Netrávíte teď moc času v Praze, protože budujete v Táboře.
Přesně tak. Asi před tři čtvrtě rokem jsme u Lužnice koupili takový starý srub, na strašně hezkém místě. Máma tam má chatu, ono to spolu bezprostředně sousedí a prapůvodně jsem to koupil proto, aby to mámě nekoupil za zády někdo jiný a nezkazil jí to tam. Plán byl, že to nechám tak, jak to je. A pak jsem jel v Plzni kolem obchodu s hezkým nábytkem a strašně se mi tam líbila zelená skříň a říkal jsem si, že by jí to tam v té chatě slušelo. Koupil jsem ji. A když už to slušelo té jedné skříni, tak jsem se rozhodl, že celou tu chatu předělám ve stylu té skříně.
Až v té rekonstrukci budete o kousek dál, tak se přijedeme podívat. Teď se vraťme k tomuto místu. Vy ten byt máte tak trošku proto, že jste chtěl tuhle lampu, která tu teď stojí.
Po maturitě jsem v devadesátkách začínal v komerční televizi. Do Vladislavky jsem jezdil tramvají č. 11 a šel jsem Václavákem dolů. Chodil jsem kolem obchodu, kde svítila právě tato lampa. Vždycky jsem si říkal, že bych tu lampu strašně chtěl. Byla to moje motivace úplně na začátku, říkal jsem si, že chci mít byt a v něm tuhle lampu. A když jsem si koupil tenhle byt, tak ta lampa byla úplně první, co jsem si sem pořídil.
Takže u vás neplatí, že kdo má židli, ten bydlí, ale kdo má vysněnou lampu, ten si pořídí byt.
Já myslím, že je to úplně jedno, ale když máte vysněné cokoli a pak se těmi věcmi obklopujete a bydlíte mezi svými sny, tak je to podle mě to nejhezčí.
Bydlení jste si vybíral podle výhledu, je to pravda?
Já si věci vybírám podle výhledu, podle toho, kam se koukám. Ten vnitřní prostor je pro mě samozřejmě důležitý, ale ten ovlivním pak. Ale to, kam se koukám, když se ráno probudím a otevřu okno, jak to na mě dýchne, jestli jsou tam komíny nebo stromy, jako jsou tady, to je pro mě opravdu to nejdůležitější.
Takže vy jste sem jezdil v době stavby a rozhlížel jste se z různých pater?
Přesně tak. Když jsem se rozhodoval, který byt z tohoto projektu si koupím, tak z devíti bytů byly prodané asi tři. A já jsem se tehdy podle těch pater, která se zdila, rozhodoval, který se mi nejvíc líbí.
Byt je dvoupatrový, nahoře máte terasu. Taky máte psa, musel jste řešit zábradlí, aby neproklouzl nebo nepřeskočil?
Gump tím zábradlím prostrčí hlavu, tělo neprotáhne. A to, že by přeskočil, na to je chytrý, to neudělá. A já ho stejně skoro nikdy, na 99 %, nenechávám samotného. Buď je se mnou, nebo s někým jemu blízkým.
Sedíme u stolu, u kterého jste psal knihu i scénář filmu o Gumpovi. Teď na něm leží kámen s malovanou kočkou.
To je můj další plán. Chystám to už delší čas, je to příběh holčičky, která prožívá své dětství a má jako průvodce kočku. A tu jsme sháněli strašně dlouho, aby to byla přesně taková, jako jsem si ji vymyslel. Podtitul té postavy je „dva životy v jedné bytosti“, takže jsme hledali kočku, která má v sobě nějakou dvojakost. Rok to trvalo, než jsme našli takovou kočku, takhle zajímavou. A já poslal fotku kamarádce, která maluje, a ona mi asi za týden poslala jako dárek tenhle malovaný kamínek.
Vy máte dvojakost i trojakost bydlení. Na všech místech máte posilovnu jako tady?
Ne, tohle byl první byt. To byla taková ta euforie, před 18 lety, kdy jsem cvičil. Ještě mě to hodně bavilo a měl jsem pocit, že když nebudu denně cvičit, tak budu vypadat šíleně. Postupem času jsem zlenivěl a vlastně už takhle sám sebe nehoním, že bych potřeboval cvičit denně.
Je něco, na čem lpíte, ať bydlíte kdekoli, co vám vytváří ten pocit ,,doma“?
Každý prostor má pro mě strašně moc příběhů, třeba v Táboře máme od pana kováře udělaný svícen, jehož srdce je kámen, který jsme si měli sami hledat. A dcera ho pak kovala s ním. Každý prostor má pro mě strašně moc příběhů v rámci interiérů a věcí v tom bytě, jsou časovým úsekem něčeho, co jsme si k tomu prožili.
