Farmář z Doněcku: „Obilí nemáme kam dát. Co si počnu, když mi seberou půdu?"
Přestože je jen několik kilometrů od válečné linie, farmář Alexandr Keba stále pečuje o svá pole. „Za hnojivo jsem zaplatil, ale nikdy jsem ho nedostal, všichni utekli,“ řekl Alexandr. Obilí ukrajinští zemědělci zaseli už na podzim, teď ale nevědí, kam ho uskladnit. Teď Keba na farmě nezůstává kvůli obchodu, ale hlavně z vlastenectví. Bude na Ukrajině pohanka? Co farmáři dělají, když se někdo na poli objeví? A proč se nebojí války?
Když novináři z Ekonomické pravdy cestovali po doněcké válečné linii, téměř neminuli pole, které by nebylo oseté. To dokazovalo mimořádnou odolnost místních farmářů, kteří ani během války nenechali svá pole ležet ladem, přestože na nějdopadaly ruské střely. Žádný ze zemědělců se ale k rozhovoru neměl.
„Co vám budu povídat? Hnojit pole nemůžeme, stroje i naftu kradou,“ slyšeli od nich většinou. Velké množství lidí z oblasti odešlo, farmáři už ztratili motivaci do zemědělství nadále investovat. To, co novináři viděli kolem sebe, totiž zaseli ještě na podzim, pouhých pár měsíců před vypuknutím ruské války.
Farma Alexandra Keby se nachází ve vesnici Lysivska, přibližně 40 kilometrů od frontové linie v Písku. Starší farmář u svých polí zůstal. Alexandr studoval v Luhanské oblasti a v roce 1982 přišel do Pokrovsku. Nejdřív pracoval jako agronom a staral se o výrobu státního statku.
V roce 1995 měl pocit, že se všechno hroutí, a rozhodl se podnikat. Státní statek měl několik tisíc hektarů půdy, vepřín a prasata na pokraji života. Bývalý kolchoz rozdělil a z části založil právě agrofirmu v Lysivske.
„Hnojivo jsem nedostal, všichni utekli“
Na 50 % půdy má zasetou pšenici, před 18 lety ale začal také s řepkou, která měla nahradit slunečnice. Před válkou zaseli Alexandrovi zemědělci 600 hektarů ozimé pšenice, 50 hektarů ozimého ječmene a 300 ha ozimé řepky. Zbylou třetinu půdy obdělali ještě na jaře, zaseli slunečnice, len olejný, pohanku a jarní ječmen.
„Za hnojivo jsem zaplatil, ale nikdy jsem ho nedostal. 24. února jsme žádali 100 tun močoviny ze Severodoněcku a 100 tun směsi močoviny a amoniaku z Kamenského. Ale nepřinesli to, všichni utekli,“ povzdechl si. Něco tedy nakoupili u jiných prodejců, aby mohli půdu pohnojit alespoň trochu.
„Chudák pšenice dostala 100 kilogramů dusičnanů místo 250-300,“ lituje Alexandr. Pokud budou dodavatelé naživu, další várku bude potřebovat na podzim, aby podnik fungoval.
Nejrozumnější by sice bylo celou sezónu vynechat, protože vniveč přichází jak úsilí udržet pohromadě tým zaměstnanců, tak péče o půdu. „Nejsem obchodník, jsem patriot,“ vysvětluje však Alexandr. „Jak může agrárník nebýt patriotem? Obděláváme půdu. Se zemí nemůžete hýbat,“ doplnil. Farmářům, kteří odešli, podle něj chybí podnikavost, ale i profesionalita.
Stejné to podle něj bylo v roce 2014, kdy farmářům hrozilo, že jim půdu odeberou nebo se minimálně budou muset podřídit. „Když mi seberou půdu... Nemám žádný jiný obchod, nemůžu dělat nic jiného. Totéž jsem udělal v roce 2014 a vyhrál jsem. Kdo odešel, skončil, zkrachoval, přišel o práci i o zdraví. Nebojím se, jsem z Doněcku,“ pokračoval Alexandr. V Doněcku, který je od farmy vzdálený 80 kilometrů, si prošel vším a je na to hrdý.
„Dnes pro Doněck pláču, všichni moji příbuzní tam pořád jsou. Leží tam moje matka, pohřbil jsem ji v roce 2010. Zato jsem nepochoval svého otce ani tchána. V Doněcku žijí mé sestry a bratr. Přestal jsem s nimi mluvit, protože pod vlivem této propagandy začali být i moji příbuzní závislí na Putinovi,“ dodal.
Dostatek pohanky bude. A sklizeň obilí farmáři nemají kam dát
Farmář neví, co teď budou farmáři v Doněcku s obilím dělat. „Doma to neschovám,“ řekl. Sklizeň nemají kam dát, nedostali žádné smlouvy, nikdo nechce nic kupovat. Lidé neví, jaké budou ceny, kolik bude stát přeprava, a to třeba i do Pobaltí nebo dál do Evropy.
Letos se mu přitom řepka opravdu vyvedla. Co se týče pšenice, její prodejní cena podle něj zásadně poklesla. Normálně vozí obilí do pobočky americké společnosti Cargill v Braginovce, která skupuje a distribuuje obilí. „Letos Cargill ještě neví, co má dělat. Američané prostě neriskují. Hlavní otázkou je najít trh,“ popsal farmář.
Bude na Ukrajině dostatek pohanky? „Pohanku vysévám 20 let. Pokud stát koupí, bude,“ je si jistý Alexandr. Hrozbu hladomoru na Ukrajině nevidí. „Abych se tomu vyhnul, v únoru a březnu jsem konzervoval pšenici a pohanku ze semenného fondu a vyráběl obiloviny pro všechny, pro akcionáře i pro armádu. Nyní jsou to 2 tuny mouky pro ty, kdo ji potřebují. Zajistím svou obec, ale nejsem stát,“ vysvětlil.
Hned na začátku války se Alexandr svých zaměstnanců zeptal, kdo chce utéct. Odešla hlavní účetní, která má malé dítě, a další zaměstnankyně z personálního oddělení, dvojnásobná matka. Měly strach. Ostatní zaměstnance vyplatil předem a dal jim vyšší platy, než průměrně jsou. Běžně teď u něj pracuje 20 – 25 lidí, průměrně jim je 32 let.
Sehnat kvalitní personál Alexandrovi trvalo 10 let, kdy chodil do škol a ptal se, koho baví opravy strojů a kdo chce spíš řídit traktor. Největší problém pro něj zatím byl rok 2019, kdy ukrajinské zemědělce sužovalo sucho, a tak Alexandr musel propustit pět lidí. Nyní díky svému fondu vydrží rok bez úrody. Navíc umí dobře počítat a ví, jak peníze získat.
Po bombách pole obnoví. Když ale přijdou okupanti, Alex bude muset odejít
Rány slyší ve směru od Avdijivky, na exploze jsou ale zvyklí už od roku 2014. Z té doby mají Alexandrovi zaměstnanci také jasné pokyny, že pokud uvidí na poli neznámého člověka, jdou od něj pryč: „Když někdo vejde na pole, musí ho opustit, řekl Alexandr. Pokud tam leží nějaký předmět, zavolají mu. Musí si zvyknout, jiná možnost neexistuje.“
„Od roku 2014 jsem se přestal bát. Nechlubím se, vím, že člověk jednou žije a jednou zemře. A pokud se bojí, umírá opakovaně,“ vysvětlil se Alexandr. Od roku 2015 víc komunikovali s ostatními kolegy z jiných částí Ukrajiny. Ti se jich ptali, jak se mají na Donbasu – a nyní jsou charkovští nebo záporožští ve stejné situaci.
A co vztahy s okupanty? „První stížnost jsem obdržel v roce 2014 z ,Doněcké lidové republiky‘. Zazvonil mi telefon. ,Dobrý den, Alexandře Nikolajeviči, živíte armádu?‘ ,Ano, pojďte, jaká jednotka?‘ ,Ach, ty zmetku, krmíš ,Ukropy‘ (Ukrajinské sdružení vlastenců - pozn. red.), dostaneme tě,‘ “ ozvalo se. Alexandr ale poznamenal, že krmí všechny a nikdo se nemůže divit, že už nechce být součástí Sovětského svazu.
Další čtyři měsíce se mu nikdo neozval a pak mu zavolali ještě třikrát. Alexandr je ale jen odkázal na ukrajinskou kontrarozvědku. Dále se připravoval na válku, bombardování i na okupaci.
„Všechno je možné. Je to samozřejmě děsivé, když vás bombardují, a ještě horší, když přijdou. Pokud nás budou bombardovat, (zničené části) obnovíme. Máme půdu a příští rok zase zasejeme, vezmeme si půjčky. Když ale dojde na okupaci, tak musíme odejít,“ zakončil Alexandr.
