Ze všech můžeme jmenovat například Tři chlapi v chalupě, Inženýrská odysea, Synové a dcery Jakuba skláře, Byli jednou dva písaři, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Malý pitaval z velkého města, Okres na severu, Žena za pultem a samozřejmě nejúspěšnější Nemocnice na kraji města. Jeho seriály sledovaly miliony lidí a díky tomu se z herců, kteří v nich hráli, stávaly hvězdy. A naopak herci fiktivním postavám vdechovali život, který prosakoval do reality.
„Kdyby blbost nadnášela, tak vy byste se tady vznášela jako holubička,“ rozčiluje se Miloš Kopecký (†74) ve své nejslavnější roli doktora Štrosmajera. Ten se díky Kopeckému stal nejpopulárnější postavou v seriálu Nemocnice na kraji města, který sledovalo pravidelně 2 000 000 lidí. „Hrát v tomto pořadu si všichni pochvalovali. Já obzvlášť,“ vzpomíná Kopecký ve své biografii »Já«. Při vysílání seriálu mu diváci posílali tisíce dopisů, jeho popularita i sláva rostly. Ale přesto byl Kopecký z postavy nešťastný.
„Ve své kariéře jsem hrál lepší role a byl v nich lepší než ve Štrosmajerovi, ale ty upadly v zapomnění,“ smutnil. Svým způsobem byl naštvaný na Jaroslava Dietla, že tu opravdovou slávu zažil až díky němu. Možná i proto mezi nimi panoval zvláštní vztah. Když se ti dva setkali, každý z nich se změnil. „Vztah pana Kopeckého a mého muže byl z nepochopitelných mně důvodů plachý,“ vzpomíná Magdaléna Dietlová (80) a dodává: „Když přišel Miloš Kopecký občas za Jaroslavem k nám domů, zdálo se mi, že to není ten Miloš Kopecký, kterého znám z nejrůznějších setkání. Jako by mezi ním a Jaroslavem byla jakási bariéra. Miloš se vyjadřoval prkenně, koženě a plachost padla i na Jaroslava.“ Přesto právě za tisíce dopisů vděčí Kopecký scenáristickému umu Jaroslava Dietla.
Některé byly v obálce s adresou MUDr. Štrosmajer, Praha. Přicházela i psaní z Německa, Polska či Finska. U těch ve finštině s několika desítkami podpisů byl připojen překlad české učitelky. Psala, že vzhledem k tomu, že lidé ve Skandinávii nedávají průchod svým emocím, je sama velmi překvapena nadšenou reakcí tamních televizních diváků. Po odvysílání seriálu se rozčilovali, že Kopecký není zasloužilým umělcem.
Nemocnice na kraji města. Jedna z nejslavnějších televizních smrtí a ocenění kultovního seriálu v zahraničí Videohub
Jaroslavu Dietlovi se v postavě Štrosmajera podařilo vybudovat dokonalou figuru fachmana s tajemstvím. Takový český Colombo, protože ani v jednom z dílů se neobjeví jeho manželka. A samozřejmě, Dietl, jenž ctil zásady dobrého dramatu, věděl, že zamiluje-li se divák do figury, je třeba mu ji vzít. Výjev umírajícího doktora Štrosmajera, který s hadičkami v nose z posledních sil dává rozhřešení nepoddajnému mladému chirurgovi, se jednou provždy uložil do paměti všem dojatým divákům. Když natáčení skončilo, byli všichni smutní. Dietl dokázal probudit nejen dojetí, ale i vztek.
„Pamatuji si, že Jaroslav nadšeně souhlasil, když režisér Dudek do role žárlivé a vypočítavé Blažejovy ženy navrhl Hanu Maciuchovou (†75),“ vzpomíná Magdalena Dietlová a pokračuje: „Byl si jist, že ji zahraje tak, že takovou ženu opustit je sice hřích, ale odpustitelný.“ Hana Maciuchová roli s gustem ztvárnila a později na ni vzpomínala: „Bylo pro mě tak zajímavé ji hrát, dostávala jsem i velmi vyhrocené reakce od diváků. Někdo mně například napsal: Seberte své děti, kufr a odejděte od toho ku***níka. Jiní mi psali: Jak můžeš komplikovat život takovému úžasnému lékaři... Vypadni!“ Důvodem těchto extrémních reakcí byla hlavně milenka doktora Blažeje, kterého hrál Josef Abrhám.
Přesto, že se Nemocnice natočila v době hluboké totality, našla si cestu i za hranice. V polovině 80. let měla v Německu sledovanost 40 %, což byl na tehdejší dobu absolutní rekord srovnatelný jenom se špičkovými sportovními přenosy. Vysílala se i ve Finsku a v Americe seriál promítali na ambasádě lidem, kteří chtěli jet pracovat do Československa.
Žena za pultem, skláři i písaři
Podobně Jaroslav Dietl zpopularizoval profesi prodavačky, když napsal Ženu za pultem. Hlavní roli vytvořila Jiřina Švorcová (†83), ale její kolegyni hrála Dietlova oblíbenkyně, tehdy dvaatřicetiletá Hana Maciuchová, která zde ztvárnila prodavačku se jménem Lahůdková Olinka. Byla jednou z nejoblíbenějších postav.
„Hrála jsem figuru, která byla lehce střelená,“ hodnotila svoji roli herečka. Možná právě proto se stala idolem mnoha mužů, kteří s ní nechtěli jít jenom na kávu, ale toužili s ní vytvořit opravdu pevný vztah. Po uvedení seriálu přišlo Haně Maciuchové 41 nabídek k sňatku. Nevyužila ani jednu, vdala se ovšem v jedenácté epizodě seriálu. Vila, kde se natáčela svatba, se nachází v Klánovicích. Některé repliky si mohli herci i vymýšlet. Jaroslav Dietl nechtěl psát milostné dialogy, a proto nechal herce, aby si věty milostného tokání připravili sami.
Improvizovat nechal také Jiřího Sováka (†79) a Miroslava Horníčka (†84), když pro ně napsal seriál Byli jednou dva písaři. Zjistil, že bude lepší, když jim napíše pouze nějakou kostru, které se budou držet, a to, jak to přesně ztvární, už záleželo na nich. Díky tomu má seriál neopakovatelné kouzlo.
Dietl si uměl poradit i se zakázkami, které mu nebyly po chuti. Když mu řekli, aby udělal seriál o dělnické třídě, napadlo ho, že by mohl vytvořit rodinnou ságu. Napsal si tedy seznam řemesel a nakonec s režisérem Jaroslavem Dudkem (†68) vybrali sklářství. Následně se sešel se skláři, dlouho si s nimi povídal a vznikl seriál Synové a dcery Jakuba skláře.
K seriálu z nemocničního prostředí ho zase inspirovala skutečnost, že byl hospitalizovaný. Jako jeden z prvních podstoupil operaci kyčelního kloubu, tzv. totální endoprotézu. Právě tehdy, v mostecké nemocnici, ho napadlo napsat scénář o špičkových ortopedech. Zřejmě si pokládal otázku, jaké asi žijí životy? A my si můžeme položit otázku. Jaký žil život Jaroslav Dietl?
200 rohlíků
Nejvíce o tom ví jeho manželka Magdaléna, která s ním strávila dvanáct let. Poznali se v ostravském televizním studiu, když moderovala jeho pořad. On byl ženatý, ona vdaná a měla dvě děti. Oba se rozvedli a v roce 1974 se vzali. Přestěhovali se do Prahy a spolu měli syna Janíka a dceru Andulku. Dietlová život s ním popisuje takto: „Ráno jsem vypravila děti, on je vezl do školy a po cestě nakoupil dvě stě rohlíků a mlíko na svačinu.“ Kupoval je pro celou školu. Když se vrátil, napsal svých každodenních patnáct stránek. Psal denně. Svátky, neděle, prázdniny. Říkával: „Kdo píše, píše...“
Odpoledne se scházel s dramaturgy, a když mu do toho, co napsal, začali sahat ideologové, zuřil. Aby se odreagoval, chodil večer do divadla, na mariáš s kamarády, nebo si čistil hlavu tenisem. Ten se mu stal osudným. Jednou ho hrál se svými dětmi. Uprostřed utkání upadl a už nevstal. Jeho třetí infarkt. Přivolaný lékař před celou rodinou necitlivě zavolal rovnou pohřební vůz. Je paradox, že zrovna Jaroslava Dietla nenechal odvézt do nemocnice.
