Život sběračů mrtvol: „Jsou to bastardi,“ říká Serhij. Denně pohřbí i desítky umučených obětí
Serhij Matuyk strávil poslední měsíc sbíráním zmrzačených těl obětí ruských sadistů. Spolu se svými kolegy hledá a odváží mrtvé, a ačkoli jim práci komplikuje občasné bombardování, Serhij si dál udržuje bojovného ducha. „Jsou to bastardi,“ prohlásil o okupantech. Mezi oběťmi v Buči podle něj převládají muži, mnoho těl vykazuje známky mučení.
K převozu těl používá Serhij a jeho tým velkou bílou dodávku. Muži denně obcházejí město, prolézají sklepy a prohledávají trosky zdemolovaných domů, ani po více než měsíci jim neubývá práce. Zkrvavená těla nacházejí i pod dětskými kempy, které Rusové používali jako svou dočasnou základnu. „Kdokoli souhlasil s touhle válkou, je nehumánní,“ řekl pro server Sky News Serhij. Dodal, že nepřátelští vojáci „a jejich prezidenti jsou tyrani“.
V prvních dnech invaze se podle něj našlo v okolí Kyjeva přes 300 těl, Serhij tehdy předpověděl, že číslo jen poroste. „Během toho nejhoršího ostřelování tu bylo hodně těl, pohřbili jsme je v hromadných hrobech,“ uvedl. Jeho tým musí pracovat bez ohledu na to, jestli zrovna v ulicích probíhají boje nebo ne. „Už jsme si zvykli sbírat těla při bombardování.“
Většina obětí jsou muži, informoval Serhij a odhadl, že ženy a děti zastávají přibližně 30 procent všech zabitých. Mnoho těl vykazuje známky mučení. „Například v neděli mělo 20 z 30 lidí svázané ruce. Zemřeli v kleče, střelení zezadu do hlavy,“ pokračoval. „Sbírali jsme také lidi na ulicích, které zabili, když zrovna jeli na kole. Kdokoli, kdo se procházel nebo projížděl venku, byl systematicky zavražděn. Je to příšerné.“
„Teď už jsem si na to zvykl,“ svěřil se Serhij. „Ale ze začátku to bylo šokující. Chci jen poděkovat svým chlapům za to, že to dělají. Je to náročná práce.“
Tolik zabitých kvůli ničemu
Iryna (47) z druhé strany města se stala svědkem zabití svého souseda, Kreml ale útoky na civilisty dál popírá. „Chtěli vidět jeho papíry. Řekl jim: ‚Své dokumenty s sebou nemám. Bydlím v přízemí, tak pro ně zajdu,‘“ vzpomínala Iryna. Muž se otočil na podpatku a vykročil zpět směrem ke svému domu, ze kterého před momentem vyšel. Sotva ale stihl udělat pár kroků, když ho voják střelil zezadu do hlavy.
„Ani to nečekal, neměl ani čas cokoli říct,“ řekla Iryna, která s manželem sledovala událost z okna svého bytu. „S manželem jsme slyšeli ránu. A spadl na zem.“ Pár se bál vyjít na ulici a tělo sebrat, mrtvý soused tak ležel několik hodin na ulici. Nakonec se manželům a několika dalším sousedům podařilo muže pohřbít, zakopali ho za obytným domem, kde v tu chvíli už ležely dvě další oběti.
„Je to naprosto příšerné,“ řekla Iryna se slzami v očích. „Je nemožné, že se tohle děje ve 21. století. Je to nepředstavitelné, že se taková věc stala. Nikomu byste to nepřáli. To, co udělali… tolik lidí zabitých… kvůli ničemu.“
