A vezměme to doslova. Dubeč, dnes městská část, patří formálně mezi ty nejmladší „komponenty“, z nichž se dnes skládá hlavní město. Připojena byla až v roce 1974 v rámci „nejradikálnějšího řešení územního problému od vzniku Velké Prahy,“ píše historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy. Spolu s Dubčí se připojily také Uhříněves, Nedvězí, Benice – nebo když se podíváme na opačné konce města, tak i třeba Radotín, Slivenec, Přední Kopanina nebo Březiněves.
Nejmladší z nejstarších
Vzato čistě z chronologického hlediska ovšem „Dubeč patří k nejstarší vrstvě vesnického osídlení, vzniklé v blízkém okolí hlavního města království,“ podotýká kastelolog Jiří Úlovec ve svém příspěvku Historie a stavební podoba tvrzí v Dubči (Praha 10), jenž je obsažen v Pražském sborníku historickém XXIX. Podle vůbec první dochované písemné zprávě o Dubči se zde obyvatelé ponejprve usadili už v 11. století.
„Tehdejší český král Vratislav (vůbec prvním českým králem byl v letech 1085 až 1092 – pozn. red.) touto listinou potvrdil založení kolegiátního kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, kterému dal do majetku mj. z pozemků zvaných Dubeč dvě popluží se dvěma poddanými,“ líčí Úlovec k listině z roku 1088, která sice je pozdějším falzem, dle jeho mínění avšak s hodnověrným obsahem.
Sídlo mocného rodu
Později ve vrcholném středověku, kdy se na Pražském hradě utrůnil Jan Lucemburský, patřila Dubeč spolu se sousední Litožnicí mezi důležitá mocenská střediska. Nalézaly se zde pastviny, lesy a rybníky, Dubčí nadto protékají poslední kilometry Říčanského potoka, než se vlije do Rokytky. Výhodná lokalita a četné zdroje obživy nejspíše ponoukaly bohatého staroměstského měšťana Meinlina, aby z Dubče učinil své rodové sídlo, a zároveň tím zavdal ke vzniku vlastního rodu, který se od té doby psal „z Dubče“.
Rod Dubeckých z Dubče platil za významné středočeské rody ve středověku. Kupříkladu Meinlinův syn „Johánek z Dubče přikoupil v r. 1404 přikoupil Průhonice a v r. 1407 získal Vinoř,“ uvádí kolektiv historiků v knize Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Přimhouřeným zrakem lze říci, že rod během husitských válek kontroloval východ Prahy, ačkoliv měl i državy jinde.
„V r. 1408 držel Jan kromě jiného majetku zřejmě také Jeneč,“ zmiňuje Úlovec obec kousíček od východních hranic Prahy. Později mezi své državy Dubečtí z Dubče počítali ještě „Litožnici, vesnice Krchleby a Netluky, poplužní dvory v Čestlicích, Holi, Měcholupech a Újezdci,“ píší historikové. Janův syn Matěj byl nadto velkým příznivcem Jiřího z Poděbrad a podporoval jeho mocenský vzestup a samosebou i korunovaci na krále.
Městečko s tvrzí
„Hvězdná“ éra Dubče každopádně nastala se soumrakem kdysi tolik silného rodu. Poslední mužský příslušník – Jan III. Dubecký z Dubče dosáhl toho, že mu „panovník Vladislav II. (Vladislav Jagelonský vládl v letech 1471–1516 – pozn. red.) potvrdil vysazení vsi Dubče za městečko,“ uvádí kastelolog. Šlo o úctyhodný diplomatický výkon, jelikož význam a prestiž Dubče tímto královským rozhodnutím vzrostla.
Z též doby, tedy z počátku 16. století pochází vůbec první psané zkazky o tvrzi v Dubči, byť zde existovalo panské sídlo „snad v době kolem poloviny 14. stol.,“ konstatuje Úlovec s tím, že už dříve zde stávala starší tvrz, o níž se pramálo ví. Oním rukou psaným dokumentem byla závěť, kterou umírající vladyka odkázal své jediné dceři a jejímu manželovi celé rodové jmění. Nevyjímaje ani tvrz. A jak lze z předešle řečeného vyvodit, smrtí Jana III. z Dubče v roce 1508 vymřel rod po meči. Dubecké panství tak přešlo do rukou Žofie, jediné dcery zesnulého vladyky, a jejího manžela Zikmunda Zapského ze Zap – příslušníka dalšího z mocných rodů. Že jste tento přídomek už někde slyšeli?
Vražda soka v lásce
Není to vyloučeno, neboť díky jednomu ze Zikmundových potomků – Adama Zapského ze Zap, vzniklo podle legendy děs nahánějící pojmenování Hrdlořez. Na tamní vinici si mladý rytíř počíhal na Jana Daniela Kapra z Kaprštejna, s jehož manželkou měl poměr.
„Když se s vinicí chtěl pochlubit své rozmařilé a záletné ženě, stálo ho to u »hrdlořezské studánky« život, jak je zaznamenáno v soudobých soudních dokladech,“ uvádí dlouholetý archivář Prahy 9 Miroslav Kuranda v knize Městská část Praha 9 – Hrdlořez. Nebyly to jediné pohnutky, které mladého rytíře k činu vedly. Ale nazpět k Dubči – na Kapra z Kaprštejna, stejně tak i na Zapského ze Zap, ještě řeč přijde později.
Reprezentativní renesanční tvrz
Pod pojmem tvrz si mnozí představí obrannou hlásku, snad věž či miniaturní bytelnou pevnůstku. Ledasco tomu nasvědčuje i v případě Dubče. „V půdorysu měl areál nového sídla přibližně čtvercový tvar o rozměrech asi 30 x 30 metrů. Původně ho obklopoval ze všech stran vodní příkop s vyzděnou vnitřní, na východní straně prokazatelně i vnější stěnou,“ líčí Úlovec. V tomto ohledu znamenitě posloužil právě Říčanský potok, který de facto tvořil jižní příkop. Místy byl po obvodu tvrze dokonce až 10 metrů široký, přes 2 metry hluboký.
Když byla Dubeč v držení rodu Zapských ze Zap, došlo k přestavbě tvrze na její moderní renesanční podobu. „Panské sídlo tehdy získalo zřejmě pravidelnou čtyřkřídlou podobu se středním nádvořím, navazující snad na starší dispozici. Minimálně vnější stěny křídel dostaly obvyklou výzdobu této doby, sestávající z psaníčkového sgrafita,“ líčí Úlovec. „O způsobu zástavby vnitřního areálu tvrze nevíme prakticky nic. Těžko říci, jakou zástavbou bylo toto pravidelné založení opatřeno,“ uvádí Úlovec. Podle jeho mínění se do tvrze vcházelo ze západu „po padacím můstku přes vodní příkop,“ přičemž obytná neboli hlavní budova byla situovaná zhruba naproti vstupu, u východní zdi.
„Nelze vyloučit výstavbu velmi reprezentativní tvrze, a tím i existenci více obytných staveb,“ píše záhy s tím, že se dubečská tvrz v 16. století právě přestavbou na renesanční honosnou tvrz, „zařadila do skupiny výstavnějších vesnických panských sídel příslušníků nižší šlechty. Byla zcela jistě jedinou výstavnější budovou v širokém okolí.“ U tohoto tvrzení nelze nezmínit blízkost Kolodějí, kde se dnes nachází skvostný zámek s bujarým zámeckým areálem. V době, o níž je nyní řeč, se o výstavbě, respektive přestavbě tamního hradu na zámek, teprve uvažovalo – byť proběhla rovněž v 16. století.
Když rokuje (budoucí) císař
Proto, když měli v roce 1608 dojít ke smíru dvou znesvářených habsburských bratří Rudolfa II. a Matyáše, za místo setkání východně od (tehdejší) Prahy si měli zvolit právě ono „reprezentativní panské bydlo“ v Dubči. Pro Rudolfa, kterého tou dobou sužovaly mnohé zdravotní strasti, a jehož vláda se chýlila ke konci, se jednalo o nesnadné časy. Jeho iniciativní bratr Matyáš se chápal příležitostí, aby Rudolfa z čela jednoho z nejmocnějších panovnických rodů vystrnadil.
Což se mu později skutečně podařilo. Nicméně v roce 1608, kdy ještě spor mezi sourozenci hořel silným ohněm, museli dojít k nějakému smířlivému řešení. A jelikož Matyáš se svou delegací a vojskem přitáhl ku Praze od východu, „v červnu 1608 mohla dubecká tvrz ve svých zdech skutečně hostit arciknížete Matyáše a účastníky mírových jednání,“ uvádí Úlovec. „Za své hlavní sídlo si Matyáš vybral právě Dubeč,“ dodává. Jeho vojsko pak mělo tábořit v místech dnes již zaniklé Lítožnice, která se nacházela severně od Dubče.
Mezi těmi, kteří hájili Rudolfova práva, byli prominentní čeští šlechtici – najmě Karel starší ze Žerotína, Václav Budovec z Budova, Mikuláš Dačický z Heslova, Jáchym Ondřej Šlik a další. Několikadenní jednání přineslo výsledek v podobě částečného urovnání sporu. Rudolf se se svým bratrem „podělil“ o moc. Ponechal si vládu nad Svatou říší římskou i nad Čechy, otěže nad zbytkem rodových držav převzal Matyáš. Jenž se později, ještě za Rudolfova života, stal českým králem, později i římskoněmeckým císařem.
Se soumrakem přišla tma
To byly nejvýznamnější dějinné události, které se v tvrzi v Dubči stihly za dobu její existence odehrát. Prakticky v „předvečer“ jejího zániku. Po smrti Rudolfa a Matyáše usedl na český trůn Ferdinand II. Štýrský, proti kterému česká šlechta protestovala. Tehdejší majitel dubečského panství Adam Zapský ze Zap „finančně podporoval akce stavů, zúčastnil se tažení do Rakous a veřejně kritizoval císaře a nejvyšší zemské úředníky,“ stojí v knize Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Po povstání, za kterým učinila krvavou tečku bitva na Bílé hoře, následovalo zúčtování s odbojnými šlechtici a jejich podporovateli. Mezi těmi, kteří byli na ráně, byl i mladý šlechtic původem z Dubče.
Po porážce „byl odsouzen ke ztrátě jedné třetiny jmění,“ píše Úlovec. Dle praktik standardních v té době se nejednalo o nic tak hrozného. Mnozí šlechtici byli postiženi daleko hůře – některým byl zabaven majetek celý, jiní museli emigrovat, další skončili na popravišti. Adam měl možnost se ze svých prohřešků vyplatit, díky rodovým državám, které před třicetiletou válkou prosperovaly, na to prostředky pravděpodobně měl.
„Stalo se však něco jiného,“ napovídá Úlovec. Do hry totiž vstoupil Jan Daniel Kapr z Kaprštejna – vzpomínáte na toho zavražděného šlechtice v Hrdlořezích? Tak právě on „se dohodl s představiteli komory, a dali mu povolení uvázat se právě v majetek potrestaného Adama Zapského, pochopitelně bez vědomí původního majitele.“ Jinými slovy, s posvěcením „nových“ úřadů se Kapr z Kaprštejna zmocnil městečka Dubeč, nedalekých Běchovic, následně i Kyjí.
Nejmladší příslušník Zapského rodu se několik let marně domáhal spravedlnosti. Adresoval listy nejmocnějším mužům v zemi, dokonce se snažil shromáždit jmění, aby mohl svůj neprávem zabavený majetek vykoupit. Vše nadarmo. Až na jednu maličkost. „Při některých jednáních se seznámil s hezkou manželkou pana Jana Daniela Kapra, podstatně mladší, než byl její muž. Nebylo to seznámení právě nejšťastnější, protože oba mladí lidé se do sebe zamilovali.“
Jestliže se říká, že pro lásku někdo ztratí hlavu, byl to Adam Zapský ze Zap. Jednak kvůli milostným pletkám, i kvůli několikaletému příkoří od Kapra z Kaprštejna, počíhal si na něj v Hrdlořezích, kde jej usmrtil. Na zločin se ale přišlo, i na pohnutky, které k němu vedly. Kaprova manželka „byla metlami mrskána, naposledy sťata. Též i ten Zapský sťat,“ cituje Úlovec z pamětí Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic. Rok 1626 budiž tedy rokem, kdy dubečská větev rodu Zapských ze Zap vymřela po meči, sic Adam byl jejím posledním příslušníkem, který po sobě nezanechal dědice.
Nemusí nás proto trápit otázka, zda by vůbec měl co dědit. Rodové državy na východě Prahy – „tvrz Dubeč s poplužním dvořem a zdejší městečko, vesnici Běchovice a Měcholupy, dále pustou tvrz Kyje s poplužním dvorem a vesnice Hostavice a Kyje císař r. 1623 prodal Karlovi knížeti z Lichtenštejna a ten je natrvalo připojil k Uhříněvsi,“ píše kolektiv historiků. Z Dubče se rázem stalo druhořadé sídlo, jehož význam výrazně poklesl. Se zánikem rodu Zapských souvisel „rovněž konec rezidenční funkce místní tvrze,“ doplňuje Úlovec.
Neúprosné soukolí času
Z ní se do dnešních dnů se tvrze dochovaly opravdu jen zbytky. Už v 19. století se uvádělo, že „zříceniny byly tak poničeny lámáním kamene, že na tvrzišti se nacházely jen kopečky se zbytky zdiva a prohlubně, z čehož již tehdy nešlo usoudit ani na starou podobu vnitřní zástavby tvrze,“ uvádí kastelolog. Z tvrze zbyly jen fragmenty zdí, na některých je možno ještě dnes rozeznat sgrafity. Místy i vodní příkop. Dochoval se barokní špejchar. Dnes „ex-tvrziště“ nicméně nadále žije rušným životem – zdejší radnice v prostorách tvrze zřídila veřejné ohniště, co by kamenem dohodil také amfiteátr.
Víte, že…
… v Dubči se původně nacházely tvrze dvě? Směrem na jihozápad od 14. století stávala tvrz Dubeček. Hledali bychom ji u Lipového náměstí v blízkosti gotického kostela sv. Petra. Také tu nicméně čekal podobný osud, jako její „slavnější“ a větší „sestru“. „Tvrz v Dubečku, která je v dochovaných zápisech desk zemských z r. 1508 a 1542 zmíněna jako pustá, patřila od r. 1508 k dubečskému panství,“ píší historikové. Na rozdíl od Dubče se ale z Dubečku nedochovalo prakticky ani ono pověstné „ň“.
