40 let od největší jaderné katastrofy: Tito hrdinové v Černobylu riskovali životy

Boris Baranov byl jedním ze tří mužů, kteří se dobrovolně přihlásili do takzvaného Černobylského sebevražedného komanda. To mělo za úkol sestoupit do zatopeného prostoru pod poškozeným reaktorem a ručně povolit vypouštěcí ventily. Pokud by se jim to nepodařilo, hrozil parní výbuch, který by zničil zbývající tři reaktory. To by nejspíš vedlo k celoevropské katastrofě.

Baranov byl vedoucím směny zbývajících dvou mužů, kteří se přihlásili. Byl vystudovaný inženýr a do černobylské elektrárny nastoupil v roce 1976. V tom samém roce mu zemřela žena a na výchovu dvou dětí tak zůstal úplně sám. Konstrukci ventilů přesně nerozuměl a jeho rolí proto bylo zbývajícím dvěma mužům s nasazením vlastního života svítit. Jako jediný z trojice dnes již nežije, zemřel v roce 2005.

Boris Baranov byl jedním z členů černobylského sebevražedného komanda | Profimedia

Radiace vody v zatopených prostorách dosahovala doopravdy kritických úrovní. Stékala tam totiž voda z reaktoru se zničeným nukleárním materiálem. Pobyt v takto zamořeném prostředí mohl znamenat smrt i jen po velmi krátké době. Všichni tři členové komanda sice přežili, Alex Ananěnko však popsal hrozivá zranění, které utržil.

Ananěnkovi bylo v době tragédie pouhých 26 let. „Normálně mám bledou kůži. V nemocnici se mi pak začaly dělat černé skvrny, říkají tomu opálení z radiace,“ popsal v rozhovoru pro Exutopia.com. Byl jediný, kdo znal přesné umístění ventilů. I navzdory ošklivým následkům za hrdinský čin nezaplatil životem. Dodnes žije na předměstí Kyjeva. Na nohách má stále stopy po popálení.

Jedním z mužů, kteří se vydali do zatopeného suterénu, byl i Alex Ananěnko | Profimedia

Bezpalov pracoval na stejné pozici jako Ananěnko. Byl stejně starý a oba muži jsou dodnes dobří přátelé. Bezpalov se přihlásil jako druhý potom, co si Ananěnko vyžádal přítomnost druhého muže, protože v suterénu byly dva ventily. Baranov se pak jako vedoucí k dvojici přidal, protože za své podřízené cítil zodpovědnost. 

Bezpalov byl navíc jediný z trojice, který byl trénovaným potápěčem. Měl za sebou tedy výcvik pro podvodní mechanické operace a trénink odolnosti proti vysokému tlaku. Žije na předměstí Kyjeva nedaleko Ananěnka.

Třetí z mužů byl potápěč Valerij Bezpalov | Profimedia

Nechvalně proslulý je mimo sebevražedné komando i příběh hasičů, kteří na místě jako první zasahovali. Celkový rozsah katastrofy nebyl tou dobou ještě jasný a hasiči tak nemohli tušit, že nejde o obyčejný požár. Bez zaváhání tak vběhli do míst, kde byla radiace na smrtících úrovních. O nebezpečí přitom neměli ani tušení.

Jedním z nich byl i tehdy pětadvacetiletý Vasilij Igantěnko. Ten byl čerstvě ženatý a manželkou Ljudmilou plánovali založení rodiny. Pár nejprve probudila vzdálená rána podivná záře. Vasilij si myslel, že vyráží k běžnému požáru střechy. Hasiči nevěděli, že pod halou hoří i samotný reaktor a plameny jsou tak doslova smrtící. U většiny se okamžitě začala projevovat akutní nemoc z ozáření. Vasilij zemřel o sedmnáct dní později za neuvěřitelných bolestí. Jeho tělo muselo být kvůli vysoké dávce radioaktivity pohřbeno v olověné rakvi a zalité betonem.

Hrdinný hasič Vasilij Ignatěnko | Profimedia.cz

Alxandr Akimov byl jedním z vedoucích inženýrů elektrárny. Byl vedoucím směny, která zrovna reaktor obsluhovala v době výbuchu. Proti příkazům hlavního vedoucího Ďatlova však protestoval. Výbuch se na poslední chvíli snažil zastavit a test, který ho způsobil plánoval ukončit. Grafitové tyče však tou dobou byly již poškozené a zastavení tak nebylo možné.

Akimov po havárii ještě několik hodin zůstal v řídícím centru elektrárny a pokoušel se s kolegy čerpat do reaktoru vodu a tím ho ochladit. Po převozu do nemocnice se u něj rychle začala projevovat akutní nemoc z ozáření. V době policejního výslechu už na tom byl tak zle, že nedovedl mluvit. Zemřel dva týdny po nehodě. Policie sice později uvedla, že by za nehodu byl nejspíš stíhán, faktem však zůstává, že snaha napravit chyby ho stála život.

Černobyl: Vojáci nabírají radioaktivní suť a shazují ji ze střechy. | Foto: Profimedia.cz., ČTK, Reuters

Kibenok se narodil do hasičského rodu. Tomuto šlechetnému povoláni se věnoval jeho otec i dědeček. Tatínek ho v dětství dokonce občas brával na výjezdy. Není tedy divu, že se v dospělosti také stal požárníkem. Viktor patřil k jednotce, která jako první zasahovala u elektrárny.

Na střeše na hasiče čekaly nepředstavitelně radioaktivní grafitové bloky a samotný povrch byl tak rozpálený, že se mužům začal pod nohama tavit asfalt. Při sestupu Kibenok ztratil vědomí a dolů mu musel pomáhat Ignatěnko. Hasiči na střeše začali postupně kolabovat, někteří dočasně oslepli a objevovala se nevolnost. Kibenok při zásahu utrpěl popáleniny úst a plic. Následkem všech zranění a nemoci z radiace zemřel necelý měsíc po havárii.

Viktor Kibenok byl jedním z prvních hasičů u katastrofy v Černobylu | Profimedia