. Nechtěl byste to zkusit u nás?‘“ zavzpomínal.
Výběrové řízení trvalo zhruba rok a půl. Komplikovalo ho i to, že tehdejší nadřízení s jeho přestupem zpočátku nesouhlasili. Nakonec ale nabídku přijal a v roce 2001 do služby nastoupil.
Dcera ho „prokoukla“
Na rozdíl od některých příslušníků civilních tajných služeb podle něj Bartovský dle vlastních slov nemohl předstírat jiné zaměstnání. Ve vojenském prostředí totiž běžně vystupoval pod svým jménem a jednal s veliteli i vojáky. Manželce tehdy pouze řekl, že nastupuje k Vojenskému obrannému zpravodajství. O konkrétní náplni práce už doma nemluvil.
Rodina si však časem začala všímat, že jeho režim se od ostatních vojáků liší. „Všichni chodili v uniformách a přijížděl pro ně gazík, později land rover nebo jiné služební vozidlo. Já chodil v obleku a jezdil nejprve felicií, potom fabií, a nakonec dokonce octavií. Začali tedy chápat, že moje práce asi nebude úplně běžná,“ popsal.
Rozhodující okamžik ale přišel kvůli drobné nepozornosti. „Jednou jsem udělal, v uvozovkách, chybu. Přišel jsem domů, sundal si z obleku průkaz a odznak a nechal je položené. Moje nejstarší dcera si jich všimla. Chvíli si myslela, že pracuji u novinářů, pak si to ale vyhledala na internetu a řekla: ‚Aha, tati, tak ty asi nebudeš novinář,‘“ vyprávěl Bartovský ve studiu. Rodina tak věděla, že pracuje ve zpravodajství, nikoliv však to, že dlouhá léta působil právě na kontrarozvědné linii.
Lov na ruské agenty
Prakticky celou svou profesní kariéru se věnoval takzvané ruské linii. „Člověk si vytipoval prostředí, do kterého by mohli pronikat například vojenští přidělenci Ruské federace. Šlo o různé kluby vojenské historie, zájmová sdružení napojená na Rusko, podniky, o které měli zájem, nebo vojáky, kteří jezdili do zahraničních misí a mohli se tam s příslušníky ruských služeb setkávat,“ přiblížil. Právě v těchto komunitách se zpravodajci snažili získávat spolupracovníky. „V tomto prostředí se člověk snažil získat agenta, který následně takzvaně druhou rukou pracoval pro nás,“ vysvětlil.
Na otázku, jak poznat agenta cizí zpravodajské služby, odpověděl stručně. „Ty dobré nepoznáte. Ty hloupé si klidně najděte,“ řekl s úsměvem. Zdůraznil přitom, že identitu agentů zná pouze jejich řídící důstojník a jeho nadřízený. Ani ostatní příslušníci služby proto nevědí, kdo pro ni tajně pracuje. Teprve když se dostal do vedoucí funkce, získal přístup k přehledu všech agentů. „Někdy jsem si tehdy řekl: ‚Sakra.‘ Když jsem se ale na konkrétního člověka podíval zpětně, často jsem si uvědomil, že bych si to možná dokázal tipnout,“ přiznal.
Ti, co nám pomáhají, hodně riskují
Zároveň zdůraznil, že lidé, kteří tajně pomáhají chránit bezpečnost státu, si zaslouží mimořádný respekt. „Často působí ve velmi nebezpečném a rizikovém prostředí. Hodně riskují, protože při odhalení jim může hrozit nejen osobní nebezpečí, ale i významná morální a společenská újma.“ Překvapivě odmítl představu, že hlavním motivem spolupracovníků bývají peníze. „Peníze jsou paradoxně jednou z nejhorších motivací. Osobně ji příliš nemám rád,“ uvedl Bartovský.
Za nejlepší považuje lidi, kteří chtějí pomoci z vlastního přesvědčení. „Nejlepší je, když člověk přijde sám, případně když za ním přijdeme a řekneme mu: ‚Potřebovali bychom pomoc. Vedle vás se děje něco špatného.‘ A on odpoví: ‚Vím o tom, nelíbí se mi to a samozřejmě vám pomůžu‘.“ Takovému člověku se podle staré terminologie říkalo „ideový agent“. „Člověk, který jedná z přesvědčení, že chce pomoci bezpečnosti státu, a tím také sobě a své rodině,“ uzavřel ředitel Vojenského zpravodajství.
Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!
Blesk už čtvrtým rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se střídají ti, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky, managementu či showbyznysu. Pořad loni získal stříbrnou příčku v soutěži Podcast roku (kategorie: Zprávy a souvislosti). Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli Vera Renovica, si můžete vychutnat i v létě! A to každé druhé pondělí. V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně ovlivňují zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!






















Nikoho tvůj názor nezajímá, tak ho raději vymazali 😸