Pohřeb veterána Masopusta (†101): Špičky armády, metály i dojemná slova kamarádky
Bojoval u Dukly, zapojil se do Slovenského národního povstání a dožil se neuvěřitelných 101 let. Dnes se s Miloslavem Masopustem, jedním z posledních druhoválečných hrdinů, loučila zaplněná chrámová loď Vojenského kostela na Hradčanech. Masopust patřil k nejstarší generaci přímých účastníků bojů. Podle jeho blízké kamarádky a praneteře parašutisty Jana Kubiše Dagmar Raupachové byl Masopust mimořádně lidský a gentleman tělem i duší.
V lavicích seděli nejen blízcí, ale i ti, kteří Masopusta považovali za symbol. Dorazil pražský primátor Bohuslav Svoboda (81, ODS), senátoři Pavel Fischer (60) a Tomáš Czernin (63, TOP 09), arcibiskup Jan Graubner (77), náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka (50), exministryně obrany Jana Černochová (52, ODS), slovenský velvyslanec Martin Muránsky (59) i historik Eduard Stehlík (60).
Kostel doslova zaplnily uniformy - desítky vojáků přišly naposledy zasalutovat jednomu ze svých vzorů.
U oltáře stála rakev obklopená květinami. Na ní vojenský čepec a vyznamenání, mezi nimi i Řád bílého lva, který hrdinovi v roce 2022 udělil tehdejší prezident Miloš Zeman (81), a který se v odrazech světla třpytil skoro oslnivě. Zazněly fanfáry, česká hymna i slavná Amazing Grace v podání skotských dudů.
Když čestná stráž po závěrečných skladbách vyzvedla rakev a průvod vyšel před kostel, jako by se nebe přidalo. Začalo hustě sněžit. Průvod vedl voják s Řádem bílého lva, za ním další člen čestné stráže nesl generálovu čepici a poté následovala rakev, rodina a smuteční hosté.
Tři salvy z pušek, fanfára a poslední salutování od celého nádvoří. Sníh tiše padal, zatímco se smuteční hosté loučili s mužem, který svobodu celý život splácel.
Psal dějiny v blátě
Ačkoliv se nemohl zúčastnit, vzkaz rodině zaslal i prezident Petr Pavel (64), který za něj přečetl náčelník Vojenské kanceláře prezidenta Radek Hasala (57). Připomněl, že Masopust patřil ke generaci, která se musela rozhodovat v extrémních chvílích a nést za to celoživotní odpovědnost.
Vyzdvihl jeho odvahu, službu armádě i to, že svobodu chápal jako dluh, ne jako samozřejmost. „Jeho jméno zůstane symbolem cti, hrdinství a skutečného vlastenectví,“ zaznělo v sále.
Ještě emotivnější byl projev generála Řehky, který zdůraznil, že pro Masopusta nebyly Dukla či Slovensko pojmy z učebnic.
„Tam se poprvé podíval smrti do očí. Nebyl jen pamětníkem dějin, ale jedním z těch, kteří je psali vlastníma rukama v blátě a pod palbou. V devatenácti se neschoval - oblékl uniformu a šel bojovat za svobodu země, kterou tehdy znal spíš z map než z reality,“ prohlásil Řehka.
Bojoval u Dukly i na Slovensku
Masopust se narodil 26. září 1924 a za války působil na východní frontě. Jako volyňský Čech vstoupil v březnu 1944 do řad 1. československé samostatné brigády v Sovětském svazu. Už o několik měsíců později se zapojil do jedněch z nejtěžších bojů československých jednotek během karpatsko-dukelské operace.
Na začátku září 1944 bojoval v Dukelském průsmyku a následně se zúčastnil také Slovenského národního povstání, kde působil jako velitel zásobovací baterie. Podle armády se po celou dobu vyznačoval statečností, odpovědností a silným vlasteneckým postojem, který formoval celý jeho další život.
V armádě zůstal i po válce. Zastával řadu velitelských funkcí u dělostřelectva a později také u raketového vojska. Z aktivní služby byl uvolněn v prosinci 1980 v hodnosti plukovníka, jeho profesní dráha však tímto okamžikem neskončila.
Za mimořádné zásluhy byl opakovaně povyšován, naposledy v roce 2022, kdy získal hodnost generálporučíka ve výslužbě. V letech 2002 až 2004 působil jako místopředseda Československé obce legionářské a i v pokročilém věku se aktivně podílel na uchovávání historické paměti a předávání zkušeností mladším generacím.
Za svou službu vlasti obdržel řadu vyznamenání, mimo jiné Československý válečný kříž 1939 a Řád bílého lva, který mu v roce 2020 udělil tehdejší prezident Miloš Zeman. Odchází tak jeden z posledních přímých svědků a aktérů největšího konfliktu moderních dějin.
Raupachová: Vystihovala ho lidskost
„Je smutné, že už tu pan generál Masopust není,“ říká Raupachová, která měla možnost se s ním blíže seznámit. Uvedla, že jej měla moc ráda.
„Je to už hodně let, co jsme se poznali. Bylo to na jedné recepci, kdy jsem mu byla představená nejenom jako advokátka, ale také jako pokrevní příbuzná parašutisty Jana Kubiše. Měla jsem tenkrát pocit, že "advokátka" ho nechává zcela v klidu, ale při dodatku, že jsem příbuzná Jan Kubiše, se mu rozzářily oči. A to byl ten okamžik, domnívám se, kdy začalo naše přátelství,“ zavzpomínala pro Blesk, jak se seznámili.
Podle ní to způsobila i lidskost, která k němu patřila. „A ráda bych věřila, že i on ji objevil u mě. Nevím, už kolik je to let, ale ten okamžik vidím před očima a nezapomenu ho. V ten moment zareagovala nějaká lidská chemie. A od té doby se traduje naše přátelství,“ popsala.
Viděla ho především jako člověka, který jí byl blízký. „Ani nedokážu říct, čím. Možná bych to shrnula do mnou už zmíněného termínu lidskost a to v tom nejširším slova smyslu. Já osobně takovou vlastnost velmi oceňuji, právě proto, že mám občas pocit, že se nám z toho veřejného prostoru vytrácí. Je třeba ji chránit a vážit si jí,“ konstatovala Raupachová.
Vždy jí podle jejích slov vítal s otevřenou náručí a nikdy nezapomněl náznakem políbit ruku. „Byl vždy vzpřímený, i to definovalo jeho charakter. Naposledy jsem se s panem generálem viděla v listopadu, to ale nebyl již zcela zdráv, ale náruč doširoka otevřenou pro mě opět měl. Dojímá mě to. Děkuji, Mílo,“ vzkázala advokátka.
Přidala i osobní vzpomínku, kdy se s Masopustem setkala při slavnostním nástupu na Vítkově. „V první řadě seděli veteráni z 2. sv. války a mezi nimi samozřejmě i generál Masopust. Právě jsem přicházela, generál Masopust mě vítal - opět s otevřenou náručí - a svým typickým gestem, abych se posadila na jeho místo,“ líčí Raupachová, která jej ale vzhledem k jeho vysokému věku chtěla nechat sedět. A přemýšlela, jak ho ohleduplně odmítnout, aby se jej nedotkla.
„A tak mě v ten krátký okamžik nenapadlo nic jiného, než argument, že raději postojím, neboť jsem jela autem a musím si protáhnout nohy. A protože jsem to považovala z mé strany za natolik trapnou výmluvu, tak na to asi hned tak nezapomenu. Ani nevím, zda to tehdy pan generál Masopust prohlédl či nikoliv. A tak se ptám tam nahoru: Mílo, ano nebo ne?“ zamyslela se a podotkla, že to tentokrát myslela dobře.
Borec!!!! Čest jeho památce 🫶