Martin s láskou vzpomíná na trýzněnou Nelu (†31): Křehký snímek posledního stisku ruky
Veřejnost zná jméno Nely Moravcové (†31) především v souvislosti s jejím napadením sadistickým útočníkem, které zázrakem přežila a jejímu následnému skoku z pátého podlaží, po kterém zůstala od pasu dolů ochrnutá. A také kvůli jejímu nápadnému vzhledu díky tetování na rukou a hrudníku od výtvarníka Lukáše Musila známého i jako Musa. Muzikant a její blízký přítel Martin Slavický pro Blesk.cz popsal, jaká byla v soukromí, jak se s ní naposledy loučil v nemocnici i jak ji na památku naposledy vyfotil.
Jak jste se s Nelou seznámil?
Nelin příběh jsem částečně znal z tisku a ze sbírky na Doniu, na kterou jsem také přispěl. Velmi jsem s ní tenkrát soucítil. Našel jsem ji na Facebooku, začali jsme si psát. Několik týdnů se mnou přes chat sdílela své radosti a starosti všedních dnů. Poté jsem se rozhodl objednat si od ní obraz a byl jsem ochoten jí za něj slušně zaplatit. Přišlo mi totiž, že výdělek tohoto typu je lepší forma pomoci, než dar, už kvůli lidskému sebevědomí. Pozvala mne pak k sobě, že u kávy probereme podrobnosti obrazu.
A tak jste se skamarádili?
Ano. Nebyla to nakonec jen krátká formální návštěva. Ten den bylo hezké počasí a Nela mne požádala, zda bych ji nevzal na chvíli ven. Poprvé jsem tehdy zjistil, jak je náročné obout boty na úplně bezvládné nohy, a poprvé jsem se učil manipulovat s invalidním vozíkem. Po návratu z procházky jsme si s Nelou dlouho povídali a bylo nám spolu dobře.
Ukazovala mi, na čem zrovna pracuje – měla rozpracovaný film „Do You Know Me“ zaměřený na toleranci k lidské jinakosti. Odpoledne mne pak Nela vyfotografovala. I s mým kloboukem. A od té doby byla vždycky ráda, když jsem ho nosil. Začal jsem ji navštěvovat častěji, byl to začátek našeho krásného kamarádství.
Jaká byla Nela uvnitř?
Čím jsem Nelu víc poznával, začal jsem si všímat, že invalidita není její jediný handicap. Nelin život provázel boj s anorexií a vzpomínky na prožitá traumata. Po napadení se jí zahojily všechny zpřerážené kosti v obličeji, řezné rány nožem i zlomená jazylka, kvůli které se málem udusila, co však se nikdy nezhojilo, byly rány na Nelině psychice. Často mívala úzkosti a prožívala pocity beznaděje. Zároveň ale měla ohromnou vůli pokaždé sesbírat znova všechny své síly a žít zas naplno – až jsem se divil, kde tu sílu pořád bere, kde vůbec najde každý den v tom svém zničeném slaboučkém těle takové odhodlání vylézt z té postele a začít pracovat.
Vím o ní, že ráda a dobře fotila a malovala…
Potřebovala práci ke svému životu. Nechtěla jen bezmocně ležet, chtěla tvořit, fotografovat, střihat filmy, malovat, plánovat projekty. Svůj jednoduše zařízený dvoupokojový byt dokázala jednoduchými zásahy měnit ve fotografický ateliér. Měla ohromnou fantazii, jak využít své omezené možnosti. Některé z modelek, které Nela fotografovala, byly velmi mladé a v tomto oboru teprve začínaly.
S odstupem času jsem se od některých dozvěděl, jak k nim byla Nela úžasně podporující a vždy dokázala zvednout jejich sebevědomí. Své vzpomínky si uchovávala na polaroidech. Fotila na polaroidy takřka všude a všechno. I já mám od ní několik svých portrétků.
A také ráda myslela na ostatní, zajímala se o svět…
Přesto, že byla sama prakticky bezmocná, stále vymýšlela, jak pomáhat lidem. Hlavně jak šířit osvětu o problémech určitých skupin lidí. Ve spoustě těch skupin byla vlastně sama a jejich problémy zažívala na vlastní kůži. Měla tetování na velké ploše svého těla. Její život nenávratně poznamenala nedostatečná péče o duševní zdraví.
Žila život invalidního člověka, a i když se snažila žít co nejvíc samostatně, stejně byla neustále odkázána na něčí pomoc. Věděla, na jaké problémy upozorňuje a věděla, co v tomto ohledu způsobuje lidská nevědomost a ignorance. Málokdo tohle všechno věděl tak dobře, jako Nela.
Jak probíhala péče o Nelu?
Nebyl jsem jediný, kdo jí chodil pomáhat. Kromě úžasně hodné a ochotné zdravotní sestřičky k ní chodilo ještě pár dalších přátel – a byl jsem překvapen, jak milými a empatickými lidmi se Nela dokázala obklopit. Spoustu věcí sama nezvládala, nebo pro ni byla extrémně komplikovaná. Vždycky byla vděčná, když jí někdo převlékl postel, byla ráda v čistém. Často také při přesouvání z postele do vozíku spadla na zem a nedokázala se sama vyškrabat zpátky a potřebovala zvednout.
Občas ale také potřebovala jenom pouhou lidskou podporu, když jí nebylo dobře psychicky. A někdy jí pak stačilo málo – třeba jen večer přijít, uvařit jí čajíček a přenést ji do postele, byla pak trochu šťastnější.
V čem Nelu obdivujete?
Vždycky na mne působila dojmem člověka s křehkým tělem, křehkou psychikou, ale velikým duševním a uměleckým potenciálem. A pak jsem moc obdivoval tu její vlastnost se nevzdávat. A časem jsem zjistil, jak je v některých věcech ohromně duševně vyspělá a v jiných zase dětinsky prostinká. Na jedné straně prkénka krájela zeleninu a druhá strana jí sloužila jako paleta při malování.
Co jí dělalo radost?
Byla vždycky velmi vděčná za každou drobnou pomoc a za každou procházku někam ven, na kafe, nebo aspoň jen tak na sluníčko. Brali jsme ji na nákupy, do kaváren, vzal jsem ji i k nám do řemeslné zmrzlinárny, byli jsme i na Václaváku na manifestaci na podporu Ukrajiny.
Sliboval jsem jí, že ji vezmu na spoustu krásných míst, i do Itálie, kam často jezdívám. Nela pak odjela ke stolu a v rychlosti načrtla obrázek – je na něm všechno: zmrzlina, sluníčko, moje hranaté auto s otevírací střechou a já, jak Nelu tlačím na vozíčku. Bohužel jsem ji nakonec vozil hlavně po nemocnicích.
Jak to v těch zdravotnických zařízeních probíhalo?
Nela navštěvovala neurorehabilitace, které jí hodně pomáhaly. Měla vizi a i naději, že bude jednou alespoň s pomocí ortéz a chodítka zase schopna jakés takés chůze. Kromě celkového rozhýbání a posílení svalů potřebovala i operaci achillových šlach, aby se mohla začít stavět na nohy. Tu měla už i dohodnutou, ovšem musela se odložit, dokud se Nele nezahojí proleženina na sedací kosti. Ta se jí bohužel stala osudnou.
TILL THE END bylo heslo, které měla Nela Moravcová vytetované na pravé ruce a vy jste ho zachytil na své fotce….
Když jsem tento snímek fotil, nechtěl jsem věřit, že Nele zbývá už jen pár hodin života. Vždyť ona přeci vždycky všechno zázračně přežila a překonala. Ale zázraky se dějí jen občas a tak nakonec první, kdo tu místnost opustil, byla opravdu Nelina duše.
O knize
Nela Moravcová by 12. března oslavila 34. narozeniny. Její přátelé by teď rádi vydali knihu Till the End, která obsahuje nejen Neliny texty, ale je doplněna i o barevné ukázky jejích kreseb, fotografií, obrazů a ilustrovaných stránek z osobního deníku. „Je to velmi silný příběh a osobně jsem velmi vděčný všem, kdo na té knize usilovně pracovali i všem, kdo na její vydání přispěli (a přispějí) na Donio.cz, protože toto dílo by nemělo zapadnout. Jak kvůli Nele, tak i kvůli poselství, které v sobě nese,“ uzavírá muzikant a zvukový technik Martin Slavický.
