V Turkmenistánu je brána do pekla!

Žhnoucí otvor v zemi sálá už téměř čtyři desítky let a nelze ho uhasit žádnou známou technologií. V poušti Karakorum tak zbytečně shoří tisíce kubíků plynu každý den. (Autor: (c) isifa.com)

Autor: František Prachař, jak -

20. června 2010

•

05:00

Když v roce 1971 v obřím kráteru u turkmenského městečka Darvaza uprostřed pouště začal žhnout oheň, padali zdejší obyvatelé, většinou vyznavači koránu, tváří k zemi a prosili Alláha o smilování. Brzy poté kráteru začali říkat »vstup do džehany« – muslimského pekla. Oheň tam hoří dosud a není v lidských silách ho uhasit.

Obrovskou záři je vidět v noci až na čtyřicet kilometrů. Plameny v kráteru nepřesahují jeho okraje, oheň ale sálá tak silně, že u něj člověk vydrží pouhých několik desítek vteřin.

Počátek toho všeho byl v roce 1971. Sovětská geologická výprava tehdy hledala v poušti Karakorum ložiska zemního plynu. Vrtnou soupravu poblíž Darvazy obsluhovalo asi třicet lidí a někdy v dubnu se jim podařilo objevit velice vydatný zdroj. Jenomže jakmile se ho pokusili zmapovat a provrtali se do hloubky asi pětadvaceti metrů, došlo k tragédii. Vrták prorazil strop neznámé obrovské podzemní jeskyně, jejíž rozměry se nikdy nepodařilo určit, a celá souprava se do ní zřítila. Spolu s ní prý v podzemí zmizelo i několik geologů…

Hrozila otrava

Okamžitě došlo k nekontrolovatelnému, mimořádně silnému úniku plynu. Hrozila otrava celého okolí, a tak se geologové rozhodli plyn zapálit. V té době to bylo zvykem. Ložisko, které nebylo možné buď okamžitě využívat, nebo zakonzervovat, se nechalo vyhořet.

Jenomže od té doby u Darvazy plyn hoří neustále. Nikdo neví, kolik miliard kubíků zemního plynu už shořelo bez užitku. Ani dnes není toto nebývale silné naleziště možné průmyslově využít. Nasazení techniky k jeho zkrocení by v Turkmenistánu nikdo nezaplatil. A tak je desítky kilometrů od kráteru stále cítit intenzivní zápach spalované síry, který místním obyvatelům připomíná peklo.