Za pár dnů, 12. dubna, oslavíte půlkulaté narozeniny. Díváte se spíše do budoucnosti, nebo se rád »rochníte« ve vzpomínkách?
„Snažím se o to pověstné klišé – žít tady a teď. Zní to sice zprofanovaně, ale opravdu se o to pokouším. Příliš se nedívám do daleké budoucnosti a v minulosti se také zbytečně nebrodím. Má to něco do sebe, a to nejen z pohledu koučů a psychologů. Když se člověk snaží vnímat svět v okamžiku, kdy věci prožívá, je to podle mě nejlepší. Jak už jsem někde říkal, a není to z mé hlavy, život je jako řeka. Plujete v ní a nemá cenu hledět za osmou zatáčku, protože stejně nevíte, co tam bude.“
V nové sezoně seriálu Kamarádi na Primě se objevujete po docela dlouhé herecké pauze. Jaký byl návrat před kameru?
„Byla to velká legrace. Dějová linka spočívá v tom, že štáb natáčí v jedné vesnici apokalyptické sci-fi. Je tam tedy spousta mimozemšťanů v kontrastu s místními vesnickými postavičkami. Na obraze to vypadá výborně. Na place jsme si to užili, vznikaly různé přezdívky – například kolegyně, která na sobě měla obrovskou průhlednou kouli, byla Akvárko.“
V seriálu tvoříte trojici s Ivanem Vodochodským a Martinem Dejdarem. Jaká mezi vámi funguje chemie?
„S Ivanem se známe léta, jsme staří souputníci z Primy. Když jsem moderoval Prima jízdu, on dělal Prima vařečku a byl v tom skvělý. Bylo to hezké setkání, na které jsme plynule navázali. Martin Dejdar je pro mě člověk s obrovským respektem. Je to jeden z mála herců, kteří si prošli úplně vším – od komerčních a komických věcí po velká dramata. Byl vždy pečlivě připravený. Rád jsem ho sledoval při práci. I na roli, která není rozsahem velká, se připravuje velmi důsledně.“
V posledních letech se věnujete hlavně podnikání a farmaření. Musel vás někdo k hereckému návratu přemlouvat?
„Vůbec ne. Spíš jsem po tom v hloubi duše toužil. Cítil jsem v sobě určité pnutí a chuť vrátit se mezi lidi. Už mi začali chybět. Byla to vlastně náhoda. Studio, kde teď sedíme, je vzdušnou čarou možná dvě stě metrů od místa, které mě k seriálu přivedlo. Byl jsem na pohřbu ve strašnickém krematoriu, kde mě zahlédla Tereza Šefrnová (dramaturgyně a scenáristka seriálu Kamarádi, pozn. red.). Kdysi jsme spolu hráli divadlo. Zavolala mi a nabídla mi tuhle roli. Bylo to pro mě velmi osvěžující. Sám nejsem ten typ, který by obvolával produkce a doprošoval se práce. To jsem nikdy neuměl. Ale když mi někdo zavolá s rozumnou nabídkou, dlouho mě přemlouvat nemusí.“
Máte za sebou éru Rodinných pout – seriálu, který vás, obrazně řečeno, dostal do každého obýváku. Nebojíte se, že vás popularita znovu vtáhne víru, který má svá pozitiva i negativa?
„Dříve mi už sláva vadila. Každý herec chce být slavný – kdo tvrdí opak, pravděpodobně nemluví pravdu. Ale když to přijde a vy nemůžete vyjít na ulici, po pár měsících zjistíte, že na tom není nic k užívání. Sláva s kvalitou práce nesouvisí. To ale zjistíte, až když ji máte.“
Ale někdy se to dá využít, ne? Herci často vyprávějí, jak ukecali pokutu u policie.
„Přiznávám, že jsem to využil mnohokrát. Pomohlo mi to i v byznysu, když jsme budovali zdravotnickou firmu. Nemusel jsem lidi přesvědčovat o své důvěryhodnosti. Dveře jsem měl pootevřené. Lidé si říkali – tenhle člověk přece nebude zloděj, když ho známe z televize... V byznysu, kde hraje důvěra velkou roli, to byla obrovská výhoda.“
Je herectví jako jízda na kole? Nezapomíná se to?
„Jezdit na kole sice nezapomenete, ale když netrénujete, ten kopec prostě nevyjedete. S herectvím je to stejné. Bez tréninku ztrácíte jistotu a nedokážete se do role tak uvolněně ponořit.“
V Kamarádech hrajete cholerického režiséra. Prý jste si jich jako herec užil dost i v reálném životě. Budete konkrétní?
„Konkrétní jména neřeknu. Čím méně vás lidé znají, tím méně si dovolí. Nejvíc dramatických chvil jsme zažili na DAMU a v divadle. S režiséry jsme trávili roky a v generálkovém týdnu, kdy se všechno sype, na nás křičeli ta nejhorší sprostá slova. Dnes je doba mnohem korektnější, což mě na jednu stranu mrzí. Humor typu Česká soda už by dnes neprošel. Umění by mělo mít svobodu provokovat.“
Okolo osmnácti let jste vstoupil do mormonské církve, kterou jste sám někdy označil za sektu.
„Slovo sekta se často používá ztráty v kontextu ztráty svobodné vůle a vymývání mozků. Když jsem odešel, nechtěl jsem o církvi mluvit špatně. Dnes však můžu říct, že to můj život ovlivnilo zásadně, zejména v profesní rovině. Nelituji toho, přineslo mi to i dobré věci, ale s showbyznysem to nejde dohromady. Nemůžete být hluboce věřící a zároveň, bez vnitřního konfliktu, fungovat v showbyznysu.“
Jak moc toto období ovlivnilo váš další život?
„V mládí jsem byl kvůli tomu dost pyšný. Měl jsem pocit, že vím víc než ostatní. To byl velký omyl. Odmítal jsem scény v posteli nebo reklamy na alkohol. Odmítl jsem i zajímavé zahraniční nabídky, protože jsem se bál morálního odsouzení ze strany lidí v církvi. Ti mě stejně vnímali jako enfant terrible (v doslovném překladu hrozné dítě, pozn. red.), protože jsem byl herec. A lidé v showbyznysu si zase mysleli, že jsem »cáklý« Nepatřil jsem nikam. I proto jsem si vybral cestu solitéra a začal moderovat. Nechodil jsem do klubů, nepil jsem s kolegy. Dnes je mi to trochu líto, chybí mi pocit sounáležitosti s hereckou partou. Svou kariéru jsem si negativně ovlivnil sám, ale díky tomu jsem zažil pestrý život v jiných profesích. Dnes bych si rád zahrál v divadle, které řeší vážná společenská témata. Žijeme v šílené době, kdy většina lidí nechce válku, ale všichni cítíme, že k ní směřujeme. Umělci by to měli reflektovat.“
Herec a farmář Tomáš Krejčíř (54), nová posila seriálu Kamarádi: O životě v sektě! Proč z ní odešel? Petr Macek
Co bylo tím impulsem k odchodu z církve?
„By to dlouhý proces, ale aha moment přišel při jedné pracovní příležitosti. Církev má celém světě chrámy a v nich se promítá speciální film pro obřady. Tehdy o tom členové církve nesměli mluvit. Mělo se natáčet české znění a já jsem to měl celé organizovat. Jenže vedení církve tehdy rozhodlo, že jako herec toho nejsem dostatečně hoden. To byla poslední kapka. Musel jsem se rozhodnout – buď budu žít podle svého svědomí, nebo se budu do smrti přetvařovat. Odejít po dvaceti letech, kdy tam máte všechny sociální vazby, je nesmírně těžké.“
Tyto vazby se po odchodu přetrhaly?
„Ano. U mormonů to sice není přímá doktrína jako u svědků Jehovových, ale de facto se to stane. Je to zákon lidské smečky. Když přestanete chodit do komunity svalovců ve fitness centru, přestanete cvičit, ztratíte svaly a už si s nimi nemáte co říct. Přestanete věřit, že je to ta jediná pravá Boží církev. Dnes věřím, že přesvědčení o vlastní výlučné pravdě lidi jen rozděluje. Víra by měla lidi spojovat, ne v nich vyvolávat pocit, že jsou něco víc než ostatní.“
Pak jste se přesunul k podnikání. Vybudoval jste síť klinik, kterou jste později úspěšně prodal. Co bylo impulsem k pověšení herectví na hřebík?
„Byla to souhra okolností. Seriál mě hodil do škatulky kluka z plakátu. Kolem čtyřicítky jsem procházel krizí a říkal si, co bych měl jako chlap vlastně dělat. Začali jsme s malou firmou, která rostla tak rychle, že vyžadovala sto procent mého času. Bral jsem jako spásu, že mě byznys vysvobodil z hereckých nejistot. Vybudovali jsme megaúspěšnou firmu. Předseda představenstva nadnárodní společnosti, která nás koupila, tehdy smekl, že jsme dokázali vytvořit funkční vertikálu od ambulancí až po operativu.“
Někde jsem četl, že po tom prodeji už byste do smrti nemusel pracovat.
„Toho výroku lituji. Řekl jsem tehdy, že nemusím pracovat pro peníze. Lidé mi volali a divili se, co to plácám. Život mi za tu pýchu pak dal pořádně přes hubu. Dnes už peněz tolik nemám, hodně jich spolykala farma. Byla to doba velké pokory. Zjistil jsem, že peníze jsou důležité, ale život o nich fakt není. Krysí závod, který všichni hrajeme, je v podstatě nesmysl.“
K čemu Tomáš Krejčíř utíká, když potřebuje vyčistit hlavu?
„Já hlavu nečistím, utíkám k lidem, které mám rád. Je jich málo, ale jsou to ti, kterým můžu věřit. Moje děti, blízcí přátelé, ti jsou to nejcennější, co v životě mám.“
Jak vznikal rozhovor
Tomáš je sympaťák a nebojí se mluvit prakticky o ničem. Poznal v životě vzestupy i pády a ví, co je důležité.
