Příběhy uprchlíků na Lesbu: Doma nemáme budoucnost, nemůžeme se vrátit
Autor:
sou -
9. září 2015
•
17:52
Sdílej:
Útěk před chudobou nebo válkou. Tak to je ve většině případů důvod, proč uprchlíci odcházejí ze své vlasti. Ostrov Lesbos je kvůli náporu těchto lidí blízko explozi. Momentálně jejich počet představuje pětinu populace ostrovanů. Jenže migranti se podle svých slov domů vrátit nemůžou. Svoje příběhy někteří z nich svěřili Lékařům bez hranic.
Před chudobou utekla se svou rodinou i teprve šestnáctiletá Azade. Cestou neměli žádnou vodu ani jídlo, zato prý spoustu problémů. „V Afghánistánu jsme nebyli v bezpečí. Můj otec byl bez práce a neměli jsme dobrý život. Nečekala mě tam žádná budoucnost, ani mou sestru ne,“ řekla přímo na Lesbu týmu Lékařů bez hranic.
Azade utekla s rodiči a 12letou sestrou z Afghánistánu | Lékaři bez hranic
Přivezla si jenom oblečení, které má na sobě, a malou lahev vody. Když dorazili na ostrov, nebyl tam podle ní nikdo, kdo by jí a její rodině pomohl. „Lidé nás dovedli do půli cesty k policejní stanici a vzali si všechny naše peníze,“ popisuje Azade. Momentálně už mají peníze jen na vodu.
Mohammed chce do Anglie dostudovat
Mohammed musel v Damašku nechat zbytek rodiny. Chce jít do Anglie a tam dostudovat | Lékaři bez hranic
Mohammed v Damašku studoval na bakaláře. Jeho dům i školu ale zničili. Situace pak podle něj byla neúnosná. „Z Damašku jsem cestoval do Istanbulu, abych se dostal do Evropy a do bezpečí. Můj soused je převaděč a zorganizoval moji cestu na Lesbos. Po třech dnech mě vzal do dodávky společně s dalšími 12 lidmi – Syřany a Kurdy,“ popsal začátek své cesty.
Odvezli je na tajné místo severně od Izmiru. Dva dny museli zůstat v lese mezi hady a škorpióny. A to bez vody a jen s velmi malým množstvím jídla. Pak vyrazili na loď na Lesbos. I když bylo moře klidné, všichni měli strach. Teď je šťastný za to, že je v táboře na ostrově a může začít svoji cestu.
Chce se přes základní cesty uprchlíků pokusit dostat do Francie. „Pak půjdu do Anglie, protože je to jedna z nejúžasnějších zemí na světě. Má za sebou skvělou historii a Angličané jsou milí lidé. Doufám, že tam budu moci pracovat a studovat,“ řekl Mohammed.
V Damašku ale musel nechat zbytek své rodiny. První věc, kterou si v Evropě koupil, byla SIM karta, aby jim mohl zavolat a říct, že je v pořádku. „Miluji svoji zemi, ale nemám rád, když se mnou zachází jako se zvířetem. Nechci mít zbraň a dostávat příkazy, že mám zabít někoho, koho ani neznám,“ dodal s tím, že se díky pomoci OSN po dlouhé době cítí jako člověk.
Mukhtara turecká policie zadržela čtyřikrát
Mukhtara turecká policie čtyřikrát zatkla a předala mu dopis o vyhoštění zpátky do Somálska | Lékaři bez hranic
Čtyřiadvacetiletý Mukhtar ze Somálska je na své cestě už od roku 2014. „Vydal jsem se přes Jemen, Saúdskou Arábii a Turecko. Tam jsem šel do kanceláře OSN,abych získal legální status, ale v Turecku pro uprchlíky není nic – žádná práce ani někdo, kdo by pomohl, když máte problémy,“ popsal.
Dokonce ho turecká policie čtyřikrát zadržela a předala mu dopis o deportaci do jeho vlasti. Zpátky se ale prý vrátit nemůže kvůli válce. Než se dostal na loď do Řecka, musel čtyři dny čekat na tureckém pobřeží bez vody a jídla. Za cestu prý nemusel zaplatit moc, zato ale byla velice nebezpečná.
Cestu po moři mu doporučili kamarádi. Měl z ní strach. „Turecká policie nás zmlátila a snažila se nás zastavit. Ale my jsme řekli ne, my nechceme zpátky. V Somálsku není žádný život, žádná spravedlnost,“ upřesňuje svou cestu Mukhtar.
Po připlutí mu lidé darovali oblečení a autobusem ho převezli do táboru Mora na ostrově Lesbos. Jakmile dostane doklady, chce jet do Atén a kontaktovat své příbuzné, kteří jsou v Norsku a Finsku. Rád by si v Norsku dokončil vzdělání a získal diplom, aby si mohl najít práci. „Doufám, že tam najdu svobodu a mír,“ dodal Mukhtar.
Muže táhnoucí krabici s dítětem nevymažu z paměti
Členka krizového týmu Lékařů bez hranic Thali Flouri nezapomene na muže táhnoucího své dítě v krabici, 18letého kluka, který se nemohl pohnout, nebo mladou afghánskou dívku hledající svého muže a nějaké mléko | Lékaři bez hranic
11. června na Lesbos přiletěla i členka krizového týmu Lékařů bez hranic Thalia Flouri. Další den se už z přístavu přesunovali na sever ostrova. Po cestě autem potkávali lidi, kteří šli do Mytilini pěšky. Byly to celé rodiny s dětmi i staršími lidmi. Vypadali podle ní velice unaveně.
„Měli jsme několik malých lahví vody, a tak jsme otevřeli okýnko a vodu jim nabídli. Desítky rukou se napřahovaly k autu, jenom aby lidé dostali malou lahev vody. V tu chvíli se mi zdálo, že jsou těch rukou tisíce,“ popisuje Thalia. Viděla i to, jak někteří lidé leží uprostřed cesty, protože už neměli sílu pokračovat. Jeden osmnáctiletý chlapec už prý nezvládl ani dojít metr k autu pro vodu.
„O kus dál jsem viděla, jak muž táhne lano, na kterém má přivázanou plastovou krabici. V ní leželo jeho dvouměsíční dítě. Muž byl příliš unavený, než aby ho mohl nést téměř 70 km do Mytilini,“ pokračovala dál ve svém vyprávění cesty. Muž uřízl větev olivovníku, aby alespoň dítě mělo stín.
Když přijeli do uprchlického tábora, tak ji čekal pořádný šok. „Tehdy jsem se naštvala. Tábory byly přeplněné a špinavé. Toalety byly ucpané a všude byly mouchy. Nedokázala jsem uvěřit, že děti musí spát na takovém místě,“ nevěřila situaci Thália. „Muž táhnoucí své dítě v krabici, 18letý kluk, který se nemohl pohnout, mladá afghánská dívka hledající svého muže a nějaké mléko. Na to nikdy nezapomenu,” dodala.
