Trsali jsme za Husáka. „Z diskotéky jsem si přinesl akorát cucfleky,“ říká pamětník

„Je to fajn, je to fajn, fajn, fajn, fajnový,“ zpíval diskžokej Arnošt v kultovním filmu Kouř. Ten režisér Tomáš Vorel natočil až v roce 1991, ale vycházel ze své studentské práce z poloviny 80. let, tedy z období, o kterém je náš rozhovor v retro vzpomínání Blesk Zpráv. Bylo to opravdu tak fajn? 

Na pražských diskotékách tenkrát byl jako doma David Hájek. V 80. letech kluk s odbarvenou patkou, dneska další z „trapných“ rodičů, který má doma bohatou sbírku desek. Nevynechá jediný významný koncert a občas o něm i napíše recenzi. 

Někdejší sexsymbol Samantha Fox: V 50 letech znovu nahé fotky! „Chci to znovu dokázat,“ tvrdí

Když Tomáš Vorel natočil svůj studentský film, ty jsi zrovna udělal přijímačky na gymnázium. A nebudeme čtenářům nic předstírat, tehdy jsme je dělali spolu, takže si přes třicet let tykáme. Film Kouř, byl z reality? 

Myslíš DJ Arnoštek? To byla samozřejmě parodie, ale vycházející věrně z reálu.

Co jsi tehdy poslouchal?

Na gymplu samozřejmě to, co se objevilo v Bravíčku (Bravo v české mutaci vycházelo 1991–2015, pozn. red.) Takže Modern Talking, Madonnu, Duran Duran. Novou vlnu i popíkárny. A samozřejmě Depeche Mode, protože já jsem starý depešák. Když v roce 1984 vyšlo Master and Servant, tak jsem pro ně ztratil srdce, ale jinak pochopitelně i europop. To byl přímo žánr, který hodně jel v Rakousku a Německu.

Jak jsi si před rokem 1989 sháněl Bravíčko? 

Vozily se jazykové mutace hlavně ze západního Německa, když tedy někdo měl tatínka, který mohl vycestovat. A pozor - s tím se šmelilo. Třeba jenom ty plakáty... dvojstránkový stál 50 korun, stovku čtyřstránkový a když byl osmistránkový, tak ta dvě kila na to zařvala.

Časopis Bravo šel z ruky do ruky, něměckou verzi četli i ti, kdo německy neuměli ani slovo. | archiv

Plakáty si pamatuji, vyvinutou Samanthou Fox byla vylepena nejedna klukovská skříňka v šatnách. Ale ty ceny jsem do teď neznal. To byly strašné „prachy“, kolik jsi měl tenkrát kapesné?

Asi tři stovky. Ale chodil jsem na brigády na správu technických komunikací jako metař. Za to bylo 65 korun čistého za směnu. To si nás vzala parta metařů, s těmi jsme jeli na Florenc. Dali nám košťata, skočili si na pivo k Rozvařilům, my jsme asi hodinu zametali a pak nás pustili domů. A bylo na plakát.

Také to byla éra kazet. Měl jsi ten kultovní maďarský kazeťák s oranžovými knoflíky?

První kazeťák jsem dostal od babičky, byl český a mono. Ale i ten plnil svoji roli. Když to člověk přitáhl do třídy a měl tam tu muziku, která tady normálně nebyla, tak byl king.

To vysvětluje tvoji oblíbenost u děvčat. Kde jsi tenkrát muziku sháněl? 

Tady v podstatě byly tři licencovaní vydavatelé: Supraphon, Panton, Opus. Dlouhohrající české desky stály většinou 44 korun. Licencované od zahraničních interpretů byly za 80 korun v Opusu a 120 korun v  Supraphonu. Přehledy vycházely v časopise Gramorevue a ročně se takhle objevilo deset až patnáct licencovaných gramodesek.

Ale to nebylo mnoho...

No, tak to opravdu mnoho nebylo. Občas se objevily i originály, které stály dvě stovky - vzpomínám si třeba na Duran Duran: Seven and the Ragged Tiger. A také existovala třeba střediska bulharské a polské kultury. A tam jsem sehnal singly Depeche Mode.

23 let od smrti Mikiho Volka (†53): Odešel jako troska, nenáviděl Beatles

Chodil jsi na burzy a utíkal před příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří potírali kapitalistickou dekadenci?  

Chodil jsem na burzy na Náměstí 14. října. Většinou to policajti už tenkrát nechávali být. Akorát ceny byly trochu jinde. Když to byla novinka, tak stála kolem tří stovek, ale mohla se dostat i na pět set a na tisíc, když to bylo třeba dvojalbum od Beatles. Pokud člověk nebyl vyloženě sběratel, tak si muziku přehrál na kazetu a poslal desku dál.

Kolik jsi tenkrát dal za desku nejvíc?

Asi osm stovek za Seržanta Pepře (Beatles, album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, pozn. red.), jestli si vzpomínám dobře. To bylo krásné. Měl jsem období, kdy jsem byl zblblý Beatles a brnkal jsem si je na kytaru.

Zatím jsme se bavili o zahraniční hudbě, co ta domácí? 

U nás byla jednak oficiální linie, takové ty „tuc-tucárny“, stáje Františka Janečka, Michala Davida, Petra Hanniga, mladá Lucka Bílá ... A pak byla Nová vlna. Vyšla třeba Doba Ledová od Precedens s Bárou Basikovou, Žentour album 001 a Pražský výběr. I když tomu oficiálně vyšla deska Straka v hrsti až v roce 1988 v Pantonu (nahrána byla už 1982 pozn.red). Ale to, co se hrálo na diskotékách, to byl ten střední proud: Iveta Bartošová, Linda Finková s Pavlem Nohou, začínala Heidi Janků, co byla taková česká Nena, ale tím nemyslím písničku Když se načančám, s tím už šla do „kopru“. Tancovalo se na jednoduchou muziku, ale furt to nekončilo u Jede, jede mašinka...

Písničky Holky z naší školky se prodalo neuvěřitelných 2,5 milionu nosičů. Bylo to hudebně blbé?

Když si dneska pustíš výborný fenomén na youtube Lambaláda od Bert & Friends, tak zjistíš, že to hodně připomíná právě „Holky z naší školky“. Takže ono se to zase vrací, lidi to milují, i když ten materiál už jednou byl přežvejkaný a udělaný v jiných aranžích. To sice nikdo nepřizná, ale kdo má hudební sluch, tak to tam slyší. Hodně zvláštní je, že v 80. letech pro puberťáky zpívala sedmatřicetiletá Hana Zagorová. A z nějakého důvodu to fungovalo.

Od roku 1980 vystupovala Hana Zagorová s »pěveckým křovím«, tedy se Standou Hložkem (vlevo) a Petrem Kotvaldem. | archiv

Hudbu bychom tedy měli a můžeme vyrazit na diskotéku. Kde to v Praze žilo?

Tenkrát to bylo hodně masové. Nejprofláknutější byla v Alfě na Václaváku. Pak hodně byla vyhlášená Odra na Praze 8. Diskžokejů známý byl samozřejmě Petr Salava, pak přišel Michal Mikštajn. Ale na diskotéky se chodilo hlavně seznamovat. To byla vlastně náhrada za čaje z 60. let.

Diskžokej musel být pán - stačí si vzpomenout na Arnoštka z Kouře. Dneska se asi hraje z notebooku a možná by se dalo i telefonu...

Tenkrát to samozřejmě byly desky a potom kazety. S těmi byla legrace. To diskžokej hrál z jednoho magnetofonu a na druhém si mezi tím přetáčel další písničku. To si dneska těžko někdo umí představit. 

Zpěvák Petr Kotvald slaví kulatiny! Na předdůchodový věk vypadá úžasně

A jak vypadalo seznamování?

Všichni čekali na ploužák. To byl takový ten zlomový okamžik. Při tom rychlejším tanci se dva adolescenti seznámili, pak přišly na řadu pomalé skladby a nakonec se dvojice začaly vytrácet do tmy... A byla to strašně různorodá skladba lidí, tam jsi mohl narazit prakticky na kohokoliv. 

Jak bych se měl obléct na tehdejší diskotéku?

Tak buď bys šel za „vexláka“, což nebylo míněno jako pouliční směnárník valut, ale způsob oblékání. Ti nosili „plesnivé“ džíny, tedy takové ty flekaté, a tričko, pokud možno zahraniční. Přes to, když byla zima, k tomu patřila džínová bunda s kožíškem. A něco na zápěstí - třeba kožené řemínky podle skupiny AHA. U „depešáků“ to byla samozřejmě černá barva a na ruce kožený náramek s plechovými pyramidkami. Jako účes se nosívala patka, která se případně odbarvovala, nebo obarvovala. Také se nosil vzadu ocásek z vlasů, a když se objevil Peter Nagy, kluci si dělali i trvalou. Vypadalo to šíleně.

Hudební duo Modern Talking - Thomas Anders a Dieter Bohlen | Profimedia.cz

A holky? Já si akorát vzpomínám na fialovou hlavu jedné spolužačky. 

Tak samozřejmě také džíny, sukně se moc nenosily. Nahoře šifonová trička s mikronovými výstřihy. Vlasy spečené těmi lybar-laky do podivných helem. A hlavně, všechny byly postříkané intimspreji, kterých moc na výběr tehdy nebylo. Ono to pak dalo dohromady s potem zvláštní kombinaci, ale patřilo to k tomu.

Ty sám jsi navázal na diskotéce nějaký vážnější vztah?

Vážný vztah ne. Ani vážnější. Většinou jsem si z diskotéky odnesl jen pár cucfleků. 

Byl jsi se v poslední době podívat na diskotéce?

Ten fenomén upadl, ani mladí tam nechodí, dělají se domací mejdany -parties, chodí se na festivaly a ty taneční kluby, kde se hraje vyloženě taneční hudba, to je o něčem úplně jiném. Úpadek začal někde kolem roku 2000. Nastoupil house, nastoupila elektronická taneční scéna. Začala se brát psychedelika, extáze. A k tomu nepotřebuješ ani partnera, vystačíš si sám. Změnilo se to v jakýsi mystický zážitek.