Setkáváme se v kavárně jednoho pražského obchodního centra. Už když se blíží ke stolu, vidím, že se pohybuje obtížně, pomalu, je trochu nahrbený, ruce svěšené…
Pane režisére, vidím, že máte nějaké zdravotní trable, co se vám stalo?
„To je důsledek úrazu z Vánoc. Zdobil jsem stromeček starými světýlky, která mám snad ještě z dětství, a nevšiml jsem si, že řetěz s lampičkami nemá transformátor, jak je to dnes běžné, a jde natvrdo přímo do sítě. Chytil jsem dva drátky, chtěl je dát k sobě a…“
A dostal jste ránu!
„Přesně tak, byla to strašná pecka, 230 voltů mi proběhlo přes hrudník a obě ruce. Je zázrak, že jsem to vůbec přežil. Manželka tehdy přišla a ptala se, co jsem to prováděl. A já, ať vytáhne to osvětlení ze zásuvky, že jsem dostal pecku.“
Mělo to nějaké následky?
„Ze začátku jsme si mysleli, že ne. Ale pak se to začalo horšit, hlavně mě bolela ruka. Když jsem pak šel na injekci do kolena k profesorovi Davidu Jahodovi, řekl jsem mu o nehodě, která se mi stala, a že mě z toho bolí ruka. Tak mě vyšetřil a řekl, že tam naštěstí není žádná zlomenina. Výboj »jen« potrhal svaly a šlachy v ramenou. A řekl, že to dáme fyzioterapií dohromady. Tak teď chodím na cvičení…“
To jste měl kliku, že teď netrávíte čas v uměleckém nebi s Janou Brejchovou, svou někdejší kamarádkou. Kdy jste se setkali poprvé?
„Naší první společnou filmovou prací bylo psychologické drama Schůzka se stíny z roku 1982. Ale poznali jsme se už dříve, při natáčení televizního filmu Jehla. V té době už byla velmi známá herečka, přímo hvězda, zatímco já jsem byl v podstatě na začátku a nevěděl jsem, zda vůbec bude chtít jít do televize, neznali jsme se.“
Přesto jste ji oslovil?
„Poslal jsem jí scénář a čekal jsem, že to třeba odmítne. Ona mi ale zavolala, abych k ní přijel domů. Přijala tu roli s nadšením. Byla tehdy ve věku, kolem čtyřicítky, kdy už nemohla hrát jen mladé krásky. Potřebovala přejít k psychologicky zralejším ženám a ona si toho byla vědoma. Brala to jako start nové etapy, která ukáže, zda umí zahrát i takto náročné role.“
Jaká s ní byla spolupráce?
„Neuvěřitelná. Do své role se ponořila tak, že jsem se rozhodl přepsat scénář v podstatě na ni. Její postava se stala tou hlavní. V době příprav natáčení fungovala tak, jak by to dnes ani nebylo možné. Jezdila za mnou na Kladno, kde jsem bydlel, nebo jsme se scházeli u ní v Praze v Nerudovce, říkala mi připomínky ke scénáři a také mi přehrávala některé scény. To bylo i tehdy nezvyklé a dnes si to ani neumím představit, že by na něco takového byl čas. Jana za tu roli dostala cenu za nejlepší herečku na festivalu v Plovdivu.“
Předpokládám, že jste spolu vycházeli výborně, když vám šla spolupráce tak od ruky?
„Skamarádili jsme se. Mezitím samozřejmě točila i jiné filmy. Až došlo na realizaci těžkého psychologického filmu Schůzka se stíny. Bylo to náročné jak pro ni, tak pro Radka Brzobohatého, který hrál jejího partnera, který v ní instinktivně poznal ženu, kterou už v minulosti někde poznal za dramatických okolností, ale nevěděl kde. Film byl velmi úspěšný a na 27. festivalu autorského filmu San Remo 1984 jsme vyhráli hlavní cenu.“
V té době (1973-1985) byl životním partnerem Jany herec Jaromír Hanzlík, říkala vám jako kamarádovi, jak jim to klape?
„Podle toho, co mi Jana říkala, ji nutil, aby hrála divadlo. Prý se domníval, že má nad ní navrch, což mě i trochu bolelo. Přitom byla velmi slavná, točila i v zahraničí. A kdyby uměla anglicky, podle mě by se určitě prosadila i v Americe. Jaromír ji jako divadelní herečku dost srážel. A já byl v roli takového utěšitele, naslouchal jsem jí. Někdy jsme si povídali třeba celou noc. A ona u toho plakala, byla hrozně zranitelná. Byla to star, ale vnitřně to byl motýlek, křehký a zranitelný. Vždycky jsem se ji snažil utěšovat.“
Zůstalo »jen« u toho kamarádství?
(směje se) „Zůstali jsme velmi dobří kamarádi.“
Dalším vaším společným úspěchem byl Zánik samoty Berhof…
„To je asi nejslavnější ze všech mých filmů. Vyhrál v Karlových Varech a uspěl i v Cannes. Je zajímavé, že i po čtyřiceti letech za mnou nedávno přišel asi patnáctiletý kluk a zeptal se, zda jsem režisér Svoboda. A když jsem řekl, že ano, tak mi povídá: Ten Berhof byl úžasnej! Já na něho vytřeštil oči, ale samozřejmě mě to ohromně těšilo…“
Dalším filmem byl Skalpel, prosím podle románu Valji Stýblové. Autorku inspiroval skvělý neurochirurg Zdeněk Kunc, který v roce natáčení (1985) zemřel.
„Jana Brejchová hrála lékařku, manželku profesora, kterého ztělesnil Miroslav Macháček. Janina role nebyla sice dominantní, ale velmi náročná. Na natáčení byla vždy připravená tak jako málokterý jiný herec. Neměla naučený jen text, ale měla v sobě celou psychologii té postavy. Dávala do role všechno, byla do ní absolutně ponořená, na plný úvazek. I doslova, protože jak dnes herci vedle takové velké role mají ještě další závazky, třeba v divadlech či v seriálech, to ona ne.“
V roce 1989 jste s Janou Brejchovou točil naposled?
„ Ano, bohužel ten film, na jehož název si teď nevzpomínám, už neexistuje. Byl smazán!“
Jak to?
„Byl to televizní snímek, autentický příběh o člověku ve vysokých funkcích v jedné mezinárodní kulturní organizaci. A zahraniční zpravodajská služba měla záznamy o tom, proč přežil odhalení odbojové organizace za druhé světové války. Němci ji celou rozbili, a on jediný přežil. Proč? Takže německá zpravodajská služba se k němu po letech znovu vrátila a získávala ho pro spolupráci. Jana tam hrála lékařku pro vysoké funkcionáře a on z ní tahal různé rozumy. Hlavní hrdina byl pak zatčen a dostal 13 let za špionáž...“
Zemřela Jana Brejchová (†86) – největší ikona československého filmu Videohub
Proč ho zničili?
„Když v roce 1989 přišlo do televize nové vedení, film si prohlédli a nechali ho zničit! Doslova ho smazali z magnetického záznamu. Když jsem se na to ptal, řekli mi: „V tvém zájmu jsme se ve vedení rozhodli jej zničit, nebyl ideologicky správný.“
Nedivila se i Jana Brejchová?
„Samozřejmě, také se sháněla po filmu, stejně jako Radek Brzobohatý. A pak mi Jana s údivem říkala, že jej zničili. Už se s tím nedalo nic dělat, to mě moc mrzí.“
Pak už jste spolu nic nenatočili?
„Kamarádili jsme se dál, ale už nic nevzniklo. Léta běžela, a když v roce 2007 zemřel partner Jany Brejchové Jiří Zahajský, se kterým byla od roku 1992, hodně ji to sebralo, a podle mě se i dost podepsalo na její nemoci. Tehdy, to už byla poslední fáze jejího hereckého života, mi říkala, že už nechce hrát. A když, tak jen u tří režisérů – u Krejčíka, Drhy a u mě! S jiným režisérem bych nedělala, říkala tehdy. Bylo to smutné a já v té době bohužel neměl film, který bych jí nabídl…“
Kdy jste ji viděl naposled?
„Někdy po smrti Jiřího Zahajského, kdy už měla zdravotní problémy. A třeba mi zavolala: Potřebovala bych si popovídat, přišel bys ke mně? Tak jsem se sebral a vyrazil. A ona mi během půl hodiny zavolala znovu: Hele, já jsem si to rozmyslela, chci být sama. Byla nevyrovnaná. Navíc, celý život muže opouštěla, a teď ji opustil svou smrtí její Jiří. Každopádně jsem s ní protelefonoval celé hodiny, ale osobní kontakt, toho už se asi bála, moc jsem tomu nerozuměl. Ani nevím, kdy mi řekla její dcera Terezka, že ji našli v bezvědomí v bytě. Pak už se z toho nedostala a už jsme spolu nikdy nemluvili.“
Na začátku našeho rozhovoru jste vyprávěl o vážné vánoční nehodě, ve vašem životě to není první zranění, před 33 lety bylo hůř?
„Tehdy jsem byl ještě mladý (usmívá se), ale bylo hůř, když mě přepadli. Bylo to na Mikuláše roku 1992. Tehdy zazvonil u mě doma nějaký člověk v masce veselého tanečníka, že prý nese poštu. Měl v ruce nějaký lístek, tehdy jsem byl poslancem a běžně jsem i večer dostával třeba telegramy. Takže jsem nebyl překvapený. Otevřel jsem dveře a on se na mě vrhl s nožem. Sáhnul jsem rukama proti noži a sklopil ho dolů. Tak mě bodl vedle srdce a druhou ránu mi zasadil do břicha. Zachránila mě dcera. Divila se, proč jsem tak dlouho venku jen tak v košili, tak vyšla z domu a viděla mě v krvi a nade mnou chlap v masce. Je zajímavé, že já jsem nevydal žádný zvuk, nic…“
Co se dělo dál?
„Dcera útočníka chytla a odtáhla za vlasy. On se po ní ohnal nožem a řízl ji do boku. Dcera mi tak zachránila život, on by mě byl asi ubodal. Sousedka mi pak říkala, že když pro mě přijela rychlá, jeden saniťák říkal tomu druhému, že pochybuje, že mě dovezou do nemocnice živého… Přežil jsem to. Do nemocnice za mnou přišli i Václav Havel a tehdejší ministr Lom, který se opravdu zajímal, jestli to přežiju nebo ne, všichni se ke mně chovali slušně. Pachatel nebyl nikdy odhalen, ani motiv útoku.“
Nesouviselo to s tím, že jste tehdy v roce 1992 chtěl reformovat komunistickou stranu?
„Je to možné, ale nevím, každopádně pachatel byl mladý člověk, ne nějaký starý soudruh…“
Odstranění výrazu komunistická z názvu strany, ani její reformu jste neprosadil…
„Tak jsem z ní v roce 1993 vystoupil, ač jsem byl vždycky levicových názorů. Ale tohle nebyla a není žádná legitimní levice. Beru to jako svůj životní neúspěch. A pak jsem dostal co proto i jinak, dalších deset let jsem nemohl nic točit, až zase v roce 2002.“
Co říkáte názoru, že patříte k jedné z nejkontroverznějších osobností české kinematografie?
„S tím naprosto souhlasím, jsem kontroverzní člověk. Nikoho neposlouchám, řídím se výhradně sebou, tím, co chci já. Neposlouchám ani lidi, kteří to se mnou myslí dobře, natož ty druhé. K něčemu se rozhodnu a to udělám.“
Vrátíte se ke spolupráci s Českou televizí? Máte ještě nějaké umělecké plány, nebo už budete odpočívat?
(usmívá se) „Do televize už se nevrátím, a co se týče námětů, ty bych měl, ale kde sehnat nějakých 25 milionů na takový film? Mám třeba rozpracovaný námět podle výborné knihy bývalé pražské primátorky Adriany Krnáčové. Je to neuvěřitelně otevřené a upřímné čtení. To by mě lákalo natočit.“
Jak režisér opustil KSČM
Jiří Svoboda se narodil v Kladně 5. května 1945. V letech 1966 až 1971 vystudoval režii na FAMU v Praze, poté pracoval ve scenáristickém, následně režisérském oddělení Filmového studia Barrandov. Jeho prvním dlouhometrážním hraným filmem bylo Zrcadlo pro Kristýnu (1975).
Od stejného roku až do roku 1989 byl členem KSČ, poté do června 1993 předsedou KSČM, kdy ze strany vystoupil. Ve volbách roku 1990 získal poslanecký mandát. Poslancem byl zvolen i ve volbách roku 1992. Mezi jeho nejznámější filmy patří Schůzka se stíny (1982), Zánik samoty Berhof (1983), Skalpel, prosím (1985), Prokletí domu Hajnů (1988), či Sametoví vrazi (2005).
