Příběhy přeživších z Buči a Irpině: Fotografka mapuje děsivé osudy civilistů
Autor:
tsv -
30. 7. 2022
•
05:00
Sdílej:
Fotografka původem z východní Ukrajiny zveřejnila příběhy přeživších obyvatel Buči a Irpině, ve kterých v březnu došlo k hromadnému vraždění tamních civilistů. Podle ukrajinských úřadů zde Rusové uvěznili, týrali a zabili stovky lidí včetně žen, malých dětí a seniorů. V průběhu brutálního mučení si většina vyslechla to samé: „My jen plníme rozkazy.“
Ukrajinská fotografka Alena Gromová musela kvůli ruským agresorům opustit svůj domov hned dvakrát, poprvé v roce 2014, kdy byla donucena utéct z rodného Doněcku, a podruhé letos na konci února v momentě, kdy ruské jednotky vtrhly do Buči nedaleko Kyjeva. Se svou rodinou se jí podařilo uniknout včas před tím, než ve městě došlo k masakru.
Po březnovém stažení okupantů z Kyjevské oblasti se Gromová do Buči vrátila, dodnes ale cestuje nalehko a má sbalené kufry pro případ, že se jednotky ve městě objeví znovu, řekla pro server Radio Free Europe. Během posledních měsíců sbírala výpovědi místních, příběhy několika lidí poskytla novinářům.
Fotografka Alena Gromová původem z Doněcku | Fotoalbum Aleny Gromové
1.Rustem z Buči
Rustem se po příchodu okupantů do Buči skryl ve sklepě svého domu spolu se svou manželkou, synem a několika dalšími příbuznými. Rodina pod zemí strávila několik dní, dokud hned vedle jejich domu na začátku března nevybuchlo ruské armádní vozidlo. Několik budov v okolí v důsledku exploze vzplálo, výjimkou nebyla ani Rustemova garáž a auto.
Domem se začal linout hustý kouř, rodina proto musela dočasně opustit svůj kryt. Nedlouho na to se ale do budovy vrátila, a jelikož se ve vedlejším domě usadili okupanti, Rustem do sklepa přizval sousedy, kterým se podařilo utéct. Před Rusy se skupina ukrývala celou noc, vojáci jim na dveře přišli zaklepat 5. března.
„Jsme staří lidé a děti. Jsme neozbrojení,“ křičela skupina, okupanti je ale přesto násilím vyvedli na ulici. Před domem je prošacovali, zkontrolovali jim doklady a rozdupali jim telefony. Vyděšení Ukrajinci následně dostali pět minut na to, aby si sbalili, načež je vojáci odvedli do sklepa nedaleké budovy. Část města se hemžila ruskými vozidly, vzpomínal Rustem.
Skupina ve sklepě strávila několik dalších dní. Rustem poté požádal okupanty, aby je nechali jít, ti ale propustili jen 10 lidí včetně ženy s tříletým dítětem, jednu z uvězněných rodin drželi v zajetí další čtyři dny. Rustem a ostatní propuštění opustili město a došli do nedaleké Irpině, kde přečkali noc. Nepřátelské jednotky město bombardovali až do následujícího rána, kdy se skupina znovu vydala na cestu. Krátce na to narazili na dobrovolníky, kteří je vzali k proslavenému zničenému irpiňskému mostu, odkud je odvezli do Kyjeva.
Rustem později odcestoval do Poltavy na východě Ukrajiny, kde bydlel se svým bratrem, do Buči se vrátil ihned po stažení ruských vojsk. Doma našel po zemi poházené prázdné láhve od vína, boty ruských vojáků a grafiti na stěně v synově pokoji. „Byly to rozkazy,“ stálo na počmárané zdi spolu s chybně napsanou omluvou v angličtině. „Sorri.“
Iryna bydlela v bučské neslavné „ulici smrti“, když do města vpadli ruští vojáci. Prvních několik dní nemohl nikdo vycházet ven a Iryna ztratila veškerou naději, spolu se svou nemocnou matkou zůstávala v bytě a čekala na smrt. Už po čtyřech dnech se ale její sousedka vydala ke studni u domu se džbánem v ruce a Iryně řekla, že Rusové nechávají lidi svobodně opouštět své domovy pod podmínkou, „že máš na ruce bílý šátek“, vyprávěla fotografce mladá žena. Iryna začala brzy na to chodit na dvůr vařit na ohništi.
Dva sousední domy si zabrali okupanti a před Iryninou budovou zaparkovali své obrněné vozidlo. Vojáky žena několikrát potkala u studny, kam si chodili pro vodu s prázdnými plastovými lahvemi, a svěřila se jim, že se bojí. Okupanti, kteří na Ukrajinu dorazili mezi prvními, také vyjádřili své obavy, což v Iryně vyvolalo pocit lítosti.
Žena vojáky považovala za další oběti války, dokud na ulici nespatřila své zabité sousedy včetně blízké kamarádky Dimy. V půlce března okupanty vystřídali jejich kolegové a situace se začala stupňovat. Rusové vyváděli civilisty z domů a házeli jim do bytů granáty, na ulici je pak bez váhání stříleli. Tělo Irynina souseda leželo na ulici bez mála měsíc, píše Gromová.
Zdravotní stav Iryniny matky se mezitím výrazně zhoršil a bez zdravotní péče brzy na to zemřela. Žena maminku pohřbila na dvorku s pomocí dvou mužů, kteří bydleli opodál. Iryna se později přesunula na bezpečnější místo do sklepa obytného domu dál od nechvalně známé Jablonské ulice. Domů se občas vracela pro jídlo a čisté oblečení, dokud jí ruští vojáci nezakázali do ulice vstupovat.
O pár dní později na místo dorazily ruské jednotky se zbraněmi v ruce, střílely civilisty na potkání a ničily jejich auta. Záběry z místa obletěly svět na začátku dubna a na jejich základě bylo odstartováno vyšetřování válečných zločinů.
Irynu zachránili ukrajinští vojáci, kteří do města dorazili na konci března.
Osamělý vdovec Jurij se na vesnici poblíž Kyjeva připravoval na urychlený odchod, na stole měl připravené zlato, peníze a doklady a plánoval se sejít se svým sousedem Serhijem na rohu ulice. Plány mu ale překazil ruský voják, který vtrhl do jeho domu, přikázal mu, ať si lehne na zem, a začal po něm střílet. Okupant Jurije zasáhl do paže, paty a stehna.
Soused Serhij v tu chvíli stál na dvorku u svého domu. „Serhiji, dostali mě!“ křičel na něj Jurij, čímž na muže upozornil ozbrojeného vojáka. „Je tu další. Je tu další! Dejte se do práce,“ rozkázal okupant Rusům stojícím opodál. Ti kolem sebe začali střílet automatickými zbraněmi, Serhije ale všechny kulky minuly.
Jurij se mezitím doplazil k Serhijově dvorku, načež ho soused popadl za límec a odtáhl do svého domu. Muž na několik momentů omdlel, a když se probudil, Serhij a jeho tchyně mu ovazovali rány roztrhaným prostěradlem. Do domu o chvíli později vtrhli okupanti a ptali se, zda se v okolí pohybují ukrajinští vojáci. Všem přítomným přikázali, aby si klekli na zem, a zakázali jim vycházet na ulici.
Jurij strávil týden v posteli, nad hlavou mu létaly granáty, miny, rakety i kazetové pumy, sousedství se ocitlo bez internetu a telefonního signálu a domácnostem brzy začalo docházet jídlo. Jelikož se Serhijovi nepodařilo sehnat antibiotika, Jurijovy rány léčil za pomoci babských rad, omýval je například výtažkem z heřmánku.
Na Serhijův dvorek jeden den přišlo 32 ruských vojáků, tři z nich vlezli do domu, usadili se u stolu a začali pít alkohol, který našli v kuchyni. „Stařečku, omlouvám se,“ řekl po chvíli jeden z vojáků Jurijovi. „Nejsme to my, kdo bojuje. To naše vláda rozpoutala tuhle válku.“ Jurij ale omluvu odmítal přijmout. „A přesto jste tady vy, ne vláda,“ odpověděl.
Svou reakcí vojáka pobouřil. „Posloucháme rozkazy!“ zakřičel a odešel z domu. Kdyby Jurij se Serhijem věděli, že okupanti přijdou, alkohol by otrávili, svěřil se fotografce zraněný muž.
Situace se vyostřila v polovině března, kdy teplota klesla na 10 stupňů pod bodem mrazu. Vesnice byla odpojena od elektřiny a místní trávili dny zabalení v teplých bundách. Zároveň na ulice neustále dopadaly další granáty a lidé se neměli kde skrýt. Jednoho dne šel Serhij na toaletu na dvorku, když pár metrů od něj explodovala výbušnina a muže zasáhly dva šrapnely, vletěly mu do paže a rozkroku.
Serhijova tchyně se musela starat o dva zraněné muže. Zachránili je až ukrajinští vojáci, kteří je na konci března odvezli do nemocnice. Serhij podstoupil operaci a Jurij se později vrátil do své vesnice. Z jeho domu v době jeho nepřítomnosti zmizely veškeré cennosti, peníze a dokonce i portrét jeho zesnulé manželky.
Jurij nyní tráví své dny opravováním domu. Zasažená šlacha na jeho ruce mu stále dělá potíže, v práci s kladivem a sekerou mu ale nebrání. To nejdůležitější teď podle něj je u sebe neustále mít trochu vodky, aby si mohl kdykoli připít na vítězství.
92letá May z Irpině přišla o domov, když na její dům Rusové v březnu hodily hned tři granáty. Budova shořela nedlouho poté. May se podařilo včas utéct, na ulici vyběhla zabalená do deky a osamocená stála na ulici až do chvíle, kdy si jí všimli sousedé a nabídli jí přístřeší. Ten den v jejím sousedství shořely další tři domy.
Nedlouho po útoku May utekla do Lvova na západě Ukrajiny, ve městě ale nezůstala dlouho. Do Irpině se vrátila na začátku léta a dočasně se zabydlela v osadě pro místní občany, kteří v důsledku války nemají kde bydlet. Na dotaz, proč se do zničeného města vrátila tak brzy, May odpověděla jednoduše: „Volalo mě moje vlastní území.“
Seniorka nyní pravidelně chodí pečovat o svou zahradu, kde před invazí pěstovala tabák, růže a lilie. Občas natrhá několik květin pro své sousedy, ke zdemolovanému domu jinak příliš nechodí. Tamní úřady obyvatelům města slíbili pomoc s opravou a znovu vybudováním zničených budov, kdy program spustí, ovšem neuvedly, a May tak hrozí, že se kvůli svému vysokému věku domů už nikdy nevrátí, píše Gromová.
Volodymyr z Buči se dostal do přímého sporu s ruskými a čečenskými vojáky hned několikrát a pokaždé přežil jen díky ‚šťastné‘ náhodě. Poprvé se s nepřítelem setkal 5. března, kdy na něj namířil zbraň jeden z takzvaných „kadyrovců“, tedy vojáků čečenského vůdce Ramzana Kadyrova, jehož jednotky na Ukrajině válčí na straně Ruska. Volodymyr zrovna venčil svého psa, když na něj kadyrovec vyskočil zpoza rohu.
Muž se se psem okamžitě schoval za nedalekou verandu, ve stejném momentě několikapatrový dům zasáhla přilétající ruská střela. Volodymyr útok přežil a zároveň se mu díky němu podařilo uprchnout nepřátelskému vojákovi.
Rusové se v té době bavili náhodným střílením civilistů na ulicích, chodit ven bylo proto smrtelně nebezpečné, řekl fotografce. Jednoho dne se Volodymyr stal přímým svědkem zabití, které sledoval ze svého balkonu. O několik momentů později uslyšel tlumený zvuk a všiml si kulky čouhající ze zábradlí, ruský ostřelovač se pravděpodobně snažil zbavit očitých svědků válečného zločinu. Podle Volodymyra se ho voják pokusil zabít zbraní s nasazeným tlumičem.
Rusové v jeho bloku vyvraždili několik rezidentů a zničili nespočet aut a zahrad. Volodymyr strávil první polovinu března sbíráním mrtvých těl svých známých, někteří z nich zemřeli přirozenou cestou, většina ovšem rukou okupantů. S pohřbíváním obětí mu pomáhali přeživší sousedé.
Po několika dnech odklízení se dostal do sporu s ruským vojákem, který po něm chtěl, aby identifikoval další nalezené mrtvé tělo. Volodymyr okamžitě poznal, že se jedná o zabitého okupanta, a řekl: „Tenhle není náš.“ Voják ale tělo svého kolegy pohřbívat nechtěl. „No, a co my s tím máme dělat? Vezmi ho pryč,“ nařídil Volodymyrovi, ten se ale příkazu vzepřel. „Proč bych ho měl dávat k našim mrtvým? Dělejte, co chcete. Vy ho pohřběte.“
Volodymyr Buču opustil poté, co byl přes město Vorzel zpřístupněn humanitární koridor, i tentokrát se ale vyhnul smrti jen těsně. Se svým psem po cestě míjel ruskou kontrolní stanici, když si ho všiml další kadyrovec a chtěl ho zastřelit. Ostatním vojákům se ale zalíbil Volodymyrův pes a nechali ho proto projít bez zranění.
Ukrajinský generální štáb odvolal Nataliju Humeňukovou z funkce mluvčí jižního velitelství armády - po výzvě armádnímu vedení od více než 150 ukrajinských a zahraničních novinářů. Generální štáb uvedl, že k dnešnímu dni se rozhodl ukončit přidělení plukovnice Humeňukové k jižnímu uskupení ukrajinské armády. Nyní se hledá vhodný odborník, který ji nahradí.
Novináři, kteří se připojili k výzvě za odvolání Humeňukové, uvedli, že brání v informování o ruských válečných zločinech nebo o ukrajinských vojácích bránících tuto část Ukrajiny. Nejvýrazněji se to podle nich projevilo při loňské destrukci Kachovské přehrady, kdy mluvčí nedostatečně objasňovala, co se stalo, což vedlo k tomu, že "světová média hledala informace o zničení hráze v nepřátelských zdrojích".
Humeňuková, která tiskové oddělení jižního velitelství ukrajinské armády vedla od jara 2022, kritiku odmítla.
9:33
19. 4. 2024
„Litevský prezident Gitanas Nauseda na tiskové konferenci oznámil, že ve spolupráci polských a litevských orgánů činných v trestním řízení byly v Polsku zadrženy dvě osoby, které se podílely na útoku na mou osobu 12. března,“ tweetuje Leonid Volkov z Navalného týmu. S kolegy odešli z Ruska do Litvy, před měsícem tam byl Volkov surově napaden.
„Zatím neznám žádné další podrobnosti, ale mohu říci, že jsem viděl, jak energicky a vytrvale litevská policie v uplynulém měsíci na tomto případu pracovala, a jsem velmi potěšen, že tato práce byla efektivní.“
8:54
19. 4. 2024
Ve Stavropolském kraji na jihozápadě Ruska se zřítil ruský strategický bombardér Tu-22M3, který se vracel na základnu po splnění bojového úkolu, informovalo dnes podle agentury Interfax ruské ministerstvo obrany. Ke zničení letounu se hlásí ukrajinské letectvo, akci podle svého velitele Mykoly Oleščuka podniklo ve spolupráci s vojenskou rozvědkou HUR.
„Jednotky letectva ve spolupráci s vojenskou rozvědkou poprvé zničily strategický bombardér dlouhého doletu Tu-22M3, používaný jako nosič střel Ch-22, které ruští teroristé používají k útokům na ukrajinská města,“ uvedl Oleščuk.
Ruské ministerstvo obrany uvedlo, že piloti bombardéru se katapultovali. „Tři členy posádky evakuoval pátrací a záchranný tým. Po jednom pilotovi se pátrá,“ upřesnil resort obrany. Gubernátor Stavropolského kraje Vladimir Vladimirov později dodal, že jeden z evakuovaných zemřel. Na palubě nadzvukového letounu podle Moskvy nebyla munice. Stroj spadl v opuštěné oblasti a na zemi nevznikly žádné škody, sdělilo ministerstvo obrany s tím, že letadlo se zřejmě zřítilo kvůli „technické závadě“.
8°C
