Český emigrant: I naši kdysi utíkali, neměli by teď na uprchlíky plivat
Statisíce Čechů a Slováků se rozhodly opustit Československo a začít nový život ve svobodné zemi. Není tomu tak dávno, co si Češi nedokázali představit, že dál zůstanou ve svém rodišti. Přesto teď právě země, jejíž občany v zahraničí vítali, má problém s přijetím 1500 lidí, kteří ztratili své domovy nebo jim to hrozí. Jiří Vítek, český emigrant žijící ve Švýcarsku, nechápe, kde se strach z uprchlíků v lidech v současnosti bere, když jeho samotného přijala cizí země před lety bez problémů.
„To přijetí ve Švýcarsku bylo velmi vřelé. Získal jsem politický azyl a měl jsem postavení jako každý Švýcar. Akorát jsem nemusel na vojnu a nesměl jsem volit,“ vzpomíná Jiří Vítek na velké životní rozhodnutí odejít z okupovaného Československa.
Po příjezdu Rudé armády musel ve vlasti vydržet až do začátku prosince, protože potřeboval dokončit vysokou školu. Stavební inženýr se ještě rychle oženil a pak dal socialismu v Československu sbohem.
Uprchlická krize
V současné migraci stovek tisíc lidí prchajících z extremisty ohrožených oblastí – především ze Sýrie – nevidí žádný problém. „Je potřeba ty lidi pochopit. Pochopit, že mají strach. Mají zničené domovy. A když není ta jejich vesnice zničená, tak je zničená ta vedlejší a oni se musí každý den bát, že příští den přijdou na řadu oni,“ soucítí dnes už sedmdesátník s uprchlíky.
„Když jsme přišli my v tom šedesátém osmém roce, tak to bylo 10 tisíc Čechů. A když si představíte, že teď tady Česká republika křičí kvůli tomu, že má přijmout 1500 uprchlíků, tak to je k smíchu,“ dodává. Na to nejzajímavější z rozhovoru s českým emigrantem se podívejte na videu:
Začátky ve Švýcarsku
Panu Jiřímu pomohla laskavost jeho vlastní rodiny. Ještě před československou okupací u nich totiž bydlel švýcarský student. Právě ten pak svého známého v Čechách kontaktoval, když spadla železná opona. „Pozval mě na křtiny své dcery. Když jsme tam ale přijeli, bylo jí už tři a půl roku,“ popisuje trik, jakým se dostal za československé hranice, pan Jiří.
„Jeho žena nám pak podle receptu zkoušela vařit houskové knedlíky,“ dodává s úsměvem český emigrant. V kufru si prý vezl dvacetidolarovku, pohorky a montérky, jako stavební inženýr předpokládal, že dostane místo na stavbě.
Pomoc švýcarských úřadů v porovnání s těmi českými prý byla a stále je nesrovnatelná. Jen na nákup toho nejzákladnějšího vybavení do domácnosti, jako jsou příbory, dostali tehdy s manželkou v přepočtu 50 tisíc korun a měli možnost si i bezúročně půjčit. A to až 5 tisíc tehdejších franků (dnes by to bylo asi půl milionu korun).
Rozhodně ale pana Jiřího a jeho ženu nikdo nezavřel za zamřížovaná okna uprchlického tábora. „Měli bychom jim pomáhat, a ne na ně plivat,“ kroutí nechápavě hlavou muž, který jezdí do Česka už jen na výlet a kvůli administrativě.
