Marie Lastovecká (89): Nejstarší česká odstřelovačka

Když hovoří, působí až ostýchavým dojmem. Za druhé světové války to ale bylo jiné. Maruška, jak jí říkali vojáci, byla nelítostnou bojovnicí. Zabila nejméně třicet nepřátel.

V 1. československém armádním sboru v tehdejším Sovětském svazu byla Marie Lastovecká jedinou ženou – odstřelovačkou. Bojovala v osamění. Dlouhé hodiny čekala, dokonale zamaskovaná, na vhodný cíl. Ležela ve vodě, mrzla ve sněhu, mučila ji žízeň. Nesměla se hnout, jinak by se z ní samotné stal terč.

Válka vše změnila

„Občas bojuju i teď, v noci. Zdá se mi o Sokolovu nebo Dukle, znovu vidím všechny svoje kamarády živé. Teprve když se probudím, dojde mi, že to byl jenom sen,“ vypráví paní Lastovecká.

Do jednotky plukovníka Ludvíka Svobody v Buzuluku přijela paní Marie se svým mužem hned poté, co Svoboda vyzval všechny Čechoslováky v Sovětském svazu k narukování. „Když Němci začali válku, evakuovali nás Rusové jako volyňské Čechy až do Asie, někam do Uzbekistánu. Tam jsem v kolchozu řídila traktor, později se mi to moc hodilo,“ vzpomíná tato šarmantní dáma.

Jarošovo doporučení

Muži i ženy z jednotky Ludvíka Svobody museli po příchodu projít i střeleckými zkouškami. Marie Lastovecká měla být ošetřovatelkou raněných, nikdy předtím nestřílela. Ukázalo se ale, že má to, čemu na frontě říkali 'dar od pánaboha'. S puškou okamžitě srostla a ze tří ran trefila třikrát desítku, černý střed terče. Nadporučík Otakar Jaroš, který výcvik řídil, ji proto veliteli Svobodovi doporučil do odstřelovačského kurzu. „Máme svoji snajperku, kdo by to byl řekl,“ usmíval se tehdy Jaroš.

Pochod na Sokolovo

Z Buzuluku odjela československá jednotka, tehdy asi 1200 mužů a žen, směrem na Charkov. Posledních třistapadesát kilometrů k linii fronty pochodovali pěšky. Němci prolomili obranné linie sovětské pěchoty a bylo je třeba posílit. „Tu dálku jsme ušli za deset dní, spali jsme, kde se dalo. I vestoje, nikdy bych nevěřila, že je to možné,“ vzpomíná Marie Lastovecká.

Němci už tehdy uplatňovali taktiku 'spálené země', která znamenala nenechat postupujícím Rusům nic, co by mohli využít. „Nejhorší bylo vidět lidskou smrt. A že jí tehdy bylo. Viděla jsem u cesty těhotnou ženu s rozbodaným břichem. Nebo malé děti nabodané na kůly v plotech ve vypálených vesnicích. Dnes tomu málokdo uvěří, ale je to pravda. Spousta Němců byly bestie,“ líčí Lastovecká.

Svobodovi vojáci měli bránit trojúhelník mezi vesnicemi Sokolovo, Arťuchovka a Mirhorod. Tekla tam řeka Mže, která měla zadržet německé tanky. Jenomže zamrzla...

Zázračné přežití

Marie Lastovecká viděla, jak německé tanky zapálily Sokolovo. To pak obsadila jejich pěchota. Naši měli vesnici nočním protiútokem dobýt zpět. „Šla jsem do útoku vedle velitele, nadporučíka Kudliče. Na ledě řeky nás Němci zastavili kulomety, spoustu našich zabili a Kudliče ranili. Tehdy jsem poprvé střílela.“

Marie zřetelně viděla německý kulomet. Vystřílela celý zásobník. Ze tří Němců nikdo nepřežil. „Pak se říkalo, že jsem tak zachránila hodně našich. Kudliče ale ne. Sanitu, která ho vezla do týlu, zasáhla bomba a on uhořel.“

Odstřelovačka tehdy přežila jen zázrakem. Až nad ránem ji našli naši vojáci. Přežila jako jediná. „Ve válce musíte mít štěstíčko a já ho měla. Spousta jiných ne,“ vzpomíná.

Samota s puškou

„Odstřelovač je vždycky sám. Mně to nevadilo. Zvykla jsem si i na svou těžkou pušku. Zásobník měla na deset nábojů a mohla jsem střílet jednotlivě, nebo všech deset naráz. Ale to bylo málokdy, většinou stačila jedna rána,“ říká plukovnice Marie Lastovecká.

Své cíle si vybírala, obyčejné vojáky nechávala být. „Myslím, že ne všichni do té války šli dobrovolně. Mně záleželo na německých důstojnících, jejich smrt právě vojáky hodně demoralizovala.“

Letadlo ušetřila

Marie Lastovecká mohla jako jediná odstřelovačka v dějinách válek sestřelit i německé letadlo, ale neudělala to. „Po Sokolovu jsme pochodovali do týlu. Na odpočinek. Naše jednotka tehdy přenocovala v nějaké vesničce, vojáci v chalupách, technika a auta ve stodolách. Nic nesmělo být vidět.“

Paní Marie měla tu noc hlídku. Vyhlédla si malé návrší na kraji vesnice, zamaskovala se a obhlížela okolí. „Za soumraku přiletělo německé průzkumné letadlo. Pilot se vyklonil z kabiny a já ho úplně zřetelně přes hledí pušky viděla, ještě dnes bych ho poznala. Říkala jsem si – počkej, ty potvoro, tebe já bouchnu. Ale pak mi došlo, že bych prozradila celou jednotku na smrt unavených chlapů a ženských, co tam spali. A tak jsem ho nechala odletět.“

Dukla, Ostrava, domov

Při bojích v Dukelském průsmyku už byla Marie Lastovecká 'jen' zdravotnicí. Československá vláda v Londýně našim ženám ve Svobodově jednotce účast na bojích zakázala.

„Jezdila jsem se sanitkou a vozila raněné. Hlavně na Dukle to byla hrůza, ty desetitisíce mrtvých. Němci byli na kopcích kolem a my dole. A tak nás kosili.“

Po Dukle přišly další boje a nakonec Ostravská operace s koncem války. Přežil i Mariin muž, tankista Michal, a před mladými manželi byla perspektiva hezkého života. „Nejdřív to tak vypadalo. Ale pak Michalovi napsal jeho kamarád z Podkarpatské Rusi, sloužil tam jako velitel policie. Prý že je nemocný a že na své místo navrhl právě mého manžela. Že dostane hodnost generála a kariéru bude mít zajištěnou. Jenomže já tam nechtěla.“

Marie manželovi nesmlouvavě řekla, že bojovala za Československo, a ne za jeho kariéru, a že chce ve své vlasti zůstat. Rozešli se.

Život bez pušky

V Praze vystudovala zdravotní školu, pracovala v Olomouci a pak v Brně. Vdala se, ovdověla a teď žije sama. „Ale já si nenaříkám, mám všechno, co potřebuji. Vojáci jsou na mě hodní, zvou mě mezi sebe, když se cvičí ti současní odstřelovači. Vždycky si popovídáme a já jim říkám – chlapci, hlavně abyste to, co se teď učíte, nemuseli nikdy potřebovat. Ale naučte se to pořádně.“

Marie Lastovecká sice má pečovatelku a po nedávné operaci kyčelního krčku („sklouzla jsem na mokré trávě, když jsem venčila svoji kočičku Terezku“) chodí o francouzských holích, ale chuť do života má pořádnou.

„Svoje devadesátiny příští rok pořádně oslavím. Najmu si velikánskou hospodu a pozvu všechny svoje kamarády. A s nimi si dám výjimečně i skleničku dobrého vína.“