Vy tu pec máte i doma v kuchyni.
Mám vlastně tři pece. Moje první pec je klasika, ručně vyráběná v Pereruele ve španělském Leone. Má keramické jádro – v Pereruele se vyrábí keramika a plášť z kamene. Vozím ji na vleku za autem, ale váží 1200 kg. Tu bych do kuchyně nedostal, musel bych si ji tady jedině sestavit. Druhá pochází z Francie a váží pouhých 150 kg, ale ta zase není schopná akumulovat teplo, peče se v ní vyloženě pod plamenem. No a ta, co mám v kuchyni, pochází z Uherského Hradiště, má jádro ze žárobetonu a tu jsem si dodělával sám. Její zvláštností oproti klasické peci je, že není izolovaná, protože ji kromě vaření a pečení využívám i k vytápění.
Není izolovaná?
Není! Když na ni sáhnete, tak opravdu sálá i z pláště. Když se topí, má i zvenku tak sto stupňů, takže je lepší na ni moc nesahat.
Na stole voní chleba, předpokládám, že je z pece.
Ten jsem pekl ráno a tady vedle, to je španělský marcipán. To je opravdu jen mandlová mouka, cukr a bílek. Jsem přes rok zvyklý dělat většinu věcí v peci a z trouby jsem byl opravdu nešťastnej.
Čekají tu řízky, ty půjdou taky do pece?
Ano, říkám tomu fritování horkým vzduchem.
Máte tu plotýnkový vařič, ten používáte asi jen na kafe…
Vařič je fajn, když se přes sezonu netopí. Když přijedu a není roztopená pec a potřebuju si ohřát rychle polívku nebo si dát to kafe, tak indukce je výborná. Zapnu, ohřeju, co je potřeba, vypnu a jdu spát. To mě nezruinuje.
Počkejte, vy si i tu kávu jinak děláte v peci?
Jde to taky. Mám tady litinovou konvičku a v té si udělám vodu na kávu nebo čaj. V peci se dělají i polévky – vlastně veškeré jídlo vyjma těstovin se dělá v peci.
Čekala bych, že kuchař bude mít víc nádobí, než tady vidíme.
Já mám samozřejmě spoustu nádobí, ale není tady. :)
Není to nepraktické mít nádobí jinde, než kde se vaří?
Tohle je to, co používám. Já mám nádobí opravdu fůru. Jsem sběratel. Mám depozit plný nádobí, ale tady mám to, co potřebuju. Jsou tu dvě litinové formy na chleba nebo na sekanou – na šetrný pečení musí být litina. Potom smaltovaný plechový nádoby a tři pánvičky, to do pece úplně stačí.
Všimla jsem si trošky koření, ale opravdu je ho tu jen trošička.
No, já doma moc nevařím. Všechny zásoby a vybavení, všechno je na dvoře v dodávce, připravené na cesty. Tohle je jen na doma.
Kuchař prý má vždy speciální sadu nožů, vy tu máte takovou všehochuť.
To je trochu ta příslovečná kovářova kobyla. Ten vercajk profesionální, ten jezdí v taškách nebo kufrech se mnou. To je spousta nožů, tam jsou hlavně ty praktický – řeznický nože. Nejsou moc hezký, jsou to takový ty industriální, s gumovou rukojetí, aby se daly dobře mýt a neklouzaly v ruce. A tohle tady jsou takový sběratelský. Ono to je tou profesí. Přirozeně většina kuchařů, nebo možná mužů (?), jsou fetišisti na nože. Jsou to sběratelé, jsou posedlí noži. Takže tohle je moje osobní sbírka artefaktů. Buď jsou to dárky, nebo památka na nožíře nebo nožířství, kterou jsem buď dostal, nebo koupil. Každý z nich má příběh.
Jak jste sem dostal ten obrovský jídelní stůl?
To byla hrozná dřina! Žiju tady sám a vzhledem ke svý krapet komplikovaný povaze… zkrátka jsem blbej a neřekl jsem si o pomoc. Ta venkovská solidarita tady funguje. Umíme si pomáhat. Taky mi sousedi potom shovívavě říkali: Proč nám neřekneš? A mockrát mi hodně pomohli. Ale ten prvotní nápad vždycky byl, že to musím nějak dokázat sám. Takže páky, kulatiny, hevery, prostě jsem to našoupal dovnitř dveřma. Na stojáka. Byla to obrovská fošna. Původně byla ještě o metr delší, než je teď. Celý to mělo přes čtyři metry a fošna silná přes deset centimetrů. Musel jsem krátit, aby se kolem stolu dalo vůbec projít. A celej ten stůl se dával do kupy až tady na místě.
Deska stolu není úplně rovná, ona vlastně není vůbec rovná.
Jako na moři. Pořád se něco převrací a rozlívá. Holky to neměly rády, dcera si třeba postavila skleničku a stačilo fouknout a už byla rozlitá. Ale zase je fajn, že to stejká vždycky doprostřed desky, jak je prohnutá. Jinak je to praktický. Mně ten stůl nahrazuje druhou pracovní plochu, když se tu stahuje divočák nebo jelen nebo se bourají větší kusy, tak se to sem krásně vejde. A unese to hrocha.
Ze stejného dřeva je i pracovní deska u kuchyňské linky.
Je to stejný dřevo, ale to už pro mě vyráběl jeden truhlář tady z Brd na míru. Já bych to nedokázal takhle načisto.
Plánujete, že kuchyň něčím doplníte? Ne že by se sem ještě cokoli vešlo…
Ne. A ono je to taky zbytečný. Ještě před tu pec jsem si vymyslel šporhelt – sporák na vaření. Pec a sporák měly původně spolupracovat. Podobně jako u ruské pece by se pec dala vymetat do sporáku při pečení chleba a naopak, ze sporáku by se dala krmit pec. Kdyby bylo potřeba přenést oheň do pece, vzal bych si ho ze sporáku, abych nemusel znovu rozdělávat oheň.
Ale neděje se to.
Ne. Bylo složitý napojit oba kouřovody do jednoho komína. Každý spotřebič má mít svůj komín. Když jsem připojil sporák na pec, kradly si navzájem tah. Rozhodně nemohu topit v obou spotřebičích najednou. Řešil jsem to pomocí komínových klapek, ale ani to nebylo stoprocentně účinný. Nakonec jsem sporák odpojil a v létě, až nebude zapotřebí topit pecí, tak se bude vařit na šporheltu.
Takže v té peci uvaříte prostě úplně všechno.
Ta pec je úžasná! Jsem z ní úplně unešenej. Jinak je to takovej můj osvědčenej způsob: Když se potřebuju naučit zacházet v kuchyni s novou technologií, tak vyhážu všechno ostatní a nechám jen tu jednu věc a dělám všechno jen na ní. A to už člověka donutí naučit se to ovládat. Dělám to záměrně, ta pec mě živí, potřebuju s ní umět zacházet rychle a intuitivně. Na kšeftu nepoužíváme teploměry, takže jsem se to potřeboval naučit tak, abych to zvládal pohledem, dotekem ruky odhadnout teplotu, no a jde to. Sypou se z toho krásný věci. Když to upeče marcipán nebo třeba cheesecake, tak je to nádhera.
