Recenze: Malé dějiny jedné rodiny začínají Útěkem ze Sudet
Bouřlivá doba a rodina navždycky rozdělená politikou. Slezsko bylo na počátku minulého století regionem, kde o identitě často rozhodovala především volba a osobní preference. Právě tam se na pozadí »velkých dějin« odehrává příběh Sonji Maicherové.
Knihu Útěk ze Sudet v češtině vydává Vydavatelství Víkend. Autorka Viktoria Schwenger v ní zpracovala osobní deníky, které jí poskytl Sonjin syn. Rodina pocházela z Orlové na Karvinsku, později žila i v Moravské Ostravě. Sonjina babička byla Češka, dědeček Němec, ačkoliv příjmení Stuchlik dává tušit, že i on měl zřejmě ve svém rodokmenu české předky. Rodina fungovala na dvojjazyčné bázi, politika však jejich potomky zcela rozdělila. Zatímco dva se přihlásili k československé národnosti, Sonjin otec se cítil být Němcem a vášnivě podporoval Adolfa Hitlera. Sourozenci tak spolu úplně přerušili kontakty.
O rok později zemřel ve věku 79 let i dědeček. Po smrti své ženy cítil osamělost, nedokázal se s její ztrátou vyrovnat a zastřelil se u jejího hrobu. Dlouho jsem to nevěděla, v rodině to bylo přísně střežené tajemství. Nikdy jsem nepochopila proč. Tři děti mých prarodičů se vydaly různými cestami. Tátův bratr a sestra se přihlásili k československé národnosti, zatímco z táty se stal fanatický Němec. Dokonce i jmenovka na našich dveřích musela být vyrobena v národních barvách, tedy černé, červené a zlaté. Tehdejší politické poměry rozdělily rodiny.
Jazyk knihy Útěk ze Sudet je úsporný, stručný a svým způsobem jednoduchý. To však dodává výpovědi její přesvědčivou autenticitu. Tohle není román, to je vyprávění pamětnice. Autorka zachovala ducha deníkových zápisků ženy, která se soustředí primárně na svůj malý svět a »velké« dějiny zaznamenává jen tak mimochodem. Přinejmenším dokud s plnou silou nevtrhnou do její vlastní reality.
Za první světové války sloužil táta v rakousko-uherské monarchii u četnictva. Po válce si našel práci na ostravsko-karvinské lokální dráze v nově vzniklé Československé republice. Pracoval zde jako přednosta stanice, revizor a příležitostně také strojvedoucí. Jeho fanatismus ho málem stál místo a možná i víc, když v kanceláři nádraží strhl ze zdi obraz tehdejšího prezidenta Masaryka, spoluzakladatele samostatného Československa, a rozšlapal ho. Vlivným přátelům se podařilo incident ututlat a odvrátit to nejhorší. Máma pocházela z opačného konce Československa, konkrétně z Levoče na Spiši, což je region na severním Slovensku. Často básnila o svém rodném městě, kterému se pro jeho umělecká díla a nádherné stavby říkalo také „slovenský Norimberk“. S oblibou vzpomínala na nedělní koncerty císařské a královské vojenské hudby, elegantní korzující ženy a elegantní důstojníky – na někdejší lesk podunajské monarchie. Pochybuji však, že to všechno zažila na vlastní kůži, protože ve dvou letech přišla o mámu a musela prožít smutné dětství s příslovečně tvrdou macechou. Když jí bylo dvanáct let, zemřel jí také táta. Nějakou dobu žila se svou o jedenáct let starší sestrou. Z devíti sourozenců zůstaly jen ony dvě. Ostatní zemřeli v dětství. Dětská úmrtnost byla tehdy velmi vysoká, ale skutečnost, že zemřelo sedm z devíti dětí, byla neobvyklá a šokující i na tehdejší dobu.
Útěk ze Slezska a budování nové existence popisuje Sonja Maicherová realisticky, jako strádání a věčný boj s nouzí, ale bez přehnaně dramatických událostí. Součástí publikace jsou fotky z rodinného alba včetně té, kde je rodina Sonjina otce zachycená ještě naposledy spolu. Autorka do alba lakonicky v zázvorce napsala národnost, kterou si dotyčný zvolil. Protože v tu chvíli každý ze sourozenců určil další směr života svých budoucích potomků. A právě to je pro českého čtenáře asi zajímavějším aspektem knihy.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.