Nezisková organizace Důstojný odchod se stará o dialýzované pacienty z válkou zmítané Ukrajiny. Krom špičkové zdravotnické péče v Berouně zajišťuje také ubytování, stravu, materiální pomoc a komplexní servis. Mezi pacienty je sympatická Sofie, překladatel Valerij nebo hudebník Pavel. Všechny spojuje nelehký osud kruté války a zákeřné nemoci.
Sofie byla dříve pacientkou charkovského dialyzačního střediska. Život ji ale obrátila na ruby válka, kterou rozpoutal ruský vládce Vladimir Putin. „Jako mnoho Ukrajinců jsem musela opustit svou zemi, protože Ukrajinu zuřivě a bezohledně napadla ruská armáda,“ svěřila se s tím, že na vlastní kůži pocítila hrůzy války.
„Jednoho dne jsme se s mým manželem dostali pod palbu, ze které jsme naštěstí vyvázli bez zranění, ale v tu chvíli nám došlo, jak moc vážná situace je a že zůstávat v Charkově bude velmi nebezpečné,“ popsala Sofie bezvýchodnou situaci. Ač to nebylo jednoduché, musela Ukrajinka svou zemi opustit. Její manžel zůstal, aby vlast před Rusy bránil.
Cesta do Čech byla velmi náročná. „Velkým rizikem pro mne bylo to, že potřebuji pravidelně absolvovat dialýzu, jinak dochází k rychlému zhoršení mého zdravotního stavu,“ vysvětlila. Autem se dostal do ukrajinského Čopu, odkud jela vlakem do Prahy. Odtamtud se díky paní Zitě z organizace Důstojný odchod dostala až do Berouna. Tam bydlí ve vlastním malém bytě s dalšími pacienty.
„Velmi často si říkám, jaké máme velké štěstí, že nám pomáhají tak dobří, čestní a hodní lidé,“ děkovala Sofie a podotkla, že je o ni dobře postaráno. „Cítím se zdravotně velmi dobře,“ pochvalovala si péči v Česku. Doufá, že válka na Ukrajině brzy skončí a bude se moci vrátit domů. „Zatím pro mě osobně ale návrat není možný, protože dialyzační střediska v mém městě jsou zničená nebo přetížená,“ dodala.
„24. únor 2022 zůstane navždy v našich životech a naše děti, vnoučata a pravnoučata budou vzpomínat na hrůzy „ruských osvoboditelů,“ začala své vyprávění paní Tamara Rudenková. Do Česka se dostala s dialýzovanou dcerou Margarytou a manželkou bratra bojujícího na Ukrajině.
„Mami, začala válka, okamžitě připrav evakuační kufr,“ budila ji její dcera. Tamara se přitom sama narodila v Rusku. A jak tvrdí, nechápe, že na ní zaútočili její příbuzní. „Ale jak se ukázalo, byla to skutečnost,“ kroutila hlavou.
Válka neválka. Tamara musela myslet i na to, že potřebuje na dialýzu. „A bylo jednoznačně nutné jí absolvovat, protože pacienti se selháním ledvin nemohou bez dialýzy přežít a již po třech dnech mohou začít kolabovat,“ vysvětlila.
Vydala se na ní do Gostomelu. Místo třiceti minut trvala cesta tři a půl hodiny. Samotná výprava ke Kyjevu byla traumatizující. „Ve vzduchu byl cítit jen obrovský strach,“ popsala.
„Můj vnuk i teď, když slyší zvuk letadel, říká, že válka začala a zacpává si uši. Těžko sdělit, v jakém stavu se člověk v tu chvíli nachází, asi je to u každého jiné,“ zoufala si s tím, že většinu času strávila v krytu v obavě o už tak slabé zdraví. Pro léky jí běhala její dcera do nedaleké lékárny. Každá taková výprava byla obrovský risk.
Po dnech plných utrpení a strachu o své blízké se Tamara s rodinou rozhodla k evakuaci do Kyjeva. Ani to ale nestačilo. „Zastavily se dodávky spotřebního materiálu pro dialýzu, přerušila se voda, sezení se zkrátilo na 2x týdně na 3 hodiny a lidé umírali,“ popsala. Nakonec padlo rozhodnutí opustit Ukrajinu a vydat se do České republiky.
Cesta do Čech trvala šest dní. „Cesta byla nesmírně náročná, v autě bylo velmi málo místa, vzhledem k nedostatečné dialýze jsem se začínala cítit špatně, otékaly mi bolestivě nohy a k tomu 2 malé děti, které byly velmi vyčerpané,“ vzpomínala.
V Čechách žila Tamara s dalšími příbuznými nejprve v kasárnách a poté v nevýhodném bydlení, kde si majitel účtoval 18 000 kč na pokoj za měsíc. To bylo pro rodinu neúnosné. „Ale naštěstí jsme poté potkali dobrého člověka, který nám řekl o projektu „Dialýza pomáhá“ v Berouně,“ popsala.
Od té doby se jí a jejím blízkým daří dobře. „Nyní žijeme v malebném městě Beroun a lékařská péče je zde opravdu kvalitní. Přešla jsem na metodu domácí dialýzy, o které jsem do té doby vůbec neměla tušení a cítím se velmi dobře,“ usmívala se i díky tomu, že její snacha v České republice porodila zdravou holčičku.
Také Pavel potřebuje od roku 2010 stálou zdravotní péči. Léčil se především v Charkově. Od 24. února už tam ale kvůli začínající invazi nebylo bezpečno. „Byli jsme nuceni se schovávat ve sklepě,“ zoufal si. Poté se ve městě uzavřelo dialyzační středisko, kam pravidelně docházel. „Nefungovala městská doprava, záchranka začala mít problémy s pohonnými hmotami. Pacienti a ošetřovatelé bydleli na odděleních, dialýza byla zredukována ze tří potřebných cyklů na dva týdně,“ popisoval.
Byl donucen se přestěhovat. Společně se sestrou zamířili do západoukrajinského Lvova. „Dočasně jsme měli možnost bydlet na oddělení dialyzačního střediska, ale nebylo možné tam zůstat dlouho,“ vysvětlil. Po čase stejně jako Sofie dostal kontakt na paní Zitu. „Nyní žijeme díky pomoci Zity, Dity, Lucie a díky podpoře České republiky v Berouně,“ uvedl.
Do České republiky přitom přijel jen s batohem a igelitovou taškou. „Dodnes si pamatuji, jak po příjezdu vytáhl z igelitky pantofle a poprosil mě, zda bych mu je mohla pomoci očistit,“ svěřila se Blesku paní Zita, která pro něho a další pacienty organizovala pomoc. Jak dodala, Pavel je vášnivý hudebník a proto mu narychlo sehnali kytaru. „Ta neskutečná radost a rozzářené oči pana Pavla, když začal hrát, se nedá popsat,“ uvedla.
Pavel doufá v brzký konec války. Ten je ale zatím v nedohlednu. „Já i moje sestra jsme moc vděční za všechnu péči, pomoc a podporu, kterou v Berouně dostáváme. Největší vděk cítíme za to, že jsme se konečně mohli přestat bát,“ dodal.
Valerij (na fotografii vpravo) pochází z hlavního města Ukrajiny Kyjeva. Jde o velmi vzdělaného muže. Vystudoval devět jazyků a živil se jako překladatel. „Ve 33 letech u mě nastal zdravotní problém – onemocněl jsem selháním ledvin a začal jsem dostávat léčbu zvanou hemodialýza,“ popsal svůj osud. Život se mu v mžiku kvůli nemoci a válce otočil o 180 stupňů.
„Nějakou dobu jsem byl v depresi, protože jsem si nedokázal představit, že by se můj život tak dramaticky změnil,“ svěřil se Valerij. Také on dostal druhou šanci v Berouně. Ruská armáda na Ukrajině bombardovala sklady léků a nemocnice. Bez toho se Valerij neobejde.
„Jsem nesmírně vděčný vaší zemi a všem lidem vaší země, dobrovolníkům, kteří v těžké době zkoušek pro moji rodnou zemi podali pomocnou ruku,“ uvedl. Nyní bydlí v Berouně s dalšími Ukrajinci, kteří trpí stejnou diagnozou.
„Nikdy nepřestáváme děkovat Bohu i vám za vše, co pro nás děláte. Máme volné místo k pobytu, neustále je nám poskytována bezplatná léčba, bez níž bychom zemřeli,“ svěřil se a za všechny Ukrajince Česku poděkoval.
Nakonec byl také první z dialyzovaných uprchlíků, který se v srpnu rozhodl vrátit zpátky domů. Kyjev se v té době jevil jako bezpečný. To se bohužel zase rychle změnilo. Po šťastném shledání s rodinou se situace opět vyhrotila a Kyjev se dostával pod palbu. Teď by se Valerij zase rád vrátil, ale nechce opustit rodinu a věří, že se situace zlepší.
Nikolaj žil stejně jako Sofie v Charkově. „Jsem invalida a 2 roky jsem na hemodialýze. Ruské jednotky začaly bombardovat celou Ukrajinu, ale především město Charkov a jeho region. Jediný způsob, jak uniknout, bylo opustit Ukrajinu,“ popsal svou situaci.
Útočiště jako zázrakem našel v Berouně. Kontakt se mu podařilo získat v dialyzačním centru v Charkově. Vydal se tedy na cestu. A nebyl na to sám. „Jsem ženatý a moje žena Alyona mě doprovázela do vaší země,“ vysvětlil Nikolaj.
Ze všeho nejvíce měl radost z klidu a života bez války. Poděkoval za vřelou českou pohostinnost. „Cítíme se tu jako doma. Máme skvělé koordinátory, kteří nám vždy vyjdou vstříc ve všech našich potřebách,“ uvedl a poděkoval Česku za pomocnou ruku.
Sergejovi pomohla jeho dcera Káťa. Když Rusové napadli jeho rodnou zemi, právě ona zjistila, že je v Berouně možnost se ubytovat a dostat potřebnou zdravotní péči. „Dcera vše vykomunikovala s koordinátory projektu a poté mě doprovázela do Berouna, protože jsem invalida a jsem 5 let na hemodialýze,“ popsal.
Sergej je z vesnice v kyjevské oblasti. Tu ale obsadili ruští vojáci. Zničili sklady, kdy byly skladovány dialyzační zásoby. „Doktoři mi řekli, abych okamžitě odešel co nejdál, pokud chci zůstat naživu,“ vysvětlil strastiplnou situaci. V Česku ale našel vše, co potřeboval.
„Jsem neuvěřitelně vděčný vašemu lidu a vaší zemi, která mi poskytla přístřeší a dala mi vše potřebné k životu,“ svěřil se Ukrajinec. „Nevím, co by se se námi stalo, kdybyste nám nenabídli vaši pomocnou ruku a neotevřeli nám vaše srdce,“ dodal.
Maminka Světlana se synem Vasylem nejsou dialyzovaní paceinti. I přesto dostali v Berouně útočiště, kde mohou bydlet po dobu války na Ukrajině. Společně utekli z Ivano-Frankivské oblasti. I přes válku se na místě snažili zůstat.
„Ale když u našeho domu začaly padat bomby, nedalo se to již déle vydržet. Tato situace byla pro moje dítě nesmírně traumatizující, protože můj syn je zdravotně postižený,“ svěřila se Světlana s tím, že její syn trpí dětskou mozkovou obrnou, nedoslýchavostí a nemůže sám chodit.
„Vzhledem k tomu, jak těžká je zdravotní situace mého dítěte, jsem nepopsatelně vděčná, že jste mě a mého syna v této těžké době přijali. Hluboce se mě dotýká vaše pozornost a upřímnost vašich lidí, kteří nám chtějí pomoci,“ dodala Světlana.
9°C
