Babička jeho dítěte svému synovi do vazby vzkazuje: „I když mě lidi nenávidí, mám tě stále ráda. Ale neodpustím ti to a nechci tě už nikdy vidět. Vytrp si, co musíš!“

Jaroslavě se stýská po vnučce, nespí a přemýšlí, proč se neštěstí stalo. „Ničí mě to, mám strach vycházet ven. Už se mi i stalo, že mi neprodali maso, protože jsem matka vraha,“ zoufá si žena.

Než se synovi a snaše Anně narodilo miminko, bydleli oba u ní. Předtím se protloukali životem, jak se dalo. „Možná bydleli i v autě. Rodiče Aničky syna nepřijali. Chtěli pro ni lepšího,“ řekla. Přiznala, že syn se neměl moc k práci a pro okolí se rád dělal lepším, než byl.

„Pak se jim podařilo najít bydlení. Připravovali si to tam a já se jim zatím starala o malou. Pak se ji rozhodli vzít s sebou, a to byla chyba,“ vyčítá si Jaroslava.

Kristýnčin otec se matce už druhý den po odstěhování svěřil do telefonu, že dítě pořád brečí a že se to nedá vydržet. Další noc jej dceřin pláč rozběsnil tak, že ji zbil do bezvědomí. Kristýnčina matka jeho útok viděla, ale nezasáhla. Lékařům lhali, že se miminko uhodilo o hranu stolu. „Když přijeli ke mně, syn mi položil hlavu na rameno, řekl, že mu vypadla a že je vrah, a rozbrečel se. Anna ho hladila a utěšovala,“ vzpomíná Jaroslava.

Pravdu o smrti vnučky se dozvěděla až z deníku Blesk, kdy už byl její syn ve vazbě. „Nemůžu pochopit, proč to udělal. Musel to být zkrat. Malé děti miloval. Dovedu si ale představit, jak se rozčílil, když Týnečka brečela i o půlnoci, kdy už chtěl spát a navíc neměl co kouřit,“ přiznává žena. „Annu ale neodsuzuju. Kristýnku měla ráda, chovala ji, starala se, i když ji brala spíš jako panenku,“ soudí o snaše.