Finále letošní čtvrté řady Peče celá země je za rohem. Bude stát za to?
„Tahle řada je nádherná, protože je vyrovnaná. Když jsem byl ve StarDance a ve finále tančila Eva Adamczyková a Darija Pavlovičová, spousta lidí byla přesvědčená, že to vyhraje Eva. Ale najednou vyhrála Daria. Je super, že to je napínavé až do poslední minuty a rozhodne to pak třeba jeden jediný hlas nebo bod.“
Díváte se na jednotlivé díly v televizi? Jaký z téhle řady máte pocit?
„Samozřejmě, že ji sleduji, protože je to pro mě studijní materiál. Ono to vypadá, že mám přehled o všem, co se děje, ale tak to vůbec není. Porotci totiž netráví ve stanu většinu času. Tudíž já se opravdu až u České televize v sobotu v osm hodin večer dozvídám, co se ve stanu doopravdy dělo v době naší nepřítomnosti. Z času, který soutěžící mají, je náš čas strávený při obchůzkách nebo degustaci velmi krátký. Takže pro mě je pořad rozhodně studijním materiálem. Jsem zvídavý člověk. Vidím výsledek, ale neznám cestu, která k němu vedla. A musím říct, že velmi často jsem překvapen, co všechno vidím na obrazovce. Když vím, jak to dopadlo a chutnalo, velmi často při sledování celého procesu v televizi udělám překvapené: Jo?!“
Co jste nečekal, že v televizi uvidíte?
„Nemáme moc přehled o tom, kdo komu pomáhá, protože u toho nejsme. Pomáhání si navzájem většinou připadá až na finální půlhodinu příprav dezertu, moučníku nebo dortu. Myslím si, že to bylo ve druhém díle, kdy Lenka, která vypadla v díle šestém a ušla fantastickou cestu, začala při výrobě dortu ve stresu místo stěrky nebo vařechy používat k nanášení krému ruku. Nám ale o půl hodiny později naservírovala rovný zahlazený dort, protože se kolem ní úplně všichni semknuli a hrubou stavbu, kterou připravila rukama, jí pomohli doladit do posledního detailu. Nebo když si hrají na porotce, opakují některé naše repliky a dělají si z nich srandu.“
Ještě něco?
„Lukášovi jsem při natáčení šestého dílu říkal, že když je tak šikovný, nadčasově peče a vše má vymazlené, aby to uměl i prodat a trochu se uvolnil. Protože když jsou lidi v křeči a dávají si na sebe zbytečně pozor, nejsou autentičtí. Načež jsem koukal, jak kolem něj chodili Tereza Bebarová s Vaškem Koptou a nutili ho, aby se smál, což potom působilo roboticky. Nicméně udělali z toho humoresku.“
A co další soutěžící?
„Martin má fantasticky trefné narážky. Pavel, který vypadl ve čtvrtém díle, měl velmi často věcné poznámky k tomu, co dělal. Zkrátka soutěžící vytvořili příjemnou atmosféru a situace, které dokázali rozehrát. Každý je jiná osobnost a do soutěžního stanu přinesl kus sebe, svého řemesla, kterým se opravdu zabývají, i kus své rodiny. Mám moc velkou radost, že u toho můžu být a prožívat to s nimi až do finále.“
Dá se říct, který z letošních soutěžících vám byl lidsky nejbližší?
„Možná se to dá říct, ale já tohle nikdy nedělám. Nedělal jsem to ani v minulých řadách a nebudu to dělat ani teď. Říkávám produkci a dramaturgii České televize, že by mi vůbec nevadilo, kdyby nás porotce vynechali z castingu. Klidně bych přišel první pondělí v květnu na natáčení prvního dílu a tam našel dvanáct čerstvých tváří. Pro nás by to bylo lepší. Měli bychom na soutěžící čistší pohled, nezatížený castingem a tím, co jsme už ochutnali a slyšeli. Nicméně chápu argumenty televize, proč nás u castingů chtějí. Potřebují zjistit, jak moc jsou soutěžící zdatní v cukrařině, jak velký mají rozhled a přehled. Nemůžu ale říct, který soutěžící by mi lidsky sedl víc, nebo míň, protože každý má část osobnosti, která je velmi zajímavá.“
Nastal někdy moment, kdy jste si pomyslel, že se blíží průšvih, ale nic jste neřekl?
„Nastal. A když vím, že se řítí průšvih, můžu to říct nahlas. Byť to nemůžu říct formou, že se soutěžící řítí do prů*eru a musí to udělat úplně jinak. Vzpomínám si na situaci ve druhé řadě, natáčel se osmý díl a už to byl druhý natáčecí den, kdy se dělá kreativní výzva. Měli jsme ve stanu posledního muže Zdeňka a kreativní výzvou byl talířový dezert, který se jeví, že se dá pár věcí na talíř a jí se lžičkou. Je to ale velmi těžká disciplína. Existuje vzorec, jak se to má správně udělat. Už když jsme obcházeli stoly, viděli jsme, že Zdeněk bude mít dezert nazdoben nejjednodušeji. Po prvních dvou disciplínách to měl nalomené a reálně hrozilo, že jak zvládne kreativní výzvu, bude definovat, jestli projde do devátého dílu. Což mohl i kdokoli jiný, ale u něj to bylo skutečně nalomené.“
Jak to dopadlo?
„Zeptal jsem se, jak bude talíř dekorovat, a on odpověděl, že ho posype kakaem. Snažil jsem se ho navést dotazem, co tam dá ještě a jestli se díval nebo mluvil s ostatními, čím budou dekorovat. Ptal jsem se, jestli má v rukávu cokoli zajímavého a nápaditého, čím by to mohl ozvláštnit. Načež pronesl, že má, ale šetří si to na jiné výzvy. Zareagoval jsem, že nevím, jestli je to strategické. Když jsme pak odcházeli, Tereza Bebarová mu řekla: Zdeňku, myslím, že se vám pan Maršálek snaží něco naznačit. Což bohužel neskončilo v televizním střihu. Každopádně potom už je na soutěžících, jestli jim to cvakne nebo ne.“
To od vás byla poměrně milá snaha…
„To proto, že já i Míša máme ve scénáři napsáno, že jsme vlídní porotci. Nejsme tam od toho, abychom soutěžící ponižovali, šikanovali, byli agresivní, řvali nebo je zesměšňovali. Jsme spíš takoví kouči, kteří je mají provést od prvního dílu až k finále. V aktuální řadě třeba Alena několikrát zmínila, jak moc jí naše poznámky pomáhají. Říkal to v šestém díle i Lukáš. Měl plán, který ale trochu přehodnotil, když zjistil, že by se zbytečně opakoval nebo používal techniky, které několikrát ukázal.“
Na co se ještě hledí?
„Těžko projdete od prvního do desátého dílu tím, že budete v každé kreativní výzvě šlehat smetanu mascarpone. Chutná, vypadá a chová se stále stejně. A myslím, že Anežka to zmínila velmi dobře u dekorování vintage dortu. Protože to, co nám odprezentovala, že chce dělat, bylo mimo zadání. Pravděpodobně by udělala hezký dort, ale nebyl by ve stylu vintage. Nejsou to moje pravidla. Jsou to pravidla, která ta soutěž má, a my jsme tady od toho, abychom je ctili.“
Jak se shodnete s kolegyní porotkyní Míšou Landovou?
„Myslím, že na základních věcech se shodneme, protože to jsou výzvy. Většinou jsou měřitelné a definované. Například výška nebo počet porcí. Potom přijde na řadu chuť, a v chutích samozřejmě máme každý svoje. Míša je spíš ořechová, čokoládová, má ráda plnější zemité chutě, sem tam trochu nějakého ovoce. Já si dokážu pochutnat i na jiných věcech než na tomhle. Není ale podstatné, abychom se shodli na chuti, protože chuť máme každý jinou. Oba jsme se například shodli u Lenky, že v náplni neměla cukr. Neosladila ji, nebo ji neosladila dostatečně. Chápu, že to tak mají doma rádi, ale my děláme cukrářskou soutěž. Neděláme přeslazenou soutěž, ale výrobky musí být dochucené.“
Kdyby měla cukrárnu, mohl by to být problém.
„Ano, těžko byste šla do restaurace a objednala si fantastické jídlo, které by nebylo slané. Vypadalo by skvěle. Představte si kachnu, zelí a knedlík, ovšem musela byste hledat slánku a pořád jen dosolovat. To není práce zákazníka. Ten má přijít a pochutnat si. Říct, jestli mu chutnalo, nebo ne. Možná si trošičku dochutit, ale nikoli celé.“
Jak se stavíte k »divnovýzvám«, jak si je pojmenovali diváci. Míša mi svěřila, že je na rozdíl od vás konzervativnější a fandí spíš klasičtějším receptům.
„Vím, že o mně Míša v jednom rozhovoru řekla, že jsem na ni příliš velký bohém. Víte, my musíme najít a dodat té soutěži balanc. Jinak by to zaprvé diváky nebavilo a zadruhé by nám velmi rychle došel dech. Protože těch tradičních věcí, které se dají v cukrařině a pekařině připravit, zase tolik není. A když se podíváte, co se dělá ve světě, musíme to jednoduše reflektovat i v soutěži. Jinak bychom dělali s nadsázkou středověké vykopávky, a to my dělat nechceme.“
Jak reagujete na kritiku těch řekněme netradičních zadání?
„Chápu, že když je tam třicet výzev, diváci u televizních obrazovek si řeknou, že dvacet z nich bylo dobrých a deset bylo zvláštních. To je ale absolutně v pořádku. Spousta lidí měla problémy třeba s palačinkovými ručníky. Ve finále to ale byly jen palačinky obarvené přírodními barvivy, jinak jsme na receptu neměnili vůbec nic. A udělat dvanáct palačinek za hodinu není moc práce.“
Rozhodí podobné výzvy soutěžící?
„Byl to zrovna případ palačinkových ručníků. Kdyby se na to soutěžící podívali dnes, když už od nás zpětnou vazbu dostali, bylo by to jiné. V tu chvíli oponovali, že je to strašně moc práce, a byli v obrovském stresu. Nikoho ale nenapadlo použít barový mixér nebo blender. Kdyby tam dali všechny ingredience, hmota by byla hotová za minutu. Za další minutu by ji stejnou technikou měli obarvenou a mohli vesele smažit s doutníčkem a proseccem ve skleničce. Teď to trošku zjednodušuji, ale v presu a zápalu lidi někdy místo úvah přejdou do stavu paniky. Tlačí je čas, mají na to jen hodinu. Historicky jsme ale měli výzvu i na pětačtyřicet minut. Myslím, že to bylo ve třetí řadě. Tyhle výzvy vždy byly a domnívám se, že vždy budou, protože jinak by to nebylo koukatelné.“
Jaký je největší rozdíl mezi vaším a Míšiným přístupem?
„Je moc fajn, jak to Míša popsala, že je spíš tou tradiční a konzervativní. To je strašně dobře, protože to dokáže hodnotit svým okem. Míša do soutěže vnáší vlídnost, laskavost a ženskou energii. A potom přijdu já. Mám pocit, že Česká televize ze mě svými střihy dělá trochu kata. Vždycky si říkám, když se dívám v televizi, že jsem tam řekl ještě tolik hezkého…! Nedávno na mě nicméně vybaflo pár momentů z první řady. A tam jsem byl kat! Prosím vás, teď jsem absolutní beránek proti tomu, jak jsem hodnotil na začátku v první řadě. Respektive jak jsem byl ve střižně vystříhán.“
Josef Maršálek a Adriana Mašková: Už trénují na StarDance Tour! Alžběta Čechová
Na střihu asi hodně záleží…
„Diváci vidí v jednom dílu nějakých šedesát minut ze dvou natáčecích dnů. A je dobré, když si tohle uvědomí, než něco někam napíšou. Protože televize tam dá zaprvé to, co se hodí, a zadruhé to, co se tam vejde, aby divák pochopil, co se ve stanu děje. My tam se soutěžícími sice trávíme poměrně málo času, ale dostanou relevantní zpětnou vazbu. Režisér Jan Fronc nás někdy nabádá, ať už jdeme k dalšímu soutěžícímu, zhruba v polovině natáčení čtvrté řady jsem se ovšem ohradil, že soutěžícím musím říct vše. Potřebují od nás veškeré informace, aby se mohli vylepšit. Od té doby nás potom při natáčení nechávali doříct zpětnou vazbu celou. Do závěrečného střihu si ale samozřejmě dají, co chtějí.“
Souhlasíte s tím, že jste bohém, jak vás označila Míša Landová?
„Nevím, co to znamená. Úplně nevím, jestli jsem bohém. Jsem nohama pevně na zemi.“
Myslím v pečení.
„Ale co to znamená bohém v pečení. Jestli to souvisí s tím, že nemám žádnou pevnou pracovní dobu a už nemusím chodit na osm hodin do práce?“
Jak se to promítá ve vaší tvorbě?
„Aha, tak to asi ano. Mám takovou rozvrkočenou tvorbu. Nemám věci rád příliš učesané, a Míša ano. Já je ale umím udělat. Umím udělat učesanou francouzskou cukrařinu a taky jsem ji léta dělal.“
Proč jste od ní odešel?
„Najednou v mém životě nastala jiná doba a jiná perioda. Souvisí to s různými příležitostmi. Lidé, kteří chtějí výrobky absolutně identické jeden jako druhý, je teď u mě nenajdou. Protože zkrátka žiji a tvořím v jiné době, kterou jsem si přizpůsobil tomu, jak ji vnímám. Nicméně vím, že je potřeba to i to, a jsem ten první, který když přijde do cukrárny a uvidí, že z osmi vyskládaných věnečků nebo větrníků je jeden nejmenší, řekne, že ho nechce. To je totiž přesně ten moment, kdy by všechno mělo být stejně velké. Lidi je kupují na váhu a podle velikosti, všechny mají stejnou cenu. Takže je dobré, když cukráři umí dělat stejnorodost. Potom ale, když jste v situaci, že děláte vlastní tvorbu, jste na volné noze a pánem vlastního času, klidně si špetku toho bohémství v tvorbě můžete dovolit.“
Jak vznikal rozhovor
Na rozhovor jsem dorazila do školy vaření, ve které Josef Maršálek vede své pekařské kurzy. Po úvodním pevném stisku ruky mi prozradil, že jsem první z řady novinářů, se kterými si bude ten den povídat. Museli jsme tedy přesně dodržet vymezený čas. Během něj se mi Josef Maršálek věnoval s přátelským úsměvem. Překvapilo mě, jak výřečný jeden z našich nejznámějších cukrářů je.
