Válečná zvěrstva: Buča jako Srebrenica nebo Samaški. Jaké byly nejděsivější masakry?

Za novou Srebrenicu označilo ukrajinské ministerstvo obrany osvobozené město Buča. V městě, které sousedí s Irpinem a leží 37 kilometrů severozápadně od Kyjeva, podle něj ruští vojáci během měsíční okupace „náhodně vraždili místní civilní obyvatele“.

Některé z obětí mají svázané ruce za zády, ulice města jsou posety těly, napsalo ministerstvo na twitteru. Starosta města Anatolij Fedoruk řekl agentuře Reuters, že bylo zabito přes 300 lidí. 

Co se stalo ve Srebrenici? A k jakým dalším masakrům v období po 2. světové válce až doteď došlo? 

Nejvyšší nizozemský soud rozhodl, že stát se podílel na masakru ve Srebrenici (19. 7. 2019) | Reuters

Ukrajinské ministerstvo obrany označilo vraždění v Buči za novou Srebrenicu. Tento masakr se odehrál během války v Bosně a Hercegovině (1992 - 1995), kdy město na východě země po třech letech obléhání padlo pod síly Republiky srbské. Následně odsud byli odvezeni senioři nad 70 let, ženy a děti.

Naopak bosňáčtí chlapci a muži byli vybráni a v okolí Srebrenice postříleni, celkem jich zemřelo 8 tisíc. Zabita byla i většina těch, kteří se pokusili utéct, do bezpečí se dostalo „jen“ 3 000 mužů. 

Hrůzy, které Mladićovi vynesly doživotí: Mstil se kvůli dceři?

Šlo o jeden z nejhorších masakrů od konce 2. světové války, později uznaný jako genocida. Jak ale píše iRozhlas, Srbové mají problém si vinu přiznat a označení za genocidu berou  jako součást protisrbského spiknutí. 

Pokračující střet mezi Izraelem a Palestinou (17.5.2021) | Reuters

Když se měla po 2. světové válce rozdělovat Palestina, na území eskalovaly násilné střety mezi Araby a Židy. Jedním z nich byl přímý útok sionistických skupin na arabský cíl, vesnici Dejr Jásín, ke kterému došlo 9. dubna 1948.

Více než 100 židovských mužů vyzvalo Araby, aby vesnici opustili, ti to ale tvrdě odmítli a bojovali. Ke ztrátám došlo i na straně útočníků, a ti se tak nakonec rozhodli „vyčistit“ Dejr Jásín granáty a výbuchy. 

Zabito bylo 245 původních obyvatelů, žen i dětí. Následně se velké množství Arabů rozhodlo opustit Palestinu, a přestože se chtěli vrátit, dosud mají statut palestinského uprchlíka.

5. září 1972 během letních olympijských her v Mnichově palestinská militantní skupina Černé září unesla a zabila 11 izraelských sportovců. 11. dubna 1974 tři členové Lidové fronty pro osvobození Palestiny vnikli do izraelského města Kirjat Šmona a zabili 18 obyvatel (včetně 9 dětí) jednoho z místních domů. 

150 000 až půl milionu lidí bylo v Indonésii zabito během čistek komunistů nebo těch, které za ně považovali. Komunistická strana Indonésie totiž byla obviněna z pokusu o státní převrat, při kterém zemřelo 6 generálů indonéské armády. Indonéští komunisté měli podle Reflexu 3,5 milionů členů, a šlo tak o nejsilnější komunistickou stranu mimo východní blok. 

Mezi komunisty zemřelo i hodně Číňanů, z nichž mnozí tuto stranu podporovali. Úspěšnější Číňané také čelili nenávisti místních. 

„Do poloviny následujícího roku přišlo o život podle knihy B. Maye Indonéská tragédie, vydané v Londýně roku 1978, dalších 200 000 až 300 000 lidí. Represívní orgány zatkly 700 000 lidí a 430 jich popravily,“ píše Reflex. 200 000 lidí ve věznicích zemřelo.

Děti utíkaly před napalmem. | Profimedia.cz

Masakr v Đắk Sơn 5. prosince 1967. Členové Vietkongu sem vtrhli i s plamenomety a upálili 252 mužů, ale také žen a dětí. Dalších 50 lidí bylo popáleno a 100 uneseno. 

Napadení podle některých patřili k domorodému národu, jenž pomáhal ve vietnamské válce Američanům, podle dalších názorů nabídli pomoc uprchlíkům prchajícím před Vietkongem, a tím si vynesli rozsudek.

Vienkong povraždil také 2 500 - 6 000 lidí ve městě Hue, mezi nimi opět ženy a děti. Většinou šlo podle Time o jihokorejské vládní úředníky, saigonské policisty nebo zaměstnance USA, byli buď zastřeleni, nebo pohřbeni zaživa. Stovky lidí patřily i mezi civilisty.

Lidem roztrhají plíce: Rusové sáhli po zbraních, které mohou být horší než jaderné

Masakr v My Lai 16. března 1968 spáchali naopak američtí pěšáci, kteří začali vraždit nevinné civilisty vietnamské vesnice, která ani nekladla odpor. Mnohé před smrtí znásilnili nebo mučili, ušetřeny nebyly ani děti. Zemřelo 300 - 500 lidí.  

Podle Reflexu byli mezi americkými útočníky sotva 20letí branci. Vraždění trvalo asi 2 hodiny, nakonec ho zastavil pilot průzkumného vrtulníku Hugh Thompson. Na americké straně byl zraněný jen voják, který se postřelil do nohy.

30. ledna 1972 bylo 13 lidí zabito a 15 dalších zraněno, když v irském Londonerry členové britského armádního výsadkového pluku zahájili palbu na demonstranty za občanská práva. Těch se ráno toho dne sešlo podle BBC 15 000. 

Důvodem k protestu byl nový zákon o možnosti uvěznit podezřelé bez předchozího soudu. K jeho zavedení vedlo rostoucí násilí a bombové útoky v Severním Irsku. Před masakrem došlo během demonstrace k potyčkám mezi mladými protestujícími a armádou, později byl použitý slzný plyn, gumové projektily a vodní dělo. 

Během vyšetřování se ale zjisitlo, že žádný z mrtvých protestujících nepředstavoval hrozbu. 

V květnu 1980 vyšlo více než 15 000 jihokorejských studentů do ulic Kwangdžu, aby vyzvali k ukončení vojenské diktatury Čon Tu-hwana. Ten se chopil moci vojenským převratem a během své vlády porušoval lidská práva. Při povstání zemřelo přibližně 200 lidí, opoziční strany později uváděly počet až 2 000. 

Mnoho konzervativních stoupenců Čona obhajovalo použití síly. Bez důkazů tvrdili, že protesty v Kwangdžu řídili severokorejští infiltrátoři. Občané Kwangdžu i nadále často čelí obvinění, že byli komunistickými špiony ohrožujícími národní bezpečnost.

Došlo k němu během občanské války v Libanonu, kdy křesťanští falangisté vraždili mezi 16. a 18. zářím palestinské uprchlíky. Ti se nacházeli v táborech Sabra a Šatíla v Bejrútu. Zemřelo minimálně 800 nevinných, jiná čísla hovoří o 2 000 mrtvých. 

Stále se řeší, kdo byl na vině, zda Izrael, libanonské skupiny nebo dokonce Sýrie. Uprchlická centra byla před masakrem úkrytem pro palestniské hnutí odporu, odsun většiny těchto bojovníků ale proběhl ještě před útokem. 

Během konfliktu o Náhorní Karabach se v roce 1988 Arméni i Ázerbájdžánci stali oběťmi pogromů a etnických čistek. Při sumgaitském pogromu v roce 1988 davy Ázerbájdžánců napadly a zavraždily 32 Arménů. 

Oproti tomu Ázerbajdžánci například uprchli v roce 1992 z města Chodžaly a následně byli zabiti arménskými silami, které Chodžaly obléhaly. Při tomto masakru zemřelo 500 - 1000 lidí. 

Stalo se to během druhé bitvy o hlavní město během války v Abcházii. Suchumi bylo sídlem Abchazské autonomní republiky v rámci Gruzie. S tou však měli Abcházové řadu historických sporů, protože toužili po vlastní nezávislosti. 

Po příměří v červenci 1993 se mnoho Gruzínců za předpokladu, že konflikt skončil, vrátilo do svých domovů v Suchumi. V polovině září ale abcházští bojovníci porušili příměří a opět na hlavní město zaútočili a dobyli ho. 

Třaskavá situace a problém pro Gruzii: Jižní Osetie se chce připojit k Rusku

Gruzínci byli zabíjeni na ulicích, v parcích, ve svých domech, byli mučeni i znetvořováni. Masakr se nevyhnul ani ženám a dětem. Prokázaných je více než 10 tisíc obětí. Vraždění podle Radio Free Europe pomohlo obrátit mezinárodní mínění ve prospěch Gruzie.

Armáda iráckého prezidenta Saddáma Husajna během operace al-Anfal zavraždila chemickými zbraněmi tisíce lidí, mezi nimi velké množství Kurdů. Příkladem je útok plyny na město Halabdža, při kterém zemřelo 5 000 lidí. Stalo se to během irácko-íránských válek (1988-1989). 

Kurdové a další menšiny byli vyvražďováni i bombardováním a dalšími způsoby. Podle odhadů mohly irácké jednotky zabít až 100 000 civilistů, považuje se to za genocidu. Jiní byli deportovaní.

V roce 1994 došlo k děsivé genocidě ve Rwandě | Reuters

Šlo o masové vyvražďování etnické skupiny Tutsiů Hutuy, během kterého v roce 1994 zemřelo až milion lidí. 

Tehdejší rwandský prezident Juvénal Habyariman postavil režim na rasové nesnášenlivosti proti Tutsiům. Etnický konflikt mezi většinovými Hutuy a menšinovými Tutsii doutnal ve Rwandě již delší dobu, naplno se projevil po atentátu na Habyarimanu, kdy během jednoho dne zemřelo podle E15 až 10 000 lidí. 

Za stoupající nenávistí mezi skupinami stály i koloniální mocnosti, které svou podporou částečně zasahovaly do fungování země a střídavě zvýhodňovaly obě skupiny, napsaly Seznam Zprávy.

První čečenská válka: Bitva o Grozný, prosinec 1994. | Михаил Евстафьев (CC BY-SA 3.0)

K několika masakrům došlo také během válek Ruska s Čečenskem. Při první rusko-čečenské válce (1994-1996) proběhl v roce 1995 masakr ve vesnici Samaški, na hranici Čečenska a Ingušska. Zabito bylo 100 lidí, převážně civilistů, podle místních padlo až 300 obětí. Mnoho lidí zemřelo při nepřátelských domovních prohlídkách. 

Podobná „čistka“ proběhla během druhé rusko-čečenské války (1999-2009) také v hlavním městě Čečenska Grozném. Nejdřív Rusové v roce 2000 popravili 60-80 lidí na předměstí, podle The Guardianu byli ruští vojáci během výkonu opilí. Ve stejném období došlo také k masakru v městské čtvrti Staropromyslovsky, zabito bylo 41 civilistů. 

13. května 2005 ozbrojenci zaútočili na několik vládních budov ve východouzbeckém městě Andižanu. Vnikli do městské věznice a propustili 23 mužů, kteří čelili obvinění z náboženského extremismu, proti kterému Uzbekistán bojoval, uvedla Human Rights Watch. 

O několik hodin později se na hlavním náměstí Andižanu shromáždily tisíce neozbrojených demonstrantů, kteří ventilovali stížnosti na chudobu a vládní represe. Kolem 17:00, když uzbecké vládní síly uzavřely náměstí a demonstranti se rozutekli, byli přepadeni vládními silami, které zabily stovky lidí. 

Zdemolované město Sindžár. | Foto pro Blesk - Lenka Klicperová, Jarmila Štuková

Bojovníci Islámského státu kromě mnoha dalších zabili i 2000 - 5000 Jezídů v iráckém městě Sindžár. Ostatní obyvatelé se rozprchli do přilehlých hor, kde byli bez jídla a bez vody.

K masakru a smrti 80 lidí došlo i v přilehlé vesnici Kočo. Jeho obyvatelé nechtěli konvertovat k islámu.

Lidskoprávní organizace Amnesty International (AI) zveřejnila satelitní snímky zkázy, kterou mají ve dvou nigerijských městech na svědomí ozbrojenci z islamistického uskupení Boko Haram. První snímek je před zničením. 

Útok na sousedící města Baga a Doron Baga u Čadského jezera ze dne 3. ledna podle odhadů nepřežily stovky lidí. Se zemí bylo podle AI srovnáno bezmála 4000 budov.

Místní úřady přitom nejprve hovořily až o 2000 mrtvých. Tato čísla ale vyvrací nigerijská armáda, podle které počet obětí v Baze nepřesáhl 150, připomněl server The Guardian.

Mezi dalšími masakry v Aghánistánu může být příkladem Mazáre Šaríf, které bylo v roce 1998 dobyto Tálibánem. Ten tam následně zmasakroval 8 000 civilistů.

V roce 2012 se odehrál také Kandahárský masakr, kdy příslušník armády Spojených států Robert Bales zavraždil šestnáct civilistů a šest dalších lidí zranil. Posléze byl souzen za vraždu, před odchodem Donalda Trumpa z úřadu byl ale omilostněn. 

Šlo o hromadnou popravu nejméně 377 kosovských albánských civilistů, 36 z nich bylo mladší 18 let. Vrahy se stali příslušníci srbské policie, došlo k tomu během kosovské války (1998 - 1999). Podobný útok proběhl ve městě Korenica.

Zmíněné konflikty jsou jen příkladem toho, co může přinést (nejen) válka. Bohužel není možné vyjmenovat v článku všechna zvěrstva, ke kterým ve světě došlo.