Západ svrhl Kaddáfího, Madura, Chameneího… Bojí se i Putin, že je na mušce?

„Po smrti Alího Chameneího v důsledku americko-izraelských útoků se Vladimir Putin ocitl v obtížné situaci. Jak si pamatujeme, modlil se za Donalda Trumpa, aby se živý dostal do prezidentského úřadu. Ve výsledku se tedy ukazuje, že Putin se modlil za vraha svého spojence, hlavy suverénního státu, svého oficiálního ‚duchovního vůdce' – v čase, kdy se Rusko v linii duchovna staví proti Západu,“ píše Alexandr Baunov, vedoucí pracovník Carnegieho berlínského centra pro ruská studia, na webu Meduza.

Předtím v lednu zamával Trump venezuelským režimem, rovněž spojencem Ruska. To uneseného/zatčeného Madura podpořilo jen verbálně a nepříliš důrazně. Kreml totiž na druhou stranu uvítal jeden důležitý moment: USA tím potvrdily celou Ameriku a západní polokouli za svou sféru vlivu, kde mohou zakročit, jak se jim zlíbí. Moskva se tak snaží ohánět svou sférou vlivu na Ukrajině a v dalších bývalých republikách Sovětského svazu a východního bloku.

Zabití nejvyššího vůdce Íránu už je jiná věc. „Současné události se odehrávají v zemi, kterou Rusko může považovat za ‚svou polokouli‘ a do jisté míry za svou sféru vlivu,“ dodává Baunov. Írán je od roku 2024 členem uskupení BRICS, kterým zejména Rusko a Čína chtějí vyvažovat americkou dominanci na planetě.

Zadruhé tu Putin vnímá porušení dalšího principu: „Američané zabíjejí vůdce, s nímž zrovna vedli jednání,“ konstatuje Baumov. To ruský prezident považuje za obzvlášť proradné, v živé paměti má takto pád libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. Roku 2011 Libyí otřáslo „arabské jaro“, přerostlo v občanskou válku, v níž koalice řady členů NATO a dalších zemí bombardováním podpořila opozici. Kaddáfí padl a na útěku ho dostihli a – potupně, ve stoce – zabili povstalci.

„Putin mnohokrát opakoval: sami jste si zvali Kaddáfího do hlavních měst, třásli mu rukou, uznávali ho za hlavu státu a pak jste ho s lehkostí nechali zabít,“ připomíná Baumov. Ještě v létě 2010 Kaddáfího přijal italský premiér Silvio Berlusconi; pár let předtím dlouholetého diktátora s krví na rukách slavně vítal francouzský prezident Nicolas Sarkozy.

Později se ukázalo, že si za to nechal bohatě zaplatit, v kauze libyjského financování jeho kampaně skončil ve vězení. Ale byl to právě Sarkozy, který se roku 2011 do bombardování Kaddáfího sil pustil s velkou vervou.

V následujících letech Putin obvinění Západu z takové věrolomnosti opakoval podobně jako mantry o „státním převratu“ v Kyjevě a úprku proruského prezidenta Viktora Janukovyče. A pád Kaddáfího prý byl jedním z faktorů, které Putina dovedly k rozhodnutí setrvat na prezidentské pozici snad až nadosmrti – napřed respektoval ústavu a po dvou volebních obdobích přenechal post Dmitriji Medveděvovi, přičemž pět let dělal předsedu vlády. Pak se zase nechal zvolit a postupně odboural další ústavní omezení, aby vládl dál a dál. A i kvůli této údajné zradě Kaddáfího tehdy Putin obrátil Rusko od Západu.

Chameneího nástupce bude znám v řádu dnů. Povede Írán jeho syn?

„V Rusku je nejvyšší představitel obklopen aurou posvátnosti, nedotknutelnosti. Vražda vůdce v úřadu je tak nepříjemnou připomínkou, že něco takového je vůbec možné. Status nejvyššího představitele musí být v očích poddaných posvátný, jeho nedotknutelnost se buduje po léta uvnitř země i v mezinárodních vztazích. A pak přijde někdo, pro koho to nic neznamená, a bomba během vteřiny srovná posvátnou postavu s obyčejnými smrtelníky,“ píše Baumov. „V Putinově pojmovém rámci je přípustné zabíjet zrádce a opozičníky, ale i nepříjemný vůdce nepřátelského státu – jako boss nepřátelského klanu u soupeřících mafiánských skupin – je chráněn nepsanými a psanými pravidly,“ pokračuje Baumov a připomíná, že ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského častuje Putin vulgárními urážkami, přímý útok na něj však přesto nenařídil.

Útoku na svou osobu ze strany americké vlády se asi Putin momentálně bát nemusí, Trumpovy intervence ho však staví do nepříjemné pozice. Se staronovým americkým prezidentem doufal v bližší vztahy a ve volnou ruku na Ukrajině – což se mu zatím díky protahovaným jednáním o míru daří. Jenže tento rádoby spojenec útočí na Putinovy dosavadní spojence. A když se jich Rusko nezastane, ztrácí důvěryhodnost jako partner i jako propagátor „multipolárního“ uspořádání světa – tedy odpůrce amerického vlivu.