Nový pražský arcibiskup Přibyl v Hráčích: Když jsem šel na kněze, táta mi dal facku!
Je to v podstatě chvilka, co se Stanislav Přibyl, toho času biskup z Litoměřic, stal arcibiskupem pražským. A to ve svých 54 letech rovnou nejmladším za posledních 100 let. „Všichni čekají, že se změním a budu teď hodně důležitý,“ krčí rameny. A tvrdí, že rád lidi překvapuje opakem. Podaří se mu to? A jak vlastně jeho kariéru vnímá jeho rodina? To exkluzivně poodhalil v Hráčích.
To, že si ho papež Lev XIV. pro roli v důležité pražské arcidiecézi vybral, bere Přibyl jako znamení, že je ve všech důležitých věcech v překryvu s viděním Říma. Nezvažoval proto ani odmítnutí. „Asi bych k tomu musel mít nějaký důvod, protože přece jenom je to vysoký stupeň důvěry, který se vám dostane. A my jsme vychováváni k tomu úkoly v církvi přijímat víceméně poslušně, pokud to jde,“ tvrdí. Dodává, že existují momenty, kdy by odmítnutí zvažoval – kdyby třeba věděl, že je nemocný anebo že nezvládá psychický tlak.
Oznámení rodině bylo drsné
Upřímně také popsal, co se dělo v jeho rodině, když oznámil, že se míní stát knězem. „My máme rodinu přísně rozdělenou na část věřící a nevěřící. Ze strany tatínka to bylo drsné, protože tatínek byl, nebo se deklaroval jako bez vyznání. Já jsem ale viděl, že je věřící, ale po svém. Dědeček z tatínkovy strany byl také nevěřící a babička adventistka. Čili tam bylo ještě hodně takového prvorepublikového nepřátelství vůči katolíkům,“ popsal, z jakých vyznání se vlastně jeho rodinná konstelace skládala.
„Ze strany maminky to zase bylo všechno katolické. Tak prostě vyhrála strana maminky. Maminka byla ráda, ale samozřejmě trnula, co z toho bude, protože je to dáma, která nemá ráda napětí. A to mám asi po ní. Strašně těžce to asi nesla, ale odvážně to přestála. No a táta se mnou pár let nemluvil,“ krčí rameny.
Táta, povoláním hudebník, totiž z Přibyla chtěl mít také muzikanta. A tak mu prý dal rovnou facku. „Pak za tři roky to zase začalo fackou, ale to bylo takové gesto, aby si nezadal, ale už to vlastně vzal. A potom jsme byli kamarádi, přátelé. Ale ty tři roky byly náročné, ne tolik pro mě. Já jsem zmizel z domova a byl jsem v semináři, v té škole, nebydlel jsem doma. Ale maminka a bratr to asi měli trochu husté. Ještě jsme o tom mluvili a asi to budeme někdy probírat,“ říká překvapivě upřímně.
Stát ať dělá, co chce, ale já nemůžu
Stejně upřímně se pak ve studiu Hráčů věnuje ožehavým tématům týkajícím se katolické církve – homosexualitě některých kněží, svému názoru na celibát, anebo také tomu, proč on sám nemůže podpořit manželství pro všechny.
„Podívejte se, já taky nemám právo na všechno. Vždycky abychom něco mohli mít, musíme se někde omezit. Já nikoho nesoudím. Stát nechť koná, co uzná za vhodné. Ale jako představitel církve prostě nemůžu uzavírat nebo asistovat u uzavření takových sňatků jako církevních sňatků,“ krčí rameny duchovní, který o sobě někdy říká, že je pro konzervativní katolíky příliš liberální, pro liberálnější katolíky zase moc konzervativní.
Sexuální zneužívání v církvi? Ničí mě to
Jako svoji prioritu si prý ale do funkce, kterou může zastávat klidně ještě 20 let, bere řešit případy sexuálního i jiného zneužívání v rámci církve. Je také předsedou komise České biskupské konference pro prevenci a ochranu před zneužíváním. Za dva měsíce, co bylo ohlášeno jeho převzetí arcibiskupství, už měl na stole dva tři případy.
„Ale je potřeba říct také to, že v momentě, kdy jsem řekl, že se tím chci prioritně zabývat, uvolnila se stavidla. To znamená, že lidé, kteří to třeba dlouho pokládali za ztracené nebo neřešené, se ozvali. Nevím, jestli je to hodně, nebo málo. Říkám vždycky – a je to pravda, není to bonmot ani klišé – že i jeden případ je mnoho,“ popisuje.
A připouští, že mluvit napřímo s oběťmi je mnohem silnější než o tom číst anebo se o tom dozvídat z doslechu. „Mě to ničí už jen tím, že to poslouchám. Je to něco strašného a nějak vás to zcitlivuje,“ říká. Na dotaz, zda si myslí, že případy sexuálního zneužívání v církvi úplně vymýtí, ale realisticky tvrdí, že spíš ne. „Bohužel jsme jenom lidé a nemůžu dát ruku do ohně za nikoho, omezeně snad za sebe,“ odpovídá smutně.
Jak to mohla církev dopustit?
Zároveň to prý pro něho není důvodem pro ztrátu nebo oslabení víry, ani pro nářky, jak to mohl Bůh dopustit. „Na Pána Boha bych to moc nesváděl. To jsou naše lidská selhání a naše zlá vůle nebo pokřivenost. Spíš si říkám, jak jsme to mohli dopustit my jako lidé. Protože někdy ti lidé vysílají signály a my je prostě nevidíme. A jak jsme to mohli dopustit jako církev, jako instituce, která má být bezpečným prostředím, ve kterém má člověk možnost rozvíjet se bez strachu, že mu bude ublíženo,“ uzavírá Přibyl.
- Stanislav Přibyl se narodil 16. listopadu 1971 v Praze do hudební rodiny. Po maturitě roku 1990 vstoupil do řádu redemptoristů.
- Absolvoval kněžský seminář Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, roku 1996 byl vysvěcen na kněze pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem.
- Po mnoha působeních byl v roce 2023 jmenován biskupem litoměřickým. 2. února se po Janu Graubnerovi stal arcibiskupem pražským ve věku 54 let – je tak nejmladším v této funkci za více než sto let. Je varhaník, sbormistr a skladatel, má také ekonomické vzdělání a zabývá se církevním uměním.
Zajímá vás, jak chce v čele arcibiskupství hospodařit tváří v tvář klesající podpoře státu, proč podle něho stojíme na pokraji dalšího světového konfliktu, anebo jak vnímá populismus v české politice? Pusťte si celý videorozhovor!
Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!
Blesk už čtvrtým rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se střídají ti, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky, managementu či showbyznysu. Pořad loni získal stříbrnou příčku v soutěži Podcast roku (kategorie: Zprávy a souvislosti).
Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli Vera Renovica, si můžete vychutnat nově každý týden na webu Blesk.cz. V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně ovlivňují zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!
Zbytečný funkce a zbytečné povolání