9°C
Zemřel autor Zdivočelé země Jiří Stránský. Komunisté ho uvrhli do uranových dolů
Ve věku 87 let zemřel spisovatel a politický vězeň Jiří Stránský. Byl mimo jiné autorem knihy Zdivočelá země, podle níž vznikl televizní seriál. Stránský byl za minulého režimu stíhaným pro údajnou velezradu, prošel i jáchymovskými uranovými doly. Ve svých dílech z těchto zkušeností čerpal.
Stránský nedávno vydal novou knihu nazvanou Štěstí napodruhé, která navázala na soubor povídek Štěstí z roku 1969. Drtivá většina výtisků byla tehdy zabavena a zničena. „Štěstí napodruhé je taková podivná knížka, kde je všechno možné včetně devadesátiminutového scénáře na němý film. Texty jsem napsal ještě v kriminále, ale našel jsem je až při stěhování po úmrtí mé ženy v roce 2010,“ řekl letos.
Literární sklony se u něj projevily už při studiu na gymnáziu. „Hrozně mě bavilo si vymýšlet, fabulovat. Stačilo, abych jako kluk viděl, že někdo šel a zakopl, a hned jsem si dokázal vymyslet celý příběh, co by se mohlo stát. První šestisetstránkový román jsem vyťukal dvěma prsty v sedmnácti letech. K psaní mě přinutily i dramatické osudy rodiny, které jsem chtěl zachovat pro potomky,“ řekl Stránský, který byl až do listopadu 1989 zakázaným autorem.
Napsal řadu próz (Aukce, Povídačky pro Kláru, Přelet, Tichá pošta) a scénářů (Tábor Černého delfína, Bumerang, Kousek nebe), byl také spoluautorem dokumentu Ztráta paměti. Na svém kontě měl i rozhlasové hry, fejetony a překlady z angličtiny. V roce 2007 vydal novelu Stařec a smrt, ve které se muž vyrovnává se smrtí své ženy.
Dvakrát ve vězení
Jiří Stránský v mládí narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) a v roce 1953 byl zatčen a odsouzen za velezradu. Propuštěn byl až v roce 1960 na amnestii. Ve vězení, kde poznal řadu literátů, se utvrdil v rozhodnutí psát. „Měl jsem vlastně v životě velké štěstí,“ říkal Stránský, „protože jsem v prvním vězení seděl s elitou národa a vystudoval jsem tam. Disputace na takové úrovni třeba o estetice nebo o renesanci se asi nedaly na začátku 50. let slyšet jinde než v kriminále.“
V první polovině 70. let byl Stránský podruhé uvězněn. V procesu se zaměstnanci Benziny ho odsoudili za údajné machinace a ve vězení strávil dva roky. Po propuštění pracoval jako jevištní technik a jevištní mistr Státního souboru písní a tanců. Po roce 1989 byl vedoucím zahraničního oddělení Českého literárního fondu. Dostával také nabídky, aby vstoupil do politiky, což ale Stránský odmítal. Zájem neměl ani o angažmá v diplomacii.
Získal řadu ocenění
V roce 1990 se stal členem českého PEN klubu a od roku 1992 mu po téměř 14 let předsedal. Byl také členem Konfederace politických vězňů a od února 2000 až do roku 2006 zasedal v Radě Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj kinematografie.
Za svoji činnost i občanské postoje získal řadu ocenění. V roce 2001 mu prezident udělil medaili Za zásluhy. Za dlouholetou práci pro skautské hnutí obdržel v roce 2011 nejvyšší skautské ocenění - Řád Stříbrného vlka. Ve stejném roce pak Stránský získal medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění). Byl laureátem Ceny Karla Čapka, v roce 2015 se stal Rytířem české kultury a před třemi lety dostal Cenu Arnošta Lustiga.
Stránský byl vdovec, manželka Jitka, s níž žil v letech 1960 až do její smrti v roce 2010, byla architektkou. Narodily se jim dvě děti - syn Martin a dcera Klára. Vztah mezi Stránským a jeho ženou byl silný a trvalý, již před svatbou jej sedm let navštěvovala ve vězení.
Tak se smaž v pekle dedku, čau.