„Jíst chlebíček rukou? Absolutní trapas,“ říká lektor etikety. Co dalšího dělají Češi špatně?
Tepláky do kina, chlebíček do ruky a „já si přijdu, jak chci“. Podle lektora etikety Daniela Šmída mají Češi s dodržováním společenských pravidel v některých oblastech stále problém. V Blesk Podcastu otevřeně popsal, co mu vadí, a kde děláme největší chyby.
„Dřív jsem lidi v duchu hodnotil víc než dnes. Dnes už víc respektuji, ale méně toleruji,“ říká lektor etikety Daniel Šmíd. Co netoleruje? Například, když někdo křičí na druhého člověka nebo v hromadné dopravě sedí ten, kdo by měl správně uvolnit místo někomu jinému. Podle Šmída bychom totiž neměli jen mlčky přihlížet nevhodnému chování. „Neměli bychom si říkat, že to není naše věc. Když se někdo chová nepatřičně, měli bychom se ozvat,“ myslí si.
A jak je to tedy v MHD? Že by měl mladší pustit sednout staršího, že by sedět měla například těhotná žena, to ví téměř každý. Podle etikety by ale muž měl pustit sednout jakoukoliv ženu. „Žena je společensky významnější než muž, takže by ji muž měl rozhodně nabídnout místo k sezení. Bohužel se to často neděje, snad se to muži naučí,“ říká jasně.
Etiketa ovšem není jen o gestech, ale i o komunikaci. Kde je hranice mezi etiketou, upřímností a raněním citů druhého? Třeba když kolega na pracovišti zanedbává hygienu a v letních měsících nevoní zrovna vábně. Říct mu to nebo ne? „Mělo by se to říct. Ale zdvořile, s dobrým záměrem a ideálně v soukromí,“ vysvětluje. Podle něj může být ten, kdo to řekne, paradoxně za hrdinu. „Třeba bude první, kdo to tomu danému kolegovi v životě řekne, upozorní ho na to. A dá mu tak podnět změnit něco, co lze změnit poměrně snadno,“ doplňuje Šmíd.
Podle něj patří Češi k poměrně konzervativním národům – uznávají společenskou významnost žen, mají úctu k titulům a hodnostem. Zároveň ale mají stále problém s dodržováním pravidel v určitých oblastech života, například co se předepsaného oděvu, tedy dress code, týče. „Máme pocit, že si můžeme na společenskou akci přijít, jak chceme. Že nám to nikdo nebude diktovat. Je v tom určitá nabubřelost,“ říká.
Právě oblékání je podle něj slabina mnoha lidí, a to nejen v Česku. „Například divadlo. Do divadla rozhodně nepatří džíny, ale běžně v nich návštěvníky divadel vídáme. Tady bych se ale rád Čechů zastal, myslím, že nám to například v pražských divadlech dost kazí cizinci. Jsou oblečení na procházku po městě a neřeší, že by se večer do divadla měli převléknout. Přitom přibalit si s sebou jedno sako, to nevidím jako problém,“ upozorňuje.
Džíny naopak můžeme obléknout do kina, tepláky jsou ale rozhodně zakázané i tam. „Tepláky jsou vhodné jedině na hřiště. I kino je společenská událost a tepláky tam prostě nepatří. Že máte hezkou taplákovku? Vyfoťte se v ní někdy zezadu a uvidíte sami, jak to vypadá,“ říká s nadsázkou. Víc než oblečení ho ale v kině rozčiluje jiná věc - hlasité jídlo. „Byl bych za popcorn free zóny. Když za mnou někdo chroupe obří kyblík popcornu, štve mě to. A je-li to možné, přesedám si,“ dodává lektor etikety.
Pizza na rande? Pokud vám není 14, tak ne!
Etiketa se v průběhu času mění a pravidla se vyvíjí i ve vztazích. Na rande dnes například může pozvat kdokoliv. „Dřív bylo očekáváno, že to udělá muž. Dnes může první rande klidně navrhnout žena, je to jedno. Ale většina žen se beztak cítí komfortněji, když tento krok udělá její protějšek,“ popisuje. A jak je to s placením? „Muži jsou většinou připraveni zaplatit, ale ženy mají plné právo zaplatit samy za sebe. A měly by být dokonce připraveny útratu zaplatit celou, pokud dojde třeba k tomu, že v restauraci nefunguje terminál a podobně,“ říká.
Velkým tématem je i jídlo. „V restauraci se rukama smí jíst maximálně pečivo. Pizza? Tu si na prvním rande rozhodně neobjednávejte, pokud vám tedy není čtrnáct let,“ usmívá se. Podobně problematické jsou podle něj i špagety. „Je to pokrm, na kterém se můžete snadno ztrapnit. Málokdo ho umí jíst správně. A správně je to jedině vidličkou. Lžíce je povolena maximálně u dětí a vetchých starců,“ tvrdí Šmíd. Kamenem úrazu se může stát i typicky česká pochoutka – obložený chlebíček. „Chlebíček se jí zásadně celým příborem. Nikdy ho, prosím, nejezte rukou, to je úplný trapas,“ říká bez obalu.
A co dělat, když už k společenskému faux pas dojde? „Všichni děláme chyby, nejsme z jiné planety. Důležité je omluvit se a nerozmazávat to,“ radí Šmíd. I on sám přiznává, že pravidla občas poruší. „Naposledy se mi to stalo, když jsem ve spěchu sedl v restauraci ke stolu a jedl jsem polévku v kabátě. A to jsem ještě cestou tam v autě jedl banán rukou jako opice,“ směje se. Jak tedy jíst banán? „Samozřejmě příborem. Jsme lidi, ne opice. Ale i já to za volantem někdy poruším,“ uzavírá.
V podcastu se dále dozvíte, jak podle etikety fungovat na pracovišti, jaká je hierarchie ve firmách nebo jak si vhodně říct o zvýšení platu. Daniel Šmíd také rozebere, co je to domácí etiketa a proč zásady slušeného chování nekončí za zavřenými dveřmi bytu. A přidá i pár osobních historek - například o tom, jak kvůli vyžadování vhodného oděvu schytal kopanec.
Jojo, tak nějak to je. Pamatuju se, jak kdysi dávno, ale opravdu dávno, vychvaloval nějaký český cestovatel jak jsou s jídlem v Čechách hodně napřed. Šlo zrovna o kuře na stojáka a v bufetu byl hned vodovod na umytí rukou. Sice by to šlo taky bez umyvadla, ale když si třeba už desátej jedlik utře pracky do záclony nebo ubrusu, nebude to to pravý. Případně do sukně / zástěry, obsluhy, prodavačky a tak podobně.