Běženci už mají útěků po krk. Chtějí zpátky svou životní úroveň

Pro syrské Kurdy se stává život neustálým útěkem před válkou a nebezpečím, které jim v jejich vlasti hrozilo. Kvůli tomu utíkal z Damašku i Mohammed se svou rodinou. Se svou manželkou a čtyřmi dětmi momentálně žijí v uprchlickém táboře Domíz. Dlouho už tam ale nejspíš nebudou moci zůstat. Doufají, že tam najdou trvalejší bezpečí a možnost znovu vybudovat svůj život.

„Vůbec mě netěší, že musím odejít. Kdybych mohl, raději bych zůstal tady, se svými rodiči. Ale opravdu nemáme na vybranou,“ řekl organizaci Lékaři bez hranic Mohamed. Do srpna se podle něj dalo ještě přežívat z poukázek na jídlo. Nyní s nimi už ale počítat nemohou.

Muž se snažil pro svou rodinu získat alespoň nějaké finance. Začal tak jezdit s traktorem u místního podnikatele. Jenže za práci nakonec nedostal vůbec zaplaceno. „Měl jsem dostat výplatu, až prodá úrodu. Jenže farmáři se ji prodat nepodařilo, takže mi řekl, že mi nemůže zaplatit. Vím, že říkal pravdu,“ věří Mohamed.

Dluhy kvůli lepšímu bydlení

Aby své rodině zajistil alespoň trochu normální život, půjčil si peníze a zařídil jim místo stanu na přespání zděný dům. Po tom, co nedostal výplatu za svou práci, ale vůbec netuší, jak ho bude moci splatit. „Sotva jsme v něm začali spát a už bychom ho měli opustit. Nikdo z nás nemá chuť odejít, ale tady už to dál nejde,“ míní Mohamed.

V Damašku, ze kterého musela rodina utéct kvůli válce a nebezpečí, které jim hrozilo, byly hlavně děti zvyklé trávit hodně volného času v parku. Od jejich příchodu do tábora v Domízu se neustále ptají, proč už do žádného nechodí. „Ale tady žádný park není, jen nekonečný prach. Tvrdě jsem pracoval, abychom mohli vyměnit stan za dům. A teď ho musím prodat, abych splatil dluh,“ upřesňuje Mohamed.

Na cestu do Evropy jedině ve skupině

Podle něj je spousta syrských Kurdů ochotna zaplatit za bydlení v táboře. Neplatí se tam totiž nájemné ani poplatky za energie a vodu. „Jenže až splatím dluh, už mi nezbude skoro nic na zaplacení převaděčům. Zkrátka uvidíme, jak to všechno bude,“ vysvětluje Mohamed s tím, že chtějí cestovat s dalšími rodinami, mezi kterými jsou i jejich příbuzní.  

Tentokrát si už na cestu vezme ale jen USB  flash disk s fotkami své rodiny. Prý po dvou letech života ve stanu už ani jiné věci a vzpomínky nemají. „Utíkali jsme už tolikrát, že moji rodiče odmítají odejít znovu. Představa, že je tu mám nechat, mě děsí. Nemám chuť odejít, mám strach o svou rodinu. I kdybychom dojeli do Turecka a dozvěděl bych se, že je tu práce, vrátím se zpátky,“ dodal Mohamed.