Ukrajinka zázrakem přežila útok kulometem: Ruský voják do ní beze slov vypálil salvu kulek
Ruská armáda denně útočí na civilní oblasti, obytné domy, nemocnice, školy, divadla nebo na samotné prchající rodiny. Federace podle četných obvinění jedná v rozporu s Ženevskou úmluvou, k válečnému zločinu se ale přiznat odmítá. Ruské „výmluvy“ zvlášť uráží Natalii Mykolaivnu (45), která momentálně leží v záporožské nemocnici s těžkým zraněním nohou. Bezdůvodně na ni zaútočil ruský voják, když přecházela ulici na cestě za matkou. V nedalekém Orichivu mezitím lékaři trénují třídění pacientů podle závažnosti zranění.
Ukrajinské městečko Polohy nedávno ovládly ruské jednotky a místní tráví celé dny doma ve strachu ze smrti. Natalia se ale jeden den rozhodla jít zkontrolovat svou matku, která bydlela jen kousek od ní. „Vyšla jsem z domu. Bála jsem se o svou matku, tak jsem ji šla navštívit. Bydlela v ulici hned vedle té naší,“ vyprávěla pro server BBC. Natalia dostala svolení projít skrze první kontrolní stanoviště okupantů, ani to ji ale před ruskou agresí nezachránilo.
„Pokračovala jsem pak dál k matčinu domu, zvedla ruce do vzduchu a řekla, že mi bylo řečeno, že můžu projít. Ale voják na mě vystřelil z kulometu, zasáhl mě do nohou a všude od pasu dolů,“ vzpomínala Natalia. „Neřekl ani slovo. Stáli vedle tanku, který na sobě měl namalované písmenko Z. Všichni měli masky nebo kukly.“
Nataliu zachránili až její sousedé. Okamžitě ji převezli do nemocnice v blízkém Záporoží, kde podle lékařů „unikla smrti jen o milimetr“. „Neřeknou mi, kolik jsem v sobě měla kulek. Zasáhli mě od pasu dolů,“ pokračovala. Střelné rány má kromě nohou i na břiše a v tříslech. „Mám jednu tady, tady a taky tady. Všechno je poraněné, dokonce i mé přirození.“ Její pravá noha je zlomená na hned několika místech, pohromadě ji drží jen kovový rám. Má roztříštěné koleno a už nikdy nebude chodit jako dřív.
Ze sklepa na zeleninu strategický bunkr
Polohy se nachází jen pár kilometrů jižně od Orichivu, malé farmářské vesničky na přední linii, kterou jako jedinou v oblasti ještě nedobyla ruská armáda. Městečko už několik týdnů odolává ustavičnému bombardování, velká část obyvatel utekla do Záporoží a ti, co zůstali, se trénují v boji. Svůj domov neopustila ani Lida Vasylivna, jejíž manžel po dvou mrtvicích a mladé děti přežívají válku v nedalekém bunkru. Lida dál pečuje o pole a zvířata, zatímco v pozadí znějí hlasité exploze.
Noci tráví ve venkovním sklepě, kde před invazí skladovala vypěstovanou zeleninu. „Schovávám se tady v tomto bunkru, protože nás bombardují a útočí na nás ze všech stran,“ řekla novinářům. „Nenávidím je, nenávidím… Žili jsme v míru a byli jsme šťastní.“ Později ten den její pole zasáhl granát, Lida je ale i tak odhodlaná zůstat doma.
Vojáci mezitím trénují civilisty, lékaře a zdravotní sestry k boji. Mediky učí, jaké pacienty upřednostňovat, a o jaké je už zbytečné pečovat. Na taková rozhodnutí nejsou vycvičení, říká instruktor a armádní zdravotník Guillaume Barreau. „Musí vědět, jak se zaměřit na ty zachranitelné pacienty. Všichni vědí, že když k tomu dojde, stane se to ve chvíli, kdy to nikdo nečekal,“ řekl k věci. „Je to klasické třídění podle naléhavosti, ale v situaci, kdy umírají masy.“