Z dolů až na Hrad. Černý baron Emil (91) zažil útisk komunistů i nacistů

Autor: Nikola Forejtová - 
19. ledna 2019
06:05

Černý baron, havíř, účetní, kameraman nebo prostě dědeček. Emil Pražan (91) toho v životě zažil hodně. „Dnes můžete o politikovi říct, že je vůl, dříve se za to zavíralo natvrdo do vězení,“ řekl Blesk Zprávám vitální muž, který v roce 2011 obdržel Cenu Ministerstva kultury za celoživotní audiovizuální dílo. Zavzpomínal na odsun ze Sudet, nuceně nedokončená studia i na práci v dolech. „Měli jsme kliku, rodina v klidu přežila válku i režim, bratr emigroval a schytal jsem to já,“ usmívá se Pražan.

Prožil jste mnoho bouřlivých etap historie, jak vzpomínáte na odsun vaší rodiny ze Sudet po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938?

Je takové české sebemrskačství, že se o nuceném přesídlení Čechů z pohraniční moc nemluví. Vidíte spíše záběry, jak prchali po válce Němci a jak se k nim náš národ choval. My jsme ale opláceli to, jak jsme museli ve vlastní zemi emigrovat do vnitrozemí. Tenkrát nebyly běžné chytré telefony a foťáky, takže z toho záznamy nemáme, ale pamatuji si, že jsme to jako děti braly jako hru. Dětský pohled je jiný než ten dospělý, my děti jsme měly radost, že nemusíme do školy.

Mluvil jste o tom s rodiči jako dospělý? 

Zpětně jsem se ale rodičů ptal, jaké to bylo, vůbec si to neumím představit. Jim bylo přes čtyřicet a měli čtyři děti. Najednou přišel dopis z úřadu, říkalo se tomu „optování“ – Adolf Hitler Ja, Adolf Hitler Nein, tatínek napsal Nein. Pro dítě tenkrát bylo povoleno, aby si vzalo pět kilogramů věcí, dospělý si mohl vzít 20 kilogramů. Vše probíhalo pešky nebo v nákladních vlacích. Naštěstí byl táta železničář a rychle jsme se dostali pryč s rodinou do Hradce.

Německojazyčná území, která po Mnichovské konferenci připadla Německu.Německojazyčná území, která po Mnichovské konferenci připadla Německu. | česká televize

Jaká byla atmosféra v pohraničí před a během přesunu? Tušili jste, že se něco takového stane?

Před rokem 1935 rodiče tvrdili, že žijí s Němci v pohraničí ve vzácné shodě, nevraživost rozproudil až nacismus. Předtím to na veřejnosti nebylo tak vyhrocené, že by si spolu nehrály děti na pískovišti. Je pravda, že když jsme potkaly Němce na cestě do školy, zatímco my jsme šly do české školy, házely jsme po sobě kondeláky, tedy koňský lejna. Opravdu vyhrocená situace nastala vznikem ordnerů - úderných oddílů, které u sebe nosily žiletky a nože. Dokonce natahovaly dráty přes silnice, kde se jezdilo na kole. Umíte si asi představit, co se stalo člověku, když do nich najel.

Že se něco stane, jsme tušili ve chvíli, kdy ve volbách hlasovali Sudeťáci jednotně pro SdP. Náměstí bylo plné hajlujících Němců v době, kdy Československo trvalo. Tatínek říkal, že je to normální, že to je demokracie.

Co se s vámi dělo během války?

Nastoupil jsem v Hradci na obchodní akademii, to byl rok 1942. Odmaturoval jsem po čtyřech letech a nastoupil na Vysokou školu ekonomickou. Nebyl jsem odbojář, ale účastnil jsem se 25. února 1948 pochodu studentů na Pražský hrad k podpoře prezidenta Beneše. Průvod byl v Nerudově ulici rozehnán.

Nebylo pro vás studium nebezpečné?

Moji rodiče si strašně přáli, aby byl někdo vystudovaný. Tak jsem šel. Pamatuji si, že když jsem byl s tatínkem na železnici, šel proti nám přednosta. Táta ukazoval na jeho oblečení, kde měl pod krkem ve výložkách zlatou zahrádku a v ní zlatou hvězdičku, a ptal se mě: „Vidíš to? To zlaté? Víš, co to je?“ Já jsem zkoumal hvězdu, ale on na to: „Ten zlatý knoflíček co má u klopy, to znamená, že má maturitu!“ Poslední slovo zdůraznil.

Černým baronem kvůli bratrovi

Mluvili jste s rodiči o tom, co se venku děje?

Ano, v rodině neexistovala tajemství. Bylo normální vést vícero myšlení, doma jsme mohli mluvit o všem, ve škole jsme ale nemohli říct, ať jde politik do háje. Naštěstí jsme měli kliku a rodina přežila válku celkem v klidu. Až po válce jsem to schytal v podstatě jen já. Můj bratr totiž emigroval do USA v roce 1949 a mě kvůli tomu vyloučili z politických důvodů ze školy. Pak jsem byl povolán k Pomocnému technickému praporu a stal se ze mě Černý baron.

PTP měla více oddílů – stavaře, havíře, jak jste skončil vy? Jak na službu vzpomínáte?

Vetchý říká ve filmu „Co budeme dělat po vojně, kluci?“ Ale tenkrát to bylo jasné. Já jsem skončil u lehčího útvaru 52. PTP Zaječov a prostě jsem si musel odkroutit svoje roky nucených prací. Po skončení vojny jsem pak ještě musel podepsat úvazek do dolů na tři roky, na Důl Zdeněk Nejedlý II v Kladenském revíru. Víte, lidi umírali, ale nepsalo se o nich jako dnes. Když se nedávno stalo důlní neštěstí na Karvinsku, psala o tom všechna média, tenkrát se o tom moc nemluvilo.

Víte, co utíká jako první, když se blíží neštěstí? Myši. Cítí sesun dřív, než nastane. Pokud běží myš, utíká i havíř. Ti starší měli neustálý strach, já jako mladší přemýšlel jinak. Je dole oheň? Nevadí, jdu tam a dostanu více peněz. Vím o tom, že tam klidně zůstalo deset lidí, zemřeli na otravu metanem nebo kvůli sesunu. Ale tajilo se to.

Emil Pražan s PTP u prezidenta Václava HavlaEmil Pražan s PTP u prezidenta Václava Havla | Archiv Emila Pražana

Cítil jste se jako otrok režimu?

Hodně jsme se o tom bavili, ale nedalo se s tím nic dělat. Muselo se něco stát v Moskvě, abychom měli svobodu. Po smrti Stalina jsme se všichni v dolech radovali, ale skončilo to až díky situaci v hlavním městě Ruska. Mnohem později, když jsem se setkal se svým bratrem po 40 letech v Los Angeles, se mě ptal, proč jsme se nebránili. Proč jsme nic neudělali. Odpověděl jsem, že to nešlo. Špatně se to vysvětluje, ale nedalo se bránit.

Bez košile vás čekala kontrola

Jak vzpomínáte na ruskou okupaci?

Vtipné bylo, že nikdo nechtěl mluvit rusky. Za nacismu jsme mluvili německy normálně, učilo se tak i na školách, ale Rusáka nikdo ani nepozdravil jeho řečí. To byl náš takový malý odboj. Tenkrát byli policisté na každém rohu, odpor byl po hospodách. I tam to ale nebylo bezpečné. Jeden člověk řekl politický vtip, zavřeli ho na rok a půl.

Často nás kontrolovali, mého syna Martina kontrolovali pořád, protože nosil dlouhé vlasy a ruksak – tenkrát, když si vzal někdo na záda batoh, lidé si mysleli, že razíte do Krkonoš. Já nosil košili, mě nikdo moc nezastavoval. Doba byla prostě jiná. O politikovi můžete dnes říct, že je to vůl, ale jak to řeknete o řediteli, přijdete o práci. Dřív to bylo naopak. V této době jsem dělal účetního, což byla vyhledávaná profese. Manželku ale jako novinářku v šedesátých letech propustili z Rozhlasu.

Jak rychle se k vám dostala zpráva o sebeupálení Jana Palacha?

Téměř hned, vytiskli to okamžitě. Říkal jsem si, že život máme jenom jeden a že kvůli tomuhle oni neodejdou, i kdyby se upálili všichni. Pořád záleželo na Moskvě. Báli jsme se akorát, stejně jako Rusko, že se z toho stane evropský trend. Naštěstí toho nebylo tolik. Musím říct, že se mi velmi líbil film od Roberta Sedláčka, který teď běžel v televizi. Úžasné vystihl atmosféru. 

Emil Pražan přebírající svůj titul inženýra v roce 1990Emil Pražan přebírající svůj titul inženýra v roce 1990 | Archiv Emila Pražana

Co se dělo pak? Kam jste zamířil?

Už v roce 1963 jsem byl na pozici krajského metodika pro film, fotografii a výtvarnictví. U kamery jsem už zůstal. V roce 1977 jsem vstoupil do Ústavu pro kulturně výchovnou činnost v Praze, kde jsem byl skoro až do důchodu. Dnes se tato instituce jmenuje NIPOS Artama a je zařízením ministerstva kultury.

Po Sametové revoluci mi v roce 1990 přišel dopis z VŠE, získal jsem svůj titul inženýra, který mi byl z politických důvodů odepřen. Pak jsem dva roky strávil u ministerstva obrany, kde jsem prováděl rehabilitaci bývalých příslušníků PTP. Vedl jsem také delegaci předsednictva na Hrad k prezidentu Václavu Havlovi. Teď jsem v důchodu, ale nadále jsem lektorem, aktivně se věnuji oboru s kamerou, napsal jsem čtyři knihy a jsem aktivní v časopisu Videohobby. Příležitostně píšu scénář. V roce 2011 jsem pak získal Cenu Ministerstva kultury.

Sledujte pořady Blesk Zpráv

Epicentrum S prezidentem v Lánech Ptám se, pane premiére

Redakce Blesk Zpráv pro vás každý týden od pondělí do čtvrtka připravuje pořad Epicentrum s rozhovory na aktuální témata. Kromě toho vám pravidelně přinášíme názory prezidenta Miloše Zeman v pořadu S prezidentem v Lánech a zpovídáme i premiéra Andreje Babiše.

jardahl87 ( 19. ledna 2019 22:20 )

No vidíš BARONE a dožil jsi se 91 let (což ti přeji) za takových útisků !! Kdo to má že ??? Říkal Paroubek !!!

doktormediciny ( 19. ledna 2019 10:42 )

 Clanek je hezky, ne zcela srozumitelny.S timk optovanim ro bylo asi takhle..Treba obcane z rakouskeho pohtranici/ myslim Cesi/ zustali ve svem domove a tak zvane optovali k protektoratu Cechy a Morava. My jsme se stehovali za situace, ze rozhlas hlasil ze bude plebiscit, coz se nestalo..

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud