Začneme u tvého odchodu z rozhlasu. Jak ses cítila, když po těch dvaceti letech zhaslo ve studiu červené světlo?
Z toho studia jsem vyběhla s ohromnou radostí. Ráno jsem se samozřejmě bála, že se rozbrečím, ale znáš to – když svítí červená, tak prostě jedeš a děláš tu práci. Věděla jsem, že poděkuji lidem za to, že jsme toho spolu spoustu zažili, a vůbec mě to neseplo. Byl pátek, o víkendu jsem na své sociální sítě dala nějaké prohlášení, aby posluchači věděli, kde jsem a kde mě najdou. Zároveň jsem začala číst jejich zprávy a odepisovat na ně. Seděla jsem a brečela, opravdu mi tekly slzy asi tři hodiny, protože mi došlo, že jsme spolu rodili děti, vychovávali je, pohřbívali rodiče, že to byla velmi dlouhá doba za mikrofonem – od roku 1991. Naštěstí se mi to nestalo v tom rádiu, ale až doma, a tam jsem si to teda obrečela hodně.
Dvacet let jsi působila ve veřejnoprávním rádiu, které má jasně nasměrované své cíle i management a ty s tím víceméně nemůžeš, kromě svého vysílání, moc dělat. Teď jsi v jiné pozici, protože jsi zároveň svůj manažer, producent, broadcaster.
Začnu od obsahu. Můj rozhovor na Radiožurnálu byl přerušovaný písničkami, zprávami, Zelenou vlnou a tak dále. A to je vlastně úplně jiná forma rozhovoru, když víš, že to musíš rozsekat do bloků. A já najednou skočila zpátky do úplně nového dobrodružství. Můžu si hodinu, hodinu a půl s někým klidně povídat a ten rozhovor táhnout jako nitku, hrát si s tím chvíli nahlas, chvíli potichu, chvíli vesele, chvíli smutně. Byla jsem z toho nadšená a radovala se z toho. Odešli jsme s Tomášem Černým a ten podcast děláme spolu. A protože jsme v rádiu zažili covid, máme to z té doby vyzkoušené.
Kolik tomu teď musíš dát času, když jdeš točit jeden díl svého podcastu?
Co se týče přípravy, tak tomu dávám času úplně stejně, ale řekli jsme si, že podcast Na Výbornou bude trošku jiný než všechny ostatní. Většinou totiž podcasteři sedí v krásném studiu a povídají si. Jenomže my máme moc rádi život a jakkoliv máme krásné studio v Mánesu, rozhodli jsme se, že budeme venku. Protože není nic krásnějšího, než když děláš rozhovor s Františkem Kinským a u toho procházíš tím zámkem. V tu chvíli můžeš posluchači zprostředkovat ten zážitek. A věřím tomu, že i pro diváka nebo posluchače je to přínos, když to nejen poslouchá a představuje si to, ale ještě se na to může podívat. Princip podcastu Na Výbornou je v tom, že jsme venku, protože rádio, jak dobře víš, se dělá nejlíp venku – když jdeš, hmatáš na ten život a hledáš nové lidi. Moc ráda hledám nové lidi, protože už jsem tady mluvila skoro se všemi. A jakkoliv ten český rybníček vypadá malý, je dost hluboký. Když se potopíš dolů a budeš tam lovit ty ryby, najdeš úplně fantastické. A tohle na té práci nepřestanu milovat.
Jedna z věcí, kterou jsem ti na Radiožurnálu záviděl, bylo to, že jsi mohla dávat prostor lidem, kteří nejsou mediálně známí.
Když jsem před těmi dvaceti lety na Radiožurnálu začínala, pozvala jsem si Marii Svatošovou, která v devadesátých letech v České republice začala znovu zakládat hospice. A dodneška si pamatuji, jak přišel můj tehdejší šéf a říkal, že když si budu s nějakou ženskou povídat hodinu o smrti, že nás posluchači odladí. A já na to: když si poslechne ten rozhovor a nebude se těšit na to, až zaklepe bačkorami, tak mě může vyrazit, já hned odejdu a už se v tom rádiu nikdy neobjevím. On řekl dobře, že si ten rozhovor můžu udělat. Udělala jsem ho a on pak přišel a říkal, že jsem měla pravdu. Věděla jsem, že ta Marie mluví krásně. I ve veřejném prostoru se najdou lidé, kteří občas pochybují.
Teď máš vlastně možnost točit s kýmkoliv. Máš nějakou autocenzuru?
Nikdy jsem nemluvila s politiky, protože jsem chtěla, aby lidé, kteří mě poslouchali a poslouchají, věděli, že hledám v životě to lepší. Hledám návod na dobrý život a přináším lidem optimismus. Máme na světě i u nás pár lídrů, které nechceme vidět, ale oni křičí nahlas a jsou pořád někde vidět, takže to člověku dává pocit, že celý tenhle svět je špatný. Ale ten svět je opravdu dobrý a já chci hledat dobré lidi. Takže necenzuruji se, ale hodně přemýšlím o vkusu a o tom, co ten člověk může lidem přinést. Na platformě Herohero si s lidmi dopisuji a vážím si jich. Na trhu je spousta možností, koho si můžeš zaplatit a koho si můžeš poslechnout, takže je pro mě zázrak, že někdo klikne a ty peníze pošle mně. A já chci, aby ti lidé měli úplně nejlepší péči. Také právníci jsou trošku ošemetní, protože se vlastně učí odpovídat hlavně na to, co chtějí oni – učí se to už na vysoké škole – a tak je s nimi ten rozhovor fakt těžký. Máme jich pár v showbyznysu – doktor Ledecký, doktor Macháček a spoustu dalších.
Nepředurčuje tě tvé příjmení k tomu, že prostě nemůžeš být průměrná?
Dlouho jsem si myslela, že se mě to netýká, že mám jen nějaké příjmení. Ale teprve když jsem šla do větší a větší hloubky, zjistila jsem, že to příjmení vlastně vytváří očekávání a já za ním celý život klopýtám. Ta hrůza, že bych nebyla výborná, je opravdu šílený pocit. Když se mi narodila dcera a měla jsem v ruce to krásné malé dítě, bylo tam něco většího než já a celé to někam úplně zapadlo. Mám navíc jednu špatnou vlastnost – jsem bývalý závodní sportovec a jednou závoďák, vždycky závoďák. Musím to v sobě nějakým způsobem krotit. Nabrala jsem pár tisíc lidí do podcastu, ale chtěla bych, aby to poslouchalo víc lidí, protože se fakt hodně snažím dávat těm lidem to nejlepší ze sebe. Chtěla jsem mít víc klidu, žít ve větší pohodě a mít větší svobodu, ale teď zjišťuji, že na ten svůj nový život, který jsem si vysnila, ještě nejsem úplně připravená.
Jak svoji profesionální kariéru kloubíš s tím, že jsi máma?
Barunce je 23 let. Předtím to bylo náročnější, ale teď už je to vlastně jednodušší a myslím si, že jsem si s tím podcastem trošičku ulevila. S Tomášem z Radiožurnálu jedeme fifty-fifty, máme tu práci dobře rozdělenou a máme skvělého produkčního, který drží termíny. Ten proces je takový volnější.
Jakou máš první emoci, když se řekne rádio?
Červená. Červená, která se rozsvítí a ze mě v tu chvíli spadne celý vesmír a dostaví se čisté bytí. Rádio je pro mě nějaká potřeba sdílení, ale sdílení na základě kvality. Něco jsi objevil, našel jsi skvělého hosta a potřebuješ se o to podělit s ostatními. Myslím si, že jsem v minulém životě, třeba ve středověku, byla trubadúrem.
Ráda cestuješ. Nepřemýšlíš o tom, že bys to místo ráda přenesla do rádia?
Ne, ohledně cestování to tak nemám. Cestování je pro mě svoboda a to je asi jediný prostor, kde se rádio vypne. Najednou to úplně zmizí. Většinou necestuji tak, že bych seděla někde ve Florencii na náměstí, popíjela kávu a dívala se na sochu Davida. Většinou mám cestování spojené s nějakou fyzickou námahou, s určitým životním diskomfortem, a na vysílání při tom vůbec nemyslím.
Vlastně ti trošku kecám, protože když jsem byla v roce 2019 poprvé v Antarktidě a lezla na tamní nejvyšší horu, asi pět kilometrů vysoký Mount Vinson, měla jsem takový nabubřelý sen. Věděla jsem, že nikdy nikdo netelefonoval do rádia z nejvyšší hory Antarktidy, a že si, až tam vylezu a budu na vrcholu, spojím příjemné s užitečným a tím satelitním telefonem se do rádia dovolám. A pak řeknu tu krásnou větu: „Z nejvyšší hory antarktického pohoří pro Radiožurnál Lucie Výborná.“ Moje malé novinářské ego si na tu horu vylezlo a ten telefonát dalo. Dneska už se tomu směju. Vím, že to bylo pošetilé, ale tehdy jsem si prostě nemohla pomoct.
Jak vůbec vznikla tvoje vášeň lézt?
Sbalil mě horolezec, když mi bylo asi osmnáct let, v Adršpachu. Poprvé mě vzal na ty pískovcové stěny – táhl mě za sebou jak opici a nic mě nenaučil. A já, jak jsem byla namakaný sportovec, jsem za ním vždycky nějak vylezla. Tak jsem v tom pokračovala. Když se mi narodila dcera, tu vášeň jsem utlumila a deset let jsem nelezla vůbec. A pak mě Radek Jaroš pozval na expedici na K2, když si šel pro svou poslední osmitisícovku. Od té doby jsem se zase víc rozlezla a pak se k tomu přidala i vášeň k polárničení. Když jsme vylezli na Mount Vinson a došli dvě stě kilometrů zpátky na americkou základnu na lyžích, kluci se strašně radovali. A já jsem říkala: „Ty jo, a to je konec?“ Protože vidíš tu pláň před sebou, ty hory se tam skoro ztrácejí a to nekonečno tě vtahuje dovnitř. Nechtěla jsem letět domů a chtěla tam zůstat. Tak jsem začala přemýšlet, jak bych se tam mohla vrátit, a začala jsem se učit chodit na polárních běžkách dlouhé trasy a navigovat tak, abych se v tom severském terénu neztratila a byla tam soběstačná.
Co tě na tom nejvíc baví?
To nejhezčí je to nic. Všichni se mě ptali, proč jedu do Antarktidy, že tam nic není. Žijeme ve světě, který je úplně přecpaný dojmy – zrakovými, sluchovými. A pak najednou jdeš po té Antarktidě týden, dva, tři, je tam úplné ticho, slyšíš vítr, slyšíš vlastní srdce. Je to kompletní restart. Když se z té bílé planiny vrátíš, najednou vidíš barvy úplně jinak. Cítíš věci, které jsi předtím necítil. Jídlo – obyčejná mrkev, kterou tam samozřejmě nemáš – je absolutní zázrak.
A nejméně?
Musíš samozřejmě fyzicky hodně makat. Nejhorší pro mě bylo, když jsem šla padesát minut a měla deset minut pauzu, abych se napila, najedla a třeba si odskočila. V těch deseti minutách si vezmeš hodně tlustou bundu, zapneš kalhoty, abys měl tělesný komfort. A po přestávce pak přijde strašná chvíle, kdy si tu bundu sundáš, rozepneš kalhoty. Ten vítr tě okamžitě profoukne, protože na Antarktidě pořád fouká, úplně na kost. A ty víš, že minutu a půl, dvě minuty půjdeš, než se celé tělo znovu zahřeje. A takhle to trvá osm kol denně. A někdy ani jít na záchod není příjemné, protože sluníčko ti vyhřeje stan, pak vyběhneš ven a tam fouká šedesát kilometrů za hodinu. A když si utrhneš víc než tři kousky toaletního papíru, tak ti je vítr urve. Je tam spousta takových věcí, kterými se můžeš velice kvalitně pobavit.
Přepískla jsi to někdy a litovala toho výletu?
Skoro pokaždé, když si vymyslím něco, co bude úplně skvělé, a už se tam vidím. Nevadí mi trénovat, dřít na to, shánět peníze, papírovat, protože některé věci nejsou samozřejmé. Jednou jsem si vysnila jednu stěnu v masivu Mont Blancu a měla to skvěle vymyšlené, i parťáka jsem do toho nahecovala. Pak se ale postavíš pod tu stěnu, zvedneš hlavu a vidíš tam, jak bojují nějací nařáchlí kluci, kteří jsou stokrát lepší horolezci než ty. A říkáš si: „Ty vole, tak to už jsem asi přehnala. Za tři roky mi bude šedesát, asi bych už takhle vyvádět neměla.“ Ale já si prostě nemůžu pomoct. Je dobré, když se pořád něco děje. Tyhle extrémní cesty tě naučí jednu zásadní věc pro život – přijímat změnu. Třeba v Antarktidě se může změna stát z hodiny na hodinu nebo ze čtvrt hodiny na čtvrt hodinu. A tvůj organismus se na to adaptuje. My lidé změny nemáme rádi, ale přitom je to jediný motor, který nás posouvá dopředu. A myslím si, že je to něco, co mi nikdy nedovolí stát se boomerem.
Jak trávíš takovou rodinnou dovolenou? Třeba s dcerou.
Měli jsme takové místečko, protože máme kamarády na Havaji, kam jsme jezdili jako rodina na dovolenou minimálně na měsíc v roce. Bylo skvělé, že se mě tam ujali místní surfaři a já jsem mohla dřív, než se oni dva probudili, vzít prkno a tři hodiny surfovat do úplného úmoru.
Pak jsme mohli být spolu, protože na tom ostrově je to krásné – jít se koupat nebo jet na výlet. V resortu jsem byla jednou. V nějaké slabé chvíli jsem vymyslela, že pojedeme do Řecka s klasickou cestovní kanceláří, a to není pro mě. A už bych to nikdy znovu opakovat nechtěla.
Když jsme u rodiny, tvůj muž byl zápasníkem sumo.
Ano.
Znáš pravidla?
Znám. Představ si, že tento kulatý stoleček je dohyō. Tady jsou ti dva zápasníci a jejich úkolem je toho druhého vytlačit z kruhu nebo ho donutit, aby se jakoukoli částí těla, kromě chodidel, dotkl země. Prostě s ním švihnout. Profesionální sumo je ale extrémně rychlé a třeba po třech, pěti nebo osmi vteřinách je hotovo.
Píšeš si ještě deník?
Pořád. Naposledy, když jsem byla ve Finsku, protože můj kamarád jede se psy velký závod na šest set kilometrů a já jsem mu pomáhala ty psy natrénovat. Jeli jsme spolu pár dní za polárním kruhem. A vždycky, když večer přijedeš, jsi plný dojmů. Já si píšu deník, aby mi duše nepřebublala přes okraj. Je to tak krásné, že to potřebuju někomu říct. Nemůžeš to říct člověku, který to zažil, protože ten to chápe. Já se s tím tak nějak tetelím, obracím stránky a nechci to zapomenout, tak si to všechno napíšu. Takže ano, pořád si píšu deník.
Kam by ses chtěla ještě podívat?
Letos bych chtěla přejít Grónsko Nansenovou cestou, což je poměrně těžší trasa, než když se jde ze západu na východ nebo z východu na západ. Teď ale čekám na magnetickou rezonanci kolene, tak se musím zeptat pana doktora, co tomu nápadu říká. Když totiž začneš stoupat od oceánu na grónský ledovec, prvních pět dní je opravdu raubírna – jdeš pořád nahoru, většinou v mačkách, táhneš za sebou osmdesátikilové sáně a je to dřina. Takže určitě dřív, než Donald Trump schvátí Grónsko, tak ho potřebuji přejít. Také bych se potřebovala projít po Baffinově ostrově. Moc bych ráda viděla Kanadu. Ráda bych přešla poušť a vrátila se na Nový Zéland. Mám asi padesát míst, kam se potřebuju vrátit.
Jaké momenty z profesionální rozhlasové kariéry ti navždy zůstanou v hlavě?
Před Radiožurnálem jsem byla třináct let na Frekvenci 1 a měla jsem tam mimo jiné kontaktní pořad, kde jsme si povídali s lidmi o různých věcech. Jednou jsme měli téma: Znáte někoho, kdo vymyslel vtip? Posluchači volali a vyprávěli vtipy. Pak volal nějaký pán. Také vyprávěl vtip. Rádio tě ale naučí často neposlouchat jen to, co lidé říkají, ale jak to říkají. Představuješ si, kdo je na druhé straně, jak asi vypadá, jakou má náladu. A já slyšela, že ten chlap je smutný. Tak se ho ptám: „Hele, vy jste vyprávěl skvělý vtip, ale jste nějaký smutný. Co se vám děje?“ A on řekl: „Jsem na jednotce intenzivní péče. Umírám.“ A teď úplně vidíš, jak lidé v autech zastavují a jak na tebe křičí, ať něco uděláš za všechny. Vteřina ticha – dobrý. Dvě vteřiny ticha už je moc. Od toho dne jsem vždycky chodila do rádia s širokým úsměvem. Ten pan Zajíček asi čtrnáct dní poté zemřel a jeho rodina mi poslala parte a hezký dopis. Od té doby říkám, že nemám právo si svoje smutky a nedokonalosti žmoulat, když mě někdo poslouchá a můj hlas může být poslední, který v životě uslyší.
Tohle byl absolutně silný moment.
A pak jsou samozřejmě ty přeřeky – když se přehodí písmenka a z černobylské elektrárny je černobylská erektárna. Nemůžeš vůbec nic, bojuješ se smíchem a zvukový technik mizí pod mixážním pultem.
A rádio mě také naučilo jednu věc, kterou považuji za vrchol moderátorského umění – a teď si nedělám srandu. V rozhovoru existuje moment, kdy je největší umění se nezeptat. Prostě dojdeš do nějakého bodu a cítíš, že se toho člověka dotýkáš možná víc, než bys měl, a možná víc, než máš právo. A v takovou chvíli je největší umění se nezeptat. Myslím, že jsem se to za těch dvacet let naučila a jsem za to velice vděčná.
Moderátorka Lucie Výborná v podcastu Expres Drive otevřeně mluví o odchodu z veřejnoprávního rozhlasu, o síle rozhovoru, rodině i dobrodružných cestách do hor a polárních krajin. Dozvíte se také, jakou má první asociaci, když se řekne boomer, a jaké sporty by si ještě ráda vyzkoušela. Poslechněte si celý rozhovor.
