Nejhorší zážitek uprchlických dětí? Tábory v Česku, tvrdí dobrovolnice

Autor: Daniela Soukalová - 
4. března 2016
16:00

Ke čtvrtečnímu happeningu spolku Pomáháme lidem na útěku se připojily stovky lidí po celé České republice. Mezi nimi byla také sedmičlenná skupina dobrovolníků z Prahy, kterou vyzpovídal Blesk.cz. Jejím členem byla například dobrovolnice Anežka, která pracovala hlavně s dětmi cizinců. Jejich nejhorším zážitkem z celé cesty byly podle ní tábory v Česku.

Dobrovolnice Anežka měla možnost během ubytování devítičlenné rodiny trávit čas s pěti uprchlickými dětmi. A to ve věku od jednoho roku do osmi let. „Byla jsem zaražená tím, v jakém psychickém stavu byly děti (ale i jejich rodiče), které vyprávěly, že nejhorším zážitkem z celé jejich cesty byl několik měsíců trvající pobyt v českém detenčním zařízení,“ vzpomínala.

Obrázky, které kreslily, nebyly údajně sluníčka, domky či květiny, jako tomu bývá u českých dětí. Naopak se opakovaly motivy války, tanků a mříží. To je realita, ve které vyrostly a kterou znají jako každodenní život. 

Komunismus zůstal za námi?

„Je rok 2016, na nás už nenávist, maloměštáctví, nevzdělanost typů Zeman, Veleba, Babiš neplatí, oni jsou relikty naší komunistické minulosti – my jsme Evropa dneška,“ uvedl pro Blesk.cz další člen skupiny Karel Paták důvod, proč se zapojil jako dobrovolník do pomoci uprchlíkům. Jméno prezidenta nezmiňoval náhodně, sám byl totiž organizátorem akce Červená karta do oken.

Sedmičlenná skupina spolku Pomáháme lidem na útěku svůj pochod Prahou v reflexních vestách zahájila ve stanici metra Malostranská, odkud se její členové přesunuli na Hradčanské náměstí k soše prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Jejich kroky pak směřovaly na Újezd k pomníku obětem komunismu. 

Video Pochod - Daniela Soukalová

U tohoto pomníku se zastavili cíleně. Podle Patáka totiž přichází doba, kdy si bude muset společnost svůj souboj s minulostí o budoucnost vybojovat. 

I on byl přímo na hraničních přechodech. Jeho nejsilnějším zážitkem byly zástupy kráčející po kolejích v maďarském Roszke. „To ticho, tma a jejich důstojnost, spolu s jejich blízkovýchodním vzezřením a oblečením, mi daly pocit, že prožívám nějaký starý biblický příběh. To bylo velký. A zároveň intimní,“ vzpomínal Paták.  

Strach na moři 

Jeho kolegyně Zuzana měla své vlastní důvody, proč chtěla běžencům pomáhat. Jezdila totiž před válkou do Sýrie studovat, a tak se jí momentální situace bezprostředně dotýká. Syřané jsou podle ní jedni z nejpohostinnějších a nejpřátelštějších lidí, které poznala. 

„Aktivně jsem proto začala vyhledávat různé možnosti, jak lidem prchajícím před válkou pomáhat, ať již v Iniciativě Hlavák, cestami na Balkán, konáním sbírek oblečení nebo návštěvami detenčních zařízení v ČR,“ vysvětlila. 

Nejsilněji na ni dolehly osobní příběhy jednotlivých uprchlíků. Potkala prý lidi, kteří v důsledku bojů přišli o zrak, a to včetně malých dětí. „Téměř každý ze Syřanů ztratil ve válce někoho blízkého. Jiní vyprávěli o hrůzách páchaných Daeš (IS). Cesta přes Turecko do Řecka má také spoustu obětí a lidé vyprávěli o hodinách strachu na moři, o utonulých i vystrašených přeživších,“ líčila žena. 

Na hranicích si uvědomila, že už nechce mlčet  

K makedonsko-srbské hranici se vypravila také devatenáctiletá studentka nultého ročníku lékařské fakulty Mája. Jakmile se snažila oponovat názorům lidí, které se v některých případech prý podobaly spíše odstrašujícím příkladům z hodin dějepisu, byla vyzvána, aby „nehalila své sluníčkářské kecy“.

Po návratu z hranic se rozhodla, že mlčet nechce. „Jestliže být sluníčkářem znamená nestavět svůj pohled na svět na základě nevědomosti a strachu, ale na základě svých osobních zkušeností a přesvědčení z nich vycházejícího, tak tedy ano, šajním na miliardy světelných let daleko,“ uvedla Mája.  

Další videa
Články odjinud