*Martine, oslavil jste pětašededesát let. Jste člověk, který hledí spíše do budoucna, nebo se rád vracíte ke vzpomínkám a nostalgii?
„Praktikuji obojí. Vzpomínky jsou nesmírně důležité. To, co se nám v hlavě nakumuluje, tvoří nás samotné; bez nich bychom vlastně neexistovali. Zavzpomínat si na dobré věci je inspirující. Navíc tento fenomén má zvláštní přesah do budoucnosti – až tady jednou nebudeme, zůstaneme tu ještě chvíli právě ve vzpomínkách jiných lidí. To je zavazující. Měli bychom žít tak, aby se na nás vzpomínalo v dobrém. V práci se sice dívám dopředu, ale kdybych se neinspiroval minulostí, dopouštěl bych se stále stejných chyb.“
*Kalendářně jste narozeniny měl před týdnem, slavit jste je jindy, že?
„Ano, 21. března, na Střeleckém ostrově u Jardy Kozára. On o tu oslavu hrozně stál. Já jsem v jádru spíše skromnější a sám bych to tak velkolepě nepojal, ale když se tak rozhodli, kývl jsem. Jsem vděčný, že si na mě lidé vzpomenou. Doufám, že přijdou i kamarádi a společně si to užijeme.“
*Bude součástí i vystoupení?
„Samozřejmě. Bude to ale výzva. Mám čerstvě po operaci pravého ramene. Nebude to jen artroskopie, takže budu mít ruku na čas paralyzovanou. Doufám, že to na kytaru i s tímto handicapem odehraji. Podrží mě moji spoluhráči a muzikanti.“
* Co se vám s ramenem stalo?
„Artróza a opotřebování. V souvislosti s věkem se není čemu divit.“
*Také je to skoro 10 let, co jste podstoupil vážnou operaci páteře.
„Ano, a teď se toho nahromadilo víc. Letošní rok bude pro mě hodně operativní. Jedno rameno už mám za sebou z ledna, teď mě čeká druhé. Navíc se objevil problém s krční páteří těsně nad místem, které mi opravovali před osmi lety. Možná mě tedy letos čeká ještě tato operace, a k tomu obě kolena. Mám toho před sebou opravdu hodně.“
*Chystáte k jubileu i nové CD nebo jiný umělecký počin?
„Upřímně, CD chystám už asi čtyři roky. Nikam nespěchám. Materiál mám hotový, ale řeším technickou stránku věci. Klasická CD dnes už v podstatě neexistují. Přemýšlím, že písničky prostě volně umístím na web nebo YouTube pro fanoušky. Uvidím, jak se dohodnu s Universal Music, kterým jsem smluvně zavázán. Chci hlavně, abych se za ty písničky mohl podepsat. Píšu si hudbu i texty sám a jako milovník poezie si dávám záležet na každém verši. Napsat první desku je lehké, ale s každou další cítíte, že se blížíte na dno studnice metafor. Čeština je květnatá, ale i ona má své hranice, aby se člověk neopakoval. Je to někdy pořádná kalvárie.“
*Jakou náladu mají vaše nové skladby?
„Často mi dávají nálepku romantika, ale moje věci jsou spíše melancholické, s náznaky životní filozofie. Jsou to příběhy inspirované mým životem nebo lidmi kolem. Snažím se vyhnout mentorování nebo chytračení. Za úspěch považuji, když posluchač získá pocit, že zpívám o něm. Emoce máme totiž všichni stejné – nešťastná láska nebo zamilovanost chutná každému podobně.“
*Než jste se stal hvězdou, vaše cesta vedla přes architekturu a sport. Jak se kluk z Litvínova dostal ke svému idolu, malíři Zdeňku Burianovi?
„To byla mladická drzost. Jako dítě jsem jeho ilustrace v Tarzanovi považoval za fotky, tak byly dokonalé. Když jsem byl na vysoké škole, prostě jsem u něj doma na Újezdě zazvonil. Nakonec to dopadlo tak, že jsem mu pomáhal instalovat jeho poslední výstavy v Mánesu. Byl to můj bůh. Architekturu jsem ale nakonec opustil – v té době se projektovaly hlavně paneláky a já tam necítil prostor pro fantazii. Přešel jsem na fakultu tělesné výchovy. Sportu jsem se věnoval vrcholově, patnáct let jsem dřel v bazénu. I když jsem nevyhrál olympiádu, ta ochota „schroustat“ kilometry v námaze mi zůstala dodnes.“
*Vaše hudební kariéra nezačala raketově v osmnácti, ale až kolem čtyřicítky. Jak se to přihodilo?
„Byla to čistá náhoda. V roce 2000 do mého hudebního klubu v Litvínově zavítal jeden z ředitelů Universal Music. Nešel za mnou, prostě mu někdo poradil, že je tam dobrá zábava. Slyšel nás hrát, nechal mi vizitku a za čtrnáct dní se vrátil se smlouvou.“
*V tomhle věku už to člověk vnímá úplně jinak, ne?
„Sláva v pozdějším věku je bezpečnější – už jsem věděl, že světská sláva je polní tráva. Sice mě iritovala nálepka „zpívající tělocvikář“, ale chápu to. Byl jsem v té době prototyp něčeho nového – svalnatý chlap s kytarou. Ženy mě milovaly, muži o to víc nenáviděli. Na prvních koncertech bych muže v publiku spočítal na prstech jedné ruky.“
*Mnoho lidí vás zná jako Martina Maxu, ale vy jste se narodil s úplně jiným jménem.
„Narodil jsem se jako Ivan Varga. To jméno mám dodnes v občance a rodina mi tak stále říká. Pseudonym „Martin Maxa“ vznikl už na základní škole. Hráli jsme ochotnické divadlo a já dostal roli v představení, které se jmenovalo Martin Maxa a ztracený smích. Ta role mi tak trochu zůstala, spolužáci mi tak začali říkat a už se to se mnou táhlo. Bylo to rozhodně lepší než moje předchozí role v pohádce Šašulda a Sluníčko – to by se jako umělecké jméno vyjímalo o dost hůř!
*Svého času jste byl i nástupcem Miroslava Šimka v pořadu Politické harašení po boku Zuzany Bubílkové. Jak na to vzpomínáte?
„Bylo to fascinující období. Se Zuzkou jsme psali scénky, které mě nesmírně bavily, protože jsem měl k divadlu vždycky blízko. Měli jsme tehdy obrovskou sledovanost, kolem 2,5 milionu lidí. Bohužel se tehdy změnili majitelé televize Nova a formát utnuli, prý kvůli přechodu na levnější pořady. Byla to škoda, politická satira v podání Zuzky a režiséra Jirky Adamce měla úroveň. Nebyl to humor založený na grimasách, ale na inteligentní pointě.“
*Jak důležitá je pro vás v životě láska?
„Zásadní. Neumím si představit život bez zamilovanosti. Je to stav, kdy se celý endokrinní systém pomátne, což je neuvěřitelně povznášející a inspirativní. I když láska přináší bolesti, člověk, který ji nikdy nezažil, je v podstatě chudák.“
*Na čem vaše vztahy obvykle troskotaly?
„Spíš je prověřil zub času. Se svými partnerkami jsem se nikdy nerozešel ve zlém. Například se Silvou, matkou mých dvou mladších dětí, jsme byli dvacet let a snad nikdy jsme se nepohádali. Rozchod byl spíše její iniciativou, kterou jsem chápal. Často jsem byl pryč na cestách a ona toužila po obyčejnějším životě. Vždy byla takovou "paní Colombovou", nikdy netoužila po záři reflektorů.“
*Je ve vašem životě láska i teď?
„Teď mám tři kočky z útulku, to je moje aktuální láska. Žiji sám a upřímně mi to nevadí. Nejsem typ, který by neuměl být sám se sebou a zarputile hledal protějšek. Mám tolik koníčků, že se nikdy nenudím a do postele padám unavený. Pokud ale potkám někoho, u koho přeskočí jiskra, nebráním se tomu.“
*Přestože jste měl dlouholeté vztahy, nikdy jste se znovu neoženil.
„Byl jsem krátce ženatý hned po vysoké škole, trvalo to asi půl roku. Zjistil jsem, že dokud jsme spolu chodili, bylo to krásné, ale jakmile přišel ten "papír", začalo to skřípat. Tyto listiny v člověku podvědomě vyvolávají pocit, že partner je jeho majetkem, což může vést k neuctivému chování. Když jsou lidé spolu takzvaně "na psí knížku", musí o přízeň toho druhého neustále bojovat. Přijde mi to logičtější a svobodnější. Láska nepotřebuje být stvrzována úředně.“
*Kromě hudby jste i úspěšným malířem. Věnujete se hyperrealismu. Je to pro vás relax?
„Obrovský. I když je to dřina. Lidé si malíře představují romanticky s paletou a baretem, ale můj ateliér je špinavá dílna. U plátna trávím klidně dvanáct hodin v kuse a dostávám se do tranzu. Vypínám hlavu a nevnímám žádné osobní starosti. Většinu obrazů mám v zahraničí, hlavně v Německu. Tady v Česku je to s kulturou horší – lidé si raději koupí mobil za čtyřicet tisíc, ale o ceně obrazu, který má trvalou hodnotu, chtějí smlouvat.“
*Máte oblíbené téma?
„Rád maluji lidi, kteří jsou mi sympatičtí, a také koně. Ale vždy se snažím, aby v tom obraze byl příběh, nějaká mystika nebo melancholie. Nemám rád abstrakci, barevný flek mi nic neříká. Chci vidět oduševnělou tvář, která ke mně promlouvá.“
Martin Maxa slaví 65 let a před sebou má nejnáročnější rok: Letos mám pět operací! Petr Macek
