Když se Adéla v podcastu Odvážný představuje, zní to jako životopis člověka, který si vybojoval místo ve světě: zdravotní sestra, zkušenost z intenzivní péče, několik let práce v zahraničí. Jenže pod tím je příběh, který se do životopisu nevejde. Příběh, který se dlouho nesměl vyslovit nahlas.
„Začalo to hrozně nenápadně v mých deseti letech,“ popisuje. Ne tak, že by někdo přišel a okamžitě překročil hranici. Ne. Nejdřív se kolem dítěte vybuduje systém, ve kterém hranice mizí po milimetrech. V jejich domě dostal ten systém jméno: šetření.
„Bylo řečeno, že máme málo vody a že se musíme sprchovat dohromady.“ Dětská logika to přijala jako pravidlo. „Mně nepřišlo vůbec divný, že dospělej chlap se koupe s malou holkou a šahá na ni… Teď mi to přijde až absurdní – ta dětská naivita.“
Je to moje vina?
Adéla byla „ta zlobivá“. Živá, akční, trestaná. A právě tahle nálepka, kterou slýchala doma na vesnici i v širší rodině, se později změnila ve zbraň. „Ty seš ta zlobivá a tobě to nikdo neuvěří,“ opakoval jí otčím, který měl být autoritou a ochráncem. „V tu chvíli to byla ta autorita, kterou musím poslouchat. Říkal mi, že jsem se nebránila. Takže se mi to vlastně líbilo a souhlasila jsem s tím,“ vybavuje si jednu z nejhorších vzpomínek, kdy došlo k sexuálními obtěžování, když ležela v horečkách. Nešlo jen o to, co se stalo. Šlo o to, co jí bylo vnuceno jako „pravda“ o ní samé. „Já jsem mu opravdu věřila,“ přiznává Adéla s tím, že i v posteli svému nevlastnímu otci říkala táto.
Zatímco Adéla čelila sexuálnímu zneužívání, její starší sestra podle jejího popisu zažívala fyzické a psychické násilí. Adéla si v sobě pěstovala dětskou „misi“: když bude klid, když „to vydrží“, třeba ochrání sestru. „Když ho nerozčílím… tak on nebude násilnej na ségru,“ říká. „Až zpětně jsem si uvědomila, jak silný to pro mě bylo: já to vydržím, hlavně ať je doma klid.“
Že je to jako láska?
Když bylo Adéle patnáct, docházelo k sexu pravidelně. „Po těch 15. narozeninách bylo pro mě normální, že prostě v noci přišel a byl sex. Já už jsem si myslela, že to je jako láska, že takhle vypadá normální vztah,“ popisuje Adéla a dodává: „Když ale v něčem opravdu žijete léta a procházíte takovou manipulací, kdy vám je vysvětlováno, že takhle to je normální, tak jste o tom přesvědčeni.“
Zlom přišel v čase, kdy už Adéla dospívala. „Uvědomila jsem si, že tohle není život, který chci.“ Když řekla „ne“, přišla vlna násilí. A ona zvolila cestu, která se může zdát nepochopitelná, ale oběti ji volí často: neřešit to přes policii. „Bála jsem se sekundární viktimizace… nechtěla jsem tomu vystavit ostatní,“ vysvětluje. „Říkala jsem si: já to zvládnu, hlavně abych neublížila ostatním.“
Nejtěžší otázka v podobných svědectvích bývá jednoduchá: kde byli dospělí? Adéla o matce mluví opatrně. „Ona říkala, že to spoustu let nevěděla… pro mě to bylo zarážející.“
Svou situaci později Adéla řešila útěkem za prací do zahraničí. „Do Saudské Arábie jsem utekla,“ říká naplno. „Byl to novej svěží start.“ Jenže minulost se nepřestěhuje do jiné země. Jen na chvíli ztichne.
Po návratu začala navštěvovat psychoterapie. „Na začátku jsem jenom brečela,“ říká. „Čím víc jsem otvírala ty rány, tím mi to přišlo horší.“ Mluví i o temných propadech a myšlenkách, že nechce žít. Nakonec přišla pomoc i od psychiatra a medikace. „Teď si přijdu stabilní.“
Nejsilnější posun přitom popisuje jednoduše: návrat k emocím. „Když potlačíte negativní emoce, přestanete cejtit i ty pozitivní,“ říká. „Díky terapii jsem začla cejtit něco.“ A zároveň upozorňuje, že když se roky mlčí, všechno se pak dere ven jako tlak z uzavřeného hrnce: „Byly to výbuchy emocí….“
Otčím žije „normálně“
Její nevlastní otec dnes podle jejích slov žije dál „normálně“. Má novou rodinu, děti. Adéla neříká, že chce pomstu. Říká, že chce, aby se to nedělo. „Nepotřebuju od něj nic… jde mi o to, aby se to nedělo.“ A pak přidá vzkaz, který míří k těm, kdo mají tendenci soudit z bezpečné vzdálenosti: „Nikdy nevidíte za ty zavřený dveře… potřebujeme víc laskavosti jeden k druhému.“
Adéla své svědectví vydala poprvé veřejně. Ne proto, aby „otevírala staré rány“, jak sama říká. Ale aby se v tom stínu, kde se podobné věci dějí, někdo další necítil sám. „Kdyby to mělo pomoct jednomu člověku, tak to má smysl.“
Máte trápení?
Pokud se vás téma dotýká nebo máte podezření, že se děje něco podobného ve vašem okolí, vyhledejte pomoc. V Česku můžete volat zdarma a anonymně například Linku bezpečí (116 111) nebo linku Bílého kruhu bezpečí (116 006). V akutním ohrožení volejte 112.
Je český rozhovorový podcast zaměřený na osobní rozvoj, psychologii a odvahu dělat důležitá životní rozhodnutí. Přináší otevřené rozhovory s lidmi, kteří sdílejí své zkušenosti s překonáváním překážek, podnikáním, vztahy nebo životními změnami. Typický je osobní a autentický styl, často s hlubšími tématy a silnými životními příběhy. Cílem podcastu je inspirovat posluchače k větší odvaze, sebereflexi a vědomému životu.
„Věříme, že odvaha sdílet pravdu může prolamovat ticho, vytvářet mosty mezi lidmi a zachraňovat životy,“ říká zakladatel projektu Tomáš Paprštein, který v mládí sám zažil sexuální zneužívání.
Prostor X: Rozhovor s Tomášem Papršteinem Videohub
