Zpověď homosexuálního prostituta a narkomana Pavla: Vedu hnusný život!

Tu větu si Fiala pamatuje dodnes: „Podívej, mami, to je ale pěknej chlap, ten se mi líbí.“ Dnes se tomu směje, ale tehdy ho matka usadila: „Přece se spolu nebudeme bavit o mužských, to se nedělá.“ Homosexualita byla tabu a s tátou vlastně o ničem hovořit nemohl.

„On byl tirák, jezdil s kamionem a domů se dostal tak jednou za dva týdny. Vykoupal se, vzal si čisté prádlo a zase zmizel. Měli jsme velký barák a maminka byla v domácnosti, starala se o mě a sestru,“ vypráví Pavel.

Začátky

I ve škole se Pavlovi líbili kluci. „O holky jsem ani nezavadil, nic mi neříkaly.“ To se samozřejmě neutajilo, a proto rodiče odvezli Pavla k psychiatrovi a pak na léčení. „Z toho jsem utekl do Mostu, kde mi lidi poradili, kam jít.“ To bylo v roce 1992 a gay komunitu sdružoval v jednom baru Lubomír Šlapka. Patnáctiletého kluka u sebe dlouho nestrpěl, a tak se Pavel Fiala na jeho radu přesunul do Prahy, do Mercury klubu na Vinohradech. „Začal jsem nosit pití hostům a spadl jsem do toho,“ přiznává.

Za peníze

Číšník mu jednou řekl: „Podívej, tomu pánovi se moc líbíš, když s ním půjdeš a budeš na něj milý, dá ti peníze.“ Pavel samozřejmě věděl, o co jde, v Mercury to bylo na denním pořádku. Přesto mu ale jeho »premiéra« nadělala první vrásky. „Moc mi to nešlo. On byl moc starý a já jsem se toho i trochu bál.“ Zkoušeli to asi čtvrt hodiny a pak toho nechali. „Ale dal mi dva tisíce, a to pro mě za tu chvilku byla obrovská suma. A lehce vydělaná.“

Pavel se od té doby stal víc než známým v centrech pražských gayů. Měl naivní a přitažlivou tvářičku chlapce a jeho »tržní cena« byla vysoká. Nabízel se v Riviéře na Národní třídě, ve Slovanském domě a také na hlavním nádraží. Klienty měl všude.

Droga

Když vypráví, co všechno má za sebou, takřka pořád se škrábe po celém těle. „To mám z pervitinu,“ vysvětluje. „Víc než devadesát procent ho v Praze dodávají Vietnamci a něco do toho přidávají. Pak celé tělo svědí.“ »Péčko« si poprvé vzal v Riviéře. „Tam to bral kdekdo a kamarád, taky gay, mě přemluvil. Že prý to bude na dobrou náladu.“ Po první dávce prý nepocítil takřka nic. „No, možná trochu euforie,“ tvrdí. Podruhé to už bylo jiné. Zjistil, že ho opouští zábrany, dokázal mít za noc i tři klienty a vydělal balík. „Začalo se mi to líbit,“ přiznává.

Cesta dolů

Takhle to vydržel deset let, do svých pětadvaceti. Pak ho drogy natolik nahlodaly, že musel na léčení. „To bylo v době, kdy jsem si uvědomil, že vztah může trvat i déle než dva týdny. Chtěl jsem se změnit,“ říká.  To už »pracoval« takřka výhradně na hlavním nádraží. Spal, kde se dalo – i v prázdných vagonech. Kvůli nedostatku hygieny občas i páchl, ale Němcům, kteří byli většinou jeho klienty, to kupodivu nevadilo.

„Navázali jsme oční kontakt a pak stačilo povystrčit jazyk a bylo jasno. Kšeft bude.“ Němčinu Pavel uměl už ze základní školy. Jeho rodiče část svého domu pronajímali německým turistům a on od nich jako malý kluk leccos odposlechl.  Léčit se začal v Červeném Dvoře, pak v Horních Beřkovicích a Olomouci. Celkem třináctkrát se zkoušel zbavit závislosti, nikdy neuspěl.

Konec?

„Já vím, že žiju hnusně, a je mi líto těch mladých kluků, co se prodávají za dvě stovky. Práci neseženou, a když do toho spadnou jako já, už ani shánět nebudou. Proto s vámi mluvím, ať lidi vědí, jaké to je,“ svěřuje se Pavel Fiala.
V ubytovně Armády spásy, kde teď bydlí, dělá, co se dá. Ale drogu potřebuje pořád. „Půl gramu pervitinu za den a to stojí pět set korun. Tak si jdu vydělat sexem nebo kradu,“ přiznává. Ze supermarketu odnese najednou i deset plechovek redbullu a prodá je Vietnamcům za dvacet korun jednu. „Udělám to párkrát a mám vystaráno,“ směje se. „Ale pozor, našim živnostníkům se vyhýbám. Beru jenom u velkých řetězců.“

Pavel padá stále hlouběji. Chtěl by přestat, ale nejde to. Léčení nevydrží a sex za peníze mu pořád skýtá naději, že když bude nejhůř, může se k němu uchýlit. A tak to dělá. Jeho »hnusný život« ho drží v klepetech a asi už nepustí.