V novém bytě, bydlíte rok a dva dny, pořád jste nadšená?
Ano, naprosto nadšená.
Co vás tehdy dostalo, když jste to tu viděla? Proč jste se rozhodla, že to je ono.
Chtěla jsem zůstat na Praze 6 a chtěla jsem zahrádku nebo balkon, protože jsem opouštěla dům, který měl obrovskou zahradu. Prošla jsem asi 15 bytů, tady jsem se postavila do kuchyně a viděla jsem ten průhled do předzahrádky a hned jsem si to zamilovala. A doufala jsem, že to vyjde.
A ono to vyšlo.
Ale bylo to komické, protože jsem byla druhá v pořadí na ten byt. Ti lidé, kteří byli přede mnou, se pohádali a nechtěli se sestěhovávat, a já jsem poskočila na první místo a hned jsem dala zálohu.
Hrálo v tom výběru roli i to francouzské okno, vzhledem k vaší vášni k Francii?
Určitě. A hlavně ta vzdušnost toho bytu.
Prý k vám moc rády chodí kamarádky na večírky, protože vy kralujete za ostrůvkem, tvoříte dobroty a ony opanují zbytek prostoru.
Ano a už máme zase domluvené dva večírky s kolegyněm. Ony říkají, že klidně budou cokoli krájet a budou pomocnice, já budu vařit, ony si dají vínko a pak to spolu sežereme.
Na proporce bytu je kuchyně vlastně velikánská.
Já hrozně ráda vařím a to, že je to velká kuchyň, a hlavně, že to má ten ostrůvek, přispělo k tomu, že v tomto bytě chci být, protože v té kuchyni jsem docela často.
Když se ještě ohlédneme k tomu, že jste likvidovala čtyřpodlažní dům, to musela být obrovská množina věcí.
Strašný, bylo to strašný. Stěhovala jsem se po 40 letech, můj manžel Petr Skoumal toho moc nevyhazoval, takže to bylo strašný. Likvidovala jsem to asi 4–5 měsíců. Když jsem nehrála, tak jsem si připravila obří tašku, skartovačku, nalila jsem si dobré víno a jela jsem papír za papírem, šuple po šupleti.
Spoustě věcem jste také hledala druhý domov, protože to byly srdeční záležitosti.
Třeba křídlo, které měl můj manžel ještě po rodičích, když byli v Anglii, tak jsem ho samozřejmě nechtěla vyhodit, Věnovala jsem ho svému kamarádovi Honzovi Hasenöhrlovi, trumpetistovi, který má Český národní symfonický orchestr a má i Muzeum klavírů. Takže vedle klavíru pana Košlera teď bude křídlo Petra Skoumala. A na tom jsou popálená místečka od cigárka, kroužky od červeného vína, tak, jak to život přinesl.
Pak jste našla další odbytiště, nic nepřišlo nazmar.
Myslím, že všechny ty věci našly svůj nový domov, věnovala jsem je například matkám samoživitelkám, pěstounským rodinám… Ale musela jsem to všechno roztřídit! A to je ten nejhorší okamžik, kdy to všechno musíte probrat, pak už jen někdo přijede a odveze si to, ale ten proces je strašný.
Samostatnou kapitolou jsou knihy, těch musely být stovky, jak jste si vybrala ty, které jste si nechala?
Jsou to buď knížky, které jsou opravdu vzácné a dobré, a ty, které jsem nechtěla, jsem vždycky dala do košíku a odvozila do knihobudek, kterých máme na Praze 6 dost. A byli tam i lidé, kteří čekali a říkali: „Á, už jste tady zase s tím košíčkem, tak my se jdeme hned podívat.“ Byla tam i spousta map a bedekrů, kde jsme kdy cestovali. Tak jsem si řekla, že si nechám jen ty, kam se chci ještě podívat, a zbytek si najdu na internetu.
Leží vám tu Normandie, už plánujete? Místečka zakroužkována, jen vyrazit…
Já jsem tam kdysi byla, ve škole, bylo mi padesát. Ta škola byla hrozná, odešla jsem, ale nechtěla jsem být srab a vrátit se do Čech. Tak jsem tam s tím batohem ještě dva měsíce zůstala. A místní lidé mi ukazovali místa, která bych měla navštívit. Tak se tam chci znovu podívat, protože ta místa nejsou v bedekrech.
Pojďme na zahrádku, tam jste si zasadila květiny jen pro potěchu oka, nebo i nějaké jídlo?
Loni jsem měla snahu pěstovat nějaká rajčata, papriky, ale pak jsem buď v létě pryč, nebo hraju na letních scénách, a všechno to získali ptáci. Takže jsem se rozhodla už letos budu mít jen květiny.
Je něco, co vám tu chybí nebo se nevešlo?
Nestihla jsem ještě rozvěsit všechny obrázky, ale musím jim změnit rámy, nedávno jsem vyčistila poslední krabici. Kdo se někdy stěhoval, tak ví, že do té poslední se vám nechce. Trvalo to skoro rok, ale je to hotové.
